OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Když někdo se jménem Hedwika zastaví svět - Epilog

03.07.2012 (11:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 559×

„Hlase, jak jsou blízko?" zeptala jsem se nervózně.

„Za minutu tu budou," ozvalo se mi v hlavě a já zastrčila zásobník. Už jsem je viděla. Všechny. Šli s ledovým klidem přímo proti budově a všichni do jednoho se na mě dívali. Všichni do jednoho se usmívali a všichni do jednoho mě přišli zabít. Co se to s nimi stalo...? Co se stalo s Tobiášem, Mazlíkem a... Tomislavem? Co mám dělat? Co mám dělat? Po dvaceti letech jsem si znovu vzpomněla. Nevím, co mi k tomu dalo podmět, ale vrátily se vzpomínky...

...

Slyšela jsem smích a dunivé kroky. Janáček si znovu přivedl kamarády z hospody. Zalezla jsem co nejvíce do kouta a schoulila se do klubíčka. Na ránách už jsem měla strupy. Zvláštní... všechno se mi hojí tak rychle... Pomyslela jsem.

...

Stála jsem a dívala se do očí Tobiášovi. Zbyli jsme mi dva. Ostatní leželi v bezvědomí na zemi. Jen my dva. Proti sobě, se zbraněmi v ruce a s tázavým pohledem.

„Opravdu to chceš udělat?" zeptala jsem se.

„Ano," řekl. Narovnala jsem se a pustila zbraň.

„Tak to udělej," řekla jsem tiše a rozpřáhla ruce.

„Zabij mě..." Chvíli na mě zíral, potom pustil zbraň a vydal se ke mně pomalým krokem.

„Zabij mě... Pokud mě zabiješ, nebude mě to bolet. Pokud mě nezabiješ, nebude mě to bolet. Je to jen na tobě." Stál proti mně, metr ode mě a já si ho prohlížela. Vůbec se nezměnil. Jenom zesílil.

„Chci tě zabít..." řekl a stekla mu slza po tváři.

„Tak to udělej!" pobídla jsem ho. Uhnul pohledem a to byla jeho osudová chyba. Udělal tu největší kravinu a důvěřoval špatnému člověku. Důvěřoval mně. Myslel si, že může zabít jen on mě. Vzala jsem ze země mačetu a než se na mě stihl podívat, byl bez hlavy. Dal mi důvěru a svou blbost. Vůbec mě neznal, nic o mně nevěděl. A já ho zabila. Necítím lítost, ani zklamání. Smrt neberu, jako nic jiného, než...

Smrt, úmrtí, skon, latinsky exitus, je (z biologického a lékařského hlediska) zastavení životních funkcí v organismu spojené s nevratnými změnami, které obnovení životních funkcí znemožňují. Smrt je tedy stav organismu po ukončení života, úplná a trvalá ztráta vědomí. Umírání je postupný proces na jehož konci je smrt. Smrt nelze zaměňovat s umíráním, neboť umírání je jedna z fází života organismu. Smrt nastává u každého živého organismu v jiném věku a ve většině případů ji nelze dopředu přesně určit.

Nevěděl, že nejsem to, co jsem bývala. Nedošlo mu, že už nejsem Model 0.1, ale Model 2.0. Nezdráhám se zabít nikoho. Nemám pud sebezáchovy a moje city jsou ještě otupělejší. Prožila jsem toho spoustu. Prožila jsem zvraty, jak prase, ale vždycky se to nějak urovnalo.

Jsem Hedwika Hermann. Je mi třicet šest let a jsem rozvedená. Moji rodiče jsou roky mrtví, stejně, jako moji náhradní rodiče. Když jsem byla malá, týral mě Gustav Janáček. Nenávidím Twilight, Upíří deníky, Barbie a Justina Biebera a zbožňuju Harryho Pottera. Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat. Jo a na něco jsem zapomněla...

Jsem Model 2.0. Jsem stvořena, abych mučila, vraždila. Jsem zabijácký stroj...

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když někdo se jménem Hedwika zastaví svět - Epilog: