Když se svět točí kolem někoho se jménem Hedwika - 14. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

„Ano, na devadesát devět, celá devět procent to mohu potvrdit," řekla a já věděla, že jsem v prdeli.
„Děkuji," řekla jsem a vstala.
„Ozvěte se," řekla nakonec a já opustila místnost. Zdrceně jsem doklopítala se skůtru. Věděla jsem, že to zdrceností nenapravím, tak jsem jela domů...

11.06.2012 (19:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 901×

Mazlík vyšla z koupelny, zabalená v osučce a já se rozhodla udělat první krok k jakési ulítlosti a volnosti. Mazlík si sedla na postel a můj normální modul ve mě právě omdlel. Takový nápor na nervy by prostě moje druhé já nevydrželo. O to ve větším průšvihu jsem byla. Jen a jen nadpřirozený modul, jen a jen otevřenost, volnost, všeojebácnost atd. Naštěstí se během vteřiny normální modul probral a celé to pozoroval. V tu chvíli jsem absolutně vypustila z hlavy školu, přijetí do Nočního klubu a ostatní kraviny. Mazlík zalezla pod peřinu a sundala si osušku. Přituhovalo a normální modul taky přituhoval a já přituhovala...

***

Usnuly jsme. Nic nebylo, obě jsme usnuly. Konečně si mohl normální modul oddechnout. Ovšem netrvalo dlouho a byl průšvih.

„Holky?!?" ozval se hlas. Otevřela jsem oči. Usnuly jsme v pevném objetí a Tomislav mi přinesl snídani. Chudák si musel myslet to nehorší. Alkohol naštěstí vyprchal a já měla normální modul, tak jsem si mohla zanechat chladnou hlavu.

„Ahoj Tomislave," řekla jsem. To už se Mazlík také probrala. Tomislav si jen povzdechnul, položil tác, zamumlal cosi o alkoholu a odešel. Ach jo...

***

„Hlase, potřebuju armádu."

„Cože?"

„Potřebuju armádu. Potřebuju silnou armádu. Potřebuju zjsitit, jak velkou sílu mám. Potřebuji znát své schopnosti a to bez protivníků nedokážu." Seděla jsem na gauči ve společenské místnosti. Ostatní jeli pro nějákého vraha do Budějic.

„Obávám se, že s tím ti nevyhovím. Jak to přesně myslíš?"

„Potřebuju armádu nadpřirozených, abych si ukázala, jak silná opravdu jsem. Jak silná jsem na žebříčku nadpřirozených. Chci vidět svou sílu. Chci vidět její výsledky."

„Teď bych ti doporučil zajít na gyndu," řekl hlas.

„Co?"

„No co? Je ti šestnáct, máš nejvyšší čas!"

„Asi máš pravdu... Objednám se." Seděla jsem na gauči a popíjela víno. Měla jsem kocovinu a na to pomohlo víno. Sice jsem nepřemýšlevěděla, jak odbourám kocovinu z vína, ale teď jsem si povídala s hlasem a to je většinou vyčerpávající a celýmozekzabírající.

„Ještě by sis měla sehnat praktického lékaře..."

„Hele! Víš jak jsou ty poplatky vysoký?!? Postrach mi to do nekonečna platit nebude a navíc mám Koláčka."

„Hmmm..."

„Hele, ty máš tělo?"

„Svoje ne, já jsem mysl."

„Ženská, nebo mužská?"

„Mužská..."

„Takže na mě koukáš, když jsem nahá?!?"

„No..."

„Ty hajzle!"

„No no no..."

„Pustím si Prci prci prcičky. Kdyby tady byl Postrach, tak mi to zatrhne, ale on tu není," řekla jsem a šibalsky se usmála.

„No jo..." řekl a zmizel. Nedalo mi moc práce s vybíráním dílu, jelikož mám nejradši Spolek Beta.

***

„Ano, na devadesát devět, celá devět procent to mohu potvrdit," řekla a já věděla, že jsem v prdeli.

„Děkuji," řekla jsem a vstala.

„Ozvěte se," řekla nakonec a já opustila místnost. Zdrceně jsem doklopítala se skůtru. Věděla jsem, že to zdrceností nenapravím, tak jsem jela domů...

***

„To je průser..." řekla Kamila. Já jen přikývla.

„Ví to?"

„Ne."

„Jdi mu to říct!" Vstala jsem a pomalým krokem jsem šla za Tobiášem. Zaklepala jsem.

„Ano!" ozvalo se zpoza dveří. Vešla jsem.

„Ahoj," řekl a na obličeji se mu rozzářil úsměv.

„Ahoj," řekla jsem a pokusila jsem se také usmát.

„Tobiáši, já nebudu chodit kolem horké kaše..."

„Co se děje?"

„Nebo radši budu. Jedná se o můj zdravotní stav. Tak nějak. Týká se to mého zdravotního stavu..."

„Mluv..."

„Jsem těhotná..." řekla jsem a zvedle oči od země... Když jsem viděla jeho výraz byla jsem... smířená...

***

Bylo to těžké, ale krásné. Od teď jsem věděla, že nebudu mít podporu. Ostatní se na mě jednoduše vykašlou, ale o to víc jsem byla odhodlaná bojovat. O to víc jsem byla odhodlaná vysmát se jim do tváře, až porodím zdravé, krásné dítě. O to víc jsem to dítě v mém lůnu milovala. O to víc jsem byla silná, protože co tě nezabije, to tě posílí. Já věděla, že mě to posílí. Já věděla, že to budu mít těžké. Já věděla, že mě budou nutit připravit to malé o život. Já věděla, že ze mě možná udělají dívku bez domova. Já věděla, že ze mě možná na chvíli bude stejná troska a zoufalec, jako když jsem byla uvězněná. Přesto, nebo možná proto jsem do toho šla. V tuto chvíli. Ve chvíli, kdy mě ukázal, že mě nechá samotnou mu musím poděkovat. Poděkovat za to, že konečně budu moct dokázat mou sílu. Jo... ještě něco. Mohla jsem si to odpustit ale... Konečně jim budu moct nakopat prdel!

***

I když... mohla jsem se mýlit.

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování