OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Když se svět točí kolem někoho se jménem Hedwika - 10. kapitola

07.06.2012 (17:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 957×

Ráno bylo lepší, už jsem neplakala. Tobiáš usnul na křesle vedle postele s Maximem v rukou. Usmála jsem se a potichoučku se vytratila z pokoje.

„Dobré ráno," řekla jsem sklesle. Záblesky byly pryč, ale únava neustávala.

„Dobrý, pojď sem. Upekl jsem croissanty," ozvalo se z kuchyně. Došourala jsem se do kuchyně a posadila se na linku. Po kuchyni jsko vždy pobíhal Tomislav s Janičkou. Strčila jsem si do pusy croissant z plechu vedle mě a pozorovala dění. Janička pekla kuře a Tomislav připravoval Tiramisu. Houpala jsem se ze strany na stranu a hlavou mi vrtalo, kolik tak lidem z Nončího klubu může být a kdy mě oficiálně přijmou... Vzala jsem z linky papír a tužku a logicky uvažovala:

Postrach - čtyřicet pět?

Mazlík - dvacet pět?

Kamila - dvacet sedm?

Kristýna - dvacet pět?

Rozmetal - (má ženu, pětiletou dceru) kolem třiceti

Tobiáš - ???

Janička - dvacet??

Teodorik - ???

Tomislav - čtyřicet pět? 

Koláček starší - padesát?

Koláček mladší - třicet?

„Tomislave, co se mnou bude?" zeptala jsem se starostlivě.

„Co by bylo?"

„No většinu času jsem tu zalezlá. Taky mě štve, že jsem vám jen na obtíž, nemám kam jít a navíc každou chvílí horzí, že se přepne modul a dostanu misi. Kdybych měla alespoň ty mise z krku a byla více svobodná... Prý to pomůže k nějáké duševní volnosti, až vykonám ty mise..." řekla jsem narovinu a čekala, jak zareaguje. Tomislav se zarazil, položil čokoládový lístek na linku a otočil se pomalu ke mě.

„Dwen, nikomu tady nejsi naobtíž! Nikomu! Až tě přijmeme do klubu, tak s námi, respektive s Postrachem, Rozmetalem atd. chodit ven do takzvaných akcí. Navíc za tři měsíce nastoupíš do školy a budeš venku. Nejsi nám na obtíž, jsme rádi!" řekl Tomislav a evidentně ho mé starosti ranily. Bylo mi to líto. Janička náš rozhovor naštěstí nevnímala, plně se věnovala kuřeti. Byla jsem ráda, že je mám obzvlášť Tomislava, Aničku, Postracha a Tobiáše. Byli to fajn lidi a s Tomislavem toho mám navíc asi dost společného. Tomislav sice nemá tetování na zápěstí, ale z našeho nedávného rozhovoru jsem pochopila, že nejen já jsem se zabila a potom probudila v rakvi.

„Tomislávku, že mi uděláš to kafíčko? Já jsem se poněkud špatně vyspala..." zažadonila jsem, abych ukončila téma.

„Jasně. Co se dělo?" řekl a vrátil se k tiramisu. Prohlédla jsem si ho. Kupodivu teprve teď jsem si všimla jeho obrovských svalů. Bylo to tím, že měl jen trenky a zástěru. Nedivím se, v kuchyni bylo opravdu vedro.

„No... řekněme, že mě dohnala minulost," řekla jsem. To slyšela Janička.

„Copak?" zeptala se starostlivě a obejmula mě.

„Víš, že bych chtěla maminku a tatínka?" řekla jsem.

„Ty nemáš maminku a tatínka?" zeptala se smutně Janička. Zamrkala jsem, ale stejně mi oči zaplnily slzy.

„Maminka umřela. Bylo mi pět. Tatínek byl hodný, ale musel odejít do armády. Byl záložník. Šla jsem do dětského domova a už jsem ho nikdy neviděla," šeptala jsem. Janiččinou zástěrou jsem si otřela slzy a seskočila na zem. Janička mlčela, tak jsem odešla. Šla jsem do pokoje.

Tobiáš stále spal, tak jsem využila příležitosti a prohledala mu peněženku. Čert vem, že se to nemá. Hledala jsem občanku.

„Dvacet pět..." zašeptala jsem potichoučku, abych ho nevzbudila. Občanku jsem zastrčila zpět a posadila se na postel. Tobiášse ošil a otevřel oči.

„Ahoj," řekl a široce se usmál.

„Ahoj. Dnes mám narozeniny," řekla jsem.

„Co?" zeptal se a postavil se na nohy.

„No, večer to oslavíme. Zajdeme koupit nějákej chlast. Je mi šestnáct," řekla jsem nahořkle a představovala jsem si opilého Postracha. Zasmála jsem se.

„Ale s mírou!"

***

„Podej mi tu flašku!" vykřikl Tomislav a já k němu po lince poslala borovičku. Trochu se mi točila hlava, ale šlo to. To Teodorik ležel pod stolem a zpíval hymnu. Postrach seděl narovnaný na židli, mlčel a spořádaně pil bílé víno ze sklenice, ale v dost nadprůměrné míře. Tobiáš se také držel. Seděl na křesle vedle Mazlíka a zrovna si přiťukávali... Posedmé. Naštěstí jsem jim bez jejich vědomí tu becherovku zředila. Jinak by to s ním už taky dost hýblo. Sama jsem v sobě měla jen dva panáky. Nejhůře dopadla Janička. Ta spala za barem na zemi. Kamila dala tři vodky a taky spala. Naštěstí na pohovce. Tobiáš mírně zavrávoral a upustil panáka.

„Pojď Tobiáši, pujdeš si lehnout," rozhodla jsem a pohladila si tetování. Na odnesení tetování potřebuji silný modul, když už jsem Model 0.1. Znovu jsem se zavibrovala, ale přeměna už netrvala tak dlouho.

„Hedwičko, dej si taky!" řekl a podal mi lahev. Obrátila jsem do sebe dva loky a vzala Tobiáše. Měla jsem ještě větší sílu, než jsem počítala. Byl těžký asi jako kniha v normálním modulu.

„Dwen, kde se to v tobě bere," řekl a usmál se. Naštěstí neodporoval. Donesla jsem ho do jeho pokoje, stáhla mu košili a kalhoty, zapnula studenou sprchu a strčila ho pod ní.

„Áááá! To studí!" pečlivě, ale se značným problémem vyslovoval. Vrávoral, hodně...

„Pojď..." To už jsem byla přeměněná na normální modul a vytáhla jsem hoze sprchy.

„Mám morký trenky..." řekl a opřel se o zeď. Sprcha ho přece jenom trochu probrala. Bohužel jen trochu.

„Tak si je sundej a vem si pýžo," řekla jsem a strčila mu do ruky kalhoty od pyžama. Potom jsem vyšla z koupelny. Netrvalo ani patnáct sekund a z koupelny se ozvala rána.

„Tobiáši, vstávej," řekla jsem a pomohla mu na nohy. Naštěstí už měl kalhoty od pyžama. Podpírala jsem ho a dovedla k posteli. Hned jak jsem ho pustila, spadl do peřin. Přikryla jsem ho. Znovu se mi zatočila hlava a to hodně. V životě jsem neměla ani kapku alkoholu, tak se mnou i dva panáky pořádně zamávaly. Přece jenom na padesátikilovou holku to bylo dost. Zavrávorala jsem a spadla na Tobiáše. Oba jsme se nahlas zasmáli a já se překulila vedle něj na postel.

„S tebou to taky pěkně kejve," řekl a přitiskl mi čelo na čelo. Měla jsme velké oči. Viděla jsem to v odrazu těch jeho.

„Nesmím pít," řekla jsem a usmála se. To už Tobiáš spal. Usnula jsem minutu na to...

***

Probudila jsem se kolem druhé ráno. Tobiáš se pokusil vstát, ale úplně se mu to nepovedlo. Spadl hlavou přímo namé břicho.

„Kam jsi šel?" zeptala jsem se a prohrábla mu vlasy.

„Pro něco jsem si chtěl zajít," řekl.

„Já ti pro to dojdu," řekla jsem a vyhrabala se na nohy.

„Je to v koupelně v druhém šuplíku." Šla jsem do koupelny, otevřela druhý šuplík a zakřičela:

„Vážně druhej?"

„Jo, vážně druhej," ozvalo se z ložnice. Uchopila jsem ten předmět a s tázavým výrazem jsem šla za Tobiášem. Skočila jsem na postel.

„Tohle?" zeptala jsem se a strčila mu to před ksicht.

„No, to jsem hledal," řekl a zasmál se.

„Na co potřebuješ zubní pastu?" zeptala jsem se...

„Právě jsem to zapomněl..." řekl a úsměv mu zmizel. Vypadal nadmíru zamyšleně. Alkohol byl v plném účinku, protože nakonec nic nevymyslel.

„Ach jo..." řekla jsem a hodila pastu na koš s prádlem.

„Asi jsem si chtěl vyčistit zuby," řekl a spokojeně se usmíval, že vymyslel zřejmý důvod. V té tmě a zjevné opilosti jsem zakopla o papuče a znovu spadla na Tobiáše.

„Pozor," řekl posměšně. Vynořila jsem obličej z peřin a zasmála se.

„Nech mě!" vykřikla jsem, když mě plácnul po zadku a začala se nahlas smát.

„Rarr!!" Kousl mě do nohy.

„Ááá! Nech mě! Nech mě!" pištěla jsem a bušila mu do břicha. On se jenom smál a chytal mrskající nohy.

„Nekousej mě!" udělala jsem takový zvláštní, velice ohenbý kotoul a vysmýkla se mu. Kotoul jsem zakončila těsně na hraně postele.

„Wow, jaks to udělala?!?" Vykulil na mě oči.

„Co? Kotoul?"

„Jak jsi dala ty nohy před ramena a přetáhla ses a narovnala a... a..."

„Nevím, to umím odjakživa. Umím lepší věci. Umím třeba chodit jako Samara. Strašila jsem tím..."

„Koho?"

„Ti, co přišli do morny..." Úsměv se vytratil. Tobiáš se taky neusmíval. Opíral se o paži a koukal mi do tváře. Snažila jsem se, abych byla nečitelná. Neutrální výraz mi naštěstí šel dobře. V morné jsem neměla co dělat, tak jsem se učila samé blbosti, jako je tahle. I když v pokru by se to mohlo hodit. Poker face Hedwiky Hermann. Uvnitř se praly dvě strany. Půlka Modelu 0.1, která byl necitelná, znuděná a smířená a strana mého nitra, která byla sice už svobodná, ale smutná a trápila se. Trápil ji nástup do školy, osamělost, vzpomínky a... láska. I když sama nevěděla, jestli to není spíše štěstí...

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když se svět točí kolem někoho se jménem Hedwika - 10. kapitola: