Když se svět točí kolem někoho se jménem Hedwika - 12. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

„Takže, dneska pojedeš zabránit hromadné tyranii. Zase nějaký Janáček, ale tentokrát má dívek ve sklepě dvanáct a kamarádů, kteří je tam navštěvují šedesát. Tři dívky už zemřely a teď hrozí smrt dalším dvanácti. Dám ti adresu. Mělo by tam být více lidí, tak si vezmi glock a připrav se na trochu více vydané energie. Nezapomeň, že tvůj nadpřirozený modul už dlouho nepapal. Já osobně mám nejradši způsob: osmdesát procent útočníků zastřel, deset podřízni a se zbytkem si trochu pohraj. Je to tak akorát."

09.06.2012 (19:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 896×

Ráno bylo bohudík celkem dobré. Tedy, když nepočítám tu hroznou kocovinu. Teprve ranní světlo osvítilo Tobiášův pokoj. Všude bylo rozházené oblečení a koš na prádlo byl zaházený nejen pastou, ale asi stovkou dalších věcí. Posadila jsem se na posteli, ale to už mi do hlavy hučel hlas nadpřirozeného modulu: Dala jsi to holka! Za chvíli přijde hlas a zase si vezmu tělo, tak si to ještě užij. Bude mise! Usmála jsem se a zašeptala: Jo, dala. Opovaž se v mém těle dělat neplechu... Ta druhá půlka mlčela. Tobiáš nahlas chrápal. Chvíli jsem litovala a zoufale si ho pozorovala. Nahý, přikrytý mým korzetem zabíral téměř celou postel a nahlas chrápal. Měl otevřenou pusu a z brady mu stékala slina. Naštěstí tu byl ten alkoho,l na který jsem ho mohla uhájit a nemít výčitky svědomí, že jsem se vyspala s prasetem. Potichoučku jsem vstala a chtěla jsem se obléknout, ale jaksi jsem nenašla šaty, tak jsem se musela obléknout do Tobiášového trika. Byl o třicet centimetrů vyšší, tak jsem měla takové minišaty. Opustila jsem místnost a rychle přeběhla do mého pokoje. Tam jsem se pokoušela půl hodiny dávat do kupy před zrcadlem, potom jsem to vzdala, oblékla se do venkovního oblečení a sešla do společeněké místnosti. Celá byla zaskládaná lahvemi a na podlaze a křeslech spali všichni. Nikdo se nedostal do postele a evidentně po našem odchodu ještě výrazně popili. Postrach byl v sedoleže na gauči, Mazlík ležela na stole v kalhotech a podprsence a ostatní (naštěstí oblečení) leželi různě po zemi. Překráčela jsem je a v kuchyni snědla rohlík s marmeládou... O dvacet minut později jsem to vyzvracela a radši jsem nejedla. Potichu jsem uklidila lahve a čekala na misi. Kolem jedenácté tetování zablikalo a modul byl přeměněn. Připomínám: Nedělej v mém těle neplechu! řekla ta druhá půlka a já čekala na hlas.

„Čau!" řekl nadšeně hlas a bez čekání na odpověď spustil:

„Takže, sežeň si nějáké auto. Pokud ho vrátíš, tak to není krok proti dobru. Sedni do něj a já tě budu navigovat." To už jsem byla na nehlídaném parkovišti.

„Dobře, ale musím tě upozornit, že nemám řidičák a skútr jsem od Postracha ještě nedostala," řekla jsem a jednoduchými pohyby jsem vypáčila kliku u auta.

„Hej, tys to neměla zničit!" vykřikl hlas.

„Dám jim na kapotu tisícovku," řekla jsem a nasedla. Metoda známých kabelů nastartovala a já začala zjišťovat, kde jsou brzdy.

„Tam, tam! Jo! Tady je řadící páka, no, tam! Super. Šlápni na to kotě!" vypísknul hlas a já celkem bez komplikací vyjela. Celá cesta do Ostravy proběhla bez komplikací. I cesta k tomu domu byla bez komplikací. Komplikace nastaly, až když jsem vyrazila dveře. V domě bylo asi padesát mužů. Asi nějaký sraz největších koko*ů. Všichni se zrovna chystali do sklepa a procházeli chodbou. To už jsem střílela. Hlas mi jen potvrdil, že všichni si zaslouží zemřít a to pro mě bylo zásadní. Čtyřicet jsem zastřelila, pět podřízla a ostatní rychle omráčila. Seběhla jsem do sklepa. Dívky byly připoutané k trubkám v jedné místnosti. Spaly. Vší silou jsem rozdrtila pouta.

„Kdo jsi?! zeptala se jedna.

„Dwen, pojďte! Rychle!" řekla jsem a vyhnala je ze sklepa.

„Na, tady máte klíčky od auta," řekla jsem nejstarší a podala jí klíče.

„Jeďte. Jeďte!" vykřikla jsem a holky odcupitaly do auta. Všem bylo mezi čtrnácti a pětadvaceti. Mým odhadem. Dívky odjely. Nevím, kam jely, jak na tom byly psychicky, co budou dělat, ani kdo vůbec jsou, ale to nebyla moje mise. Moje mise byla zabít těch padesát... ani nevím čeho. Díky mému modulu mi zabíjení nedělalo absolutně žádný problém. Jak jsem již řekla, jsem bezcitná, když převládá nadpřirozená část. Omráčené jsem dotáhla do sklepa. Chudáčci maličký měli modřiny jak prase, když jsem je shodila ze schodů. Připoutala jsem je k těm trubkám a čekala, až se proberou. ve vedlejší místnosti byly různé nože, pouta a další hnusoty, které jsem před rokem zažila na vlastní kůži. Taková výbava: Malý řezník. Nechci vědět, co těm holkám dělal... I když. Docela ráda bych věděla, jestli to, co se dělo mě byl opravdu extrém, nebo jen průměr. Všechny ty tyče, nože vzala do rukou a prohlédla si je. Vybrala jsem si jeden nůž, takové zvláštní železné madlo, ostnatý drát a zapalovač. Z místnosti se už ozývaly zmatené hlasy pěti mužů, tak jsem se - v rukou předměty - vrátila. Muži na mě zírali. Šestnáctiletá holka je zavřela ve sklepě, zabila jim kamarády a plánuje se mstít. Mstít za dívky a mstít i za svůj osud. Nepletly se mi do toho naštěstí city a za to jsem byla ráda. Muži stále nemluvili a jen na mě zírali. Věci jsem si rozložila na zem a očima přejela po všech mužích. Jeden (slabší povaha), kdy jsem na něj rozzářila své oči a rozežhnula mé rty omdlel. Druhý hned po něm, ale oststní tři se drželi. Když jsem chtěla, můj zářivý pohled mohl nahánět větší strach, než... než ta nejstrachnahánějící věc. O hodně. Znovu jsem zář utlumila a spustila co nejsyčivějším hlasem:

„Jssssem Hedwika. Víssss o mě nemusssíte vědět, ale já bych ráda něssso věděla o vássss..." To už omdleli všichni. Měli strach a i to samo o sobě nabíjelo můj nadpřirozený modul sílou. Můj nový nadpřirozený modul... Zní to tak složitě a také to složité je. Zase jsem čekala, až se proberou, ale když jim to trvalo, vzala jsem nůž a jednoho inteligentně zasedla tak, aby se nemohl hýbat. To už nabyl vědomí. Křičel, když jsem mu na hruď vyřezala nápis: NIKDY NEZOPOMENOU! ŽÁDNÁ NIKDY NEZAPOMENE! Energie se velice rychle dobíjela. Muselo ho to opravdu hodně bolet, protože energie naskakovala velice rychle. Cukal s sebou, ale mě se nevysmeknul. Měla jsem obrovskou sílu. Křičel a ostatní se probarli a znovu omdleli, když viděli elegantní, noblesní písmo na jeho hrudi. Zazářila jsem očima a on omdlel. Stále jsem ještě nebyla zcela nasycená, tak jsem je jednoduše podřízla.

„Výborně, třetí mise splněna! Teď jdi za Tobiášem, chce s tebou mluvit!" řekl hlas a znovu jsem přepnula modul. Nastal problém. Normální modul nebyl žádný bezcitný. Problém nebyl v tom, že jsem je podřízla, ale když jsem viděla těla, pozvracela jsem se. Radši jsem velice rychle opustila dům. Poprvé venku v normálním modulu. Zhluboka jsem se nadechla a zazvonil mobil...

„Dwen, kde jsi? Nějak ses ráno vytratila," ozval se Tobiáš.

„Tobiáši, zavolám za chvíli. Právě jsem zabila padesát lidí a ten blbej hlas mi jen tak přepnul modul. Dej mi chvíli. Musím se vzpamatovat z mise," řekla jsem a zavěsila. Musela jsem se posadit.

„Hlase, to už mi nedělej. Můj normální modul to neunese," řekla jsem.

„Promiň," řekl hlas.

„Umím to odčinit," řekl uličnicky.

„Jak?"

„Řeknu ti na co Tobiáš myslí." Tím mě dostal.

„Říkej!" naléhala jsem a ve vteřině jsem byla naprosto v pohodě.

„Myslí na to, jak se vaří vývar," řekl zcela vážně.

„Ach jo..." řekla jsem a vydala se na autobusovou zastávku. Po cestě jsem vytočila Tobiáše.

„Ahoj," řekla jsem.

„Ahoj. Kde jsi?"

„V Ostravě. Do pěti jsem doma. Měla jsem tu třetí misi."

„Dobře, čeká tě tu překvapení. Tedy, nahoře. U Dejvického vchodu, tak radši jdi tamtudy. Najdeš to tam," řekl.

„Vážně? Tak to se těším."

„Ahoj."

„Ahoj," řekla jsem a to už jsem platila jízdenku do Prahy. Cesta byla tak dlouhá... už jsem chtěla být v Praze. Kupodivu jsem skoro vůbec nemyslela na včerejší noc. No, vlastně to nebylo ani nic mistrovského a nic moc si z toho nepamatuji, ale i tak jsem čekala, že toho budu mít plnou hlavu...

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování