Když někdo se jménem Hedwika zastaví svět - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

„V tom případě ti nemohu pomoci. Já jsem ty a ty jsi já. My jsme jeden. Pokud chceš moje schopnosti, dostaneš je. Protože moje schopnosti jsou tvoje schopnosti a věř mi... Kdyby bylo třeba, zemřu pro tebe. Hedwiko, nedopusť, abych zemřel. Já to pro tebe udělám, ale mohlo by to znamenat... Budeš robot. Ty zemřít nemůžeš, ale já ano. Já za tebe musím v nejhorším položit život a kdybych to udělal, tak budeš robot. Nedopusť to..."

30.06.2012 (13:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 444×

„Kam to jdeš?"

K mému kamarádovi. Musím si nechat změnit jméno a on je odborník.

„To ti nepomůže. Sežeň zbraň, výhodné místo na boj a čekej na ně. Buď je zabiješ nebo před nimi budeš celý život utíkat..."

Vážně? Do prdele...

„Do prdele..." Nastoupila jsem do vlaku a posadila se na první sedačku. Pořád jsem se ohlížela i přesto, že mě hlas uklidňoval, že tu nejsou.

Hlase, já už chci konečně žít normální život... Bez vzpomínek, děsu, minulosti...

„Já vím, já vím... Chybí ti Alice?"

Jo, chybí. Ovšem ne moc. Nikdy mi nikdo nebude chybět moc. Jsem ochotna zabít svého bývalého manžela, svou bývalou milenku, svého náhradního otce a kohokoliv jiného, ale chci vědět, že je to dobré a že budu žít normální život...

„V roce 1994 jsi chtěla utéci. V roce 1998 jsi chtěla rodit. V roce 1999 jsi chtěla svatbu. V roce 2001 jsi chtěla rozvod. V roce 2005 jsi chtěla vyvraždit klan. V roce 2017 jsi chtěla zachránit svou dvacetiletou dceru a nyní, v roce 2018 chceš žít normální život. Jsi si jistá, že i přes smrt nepřátel to za těchto okolností půjde?"

Půjde. Nezapomínej, že si umím nastavit modul na pasivní vnímání minulosti. Neúplně zapomenu na minulost nebo si s ní alespoň nebudu dělat starosti. Jsem mladá, chytrá, krásná a až ty zrádce ku*evský zabiju, tak i volná. Můžu dělat, co chci! Můžu mít další děti, další manžely a kdyby se něco posralo, můžu vždycky znovu začít!

„Ale jednou to nepůjde. Ne technicky, ale po několikátém zapomenutí už to nebudeš chtít. I kdybys udělala největší chybu, nebudeš chtít utíkat před situací."

Vystoupila jsem. Už jsem mohla mluvit nahlas.

„Tak taška a jde se. Hlase, řekni mi, kde poblíž seženu dobrý zbraně." Vyšla jsem z nádraží. Velké, cihlové budovy, rušno, krásno. Pouliční zpěváci... Holt Kodaň!

„Doprava a tam je obchod," řekl hlas. Zabočila jsem. Naučila jsem se neodmlouvat.

„Dobrý den, jeden glock, AK-47, Berettu, nějákou mačetu a nabídněte mi nějakou novinku," spustila jsem plynulou dánštinou.

„Prosím, občanský průkaz a zbrojní průkaz," řekl prodavač a začal štrachat v lince za pultem. Položil objednané zboží na pult a zkontroloval doklady.

„Mohu doporučit odstřelovací pušku," řekl zadumaně a vatáhl krásnou pušku.

„Hmm... Tak tu beru!" řekla jsem a zastrkala si zbraně za pásek a zakryla bundou. Samozřejmě až na ákáčko a pušku. To jsem strčila do tašky.

„Kolik to bude?"

„Šedesát tisíc dánských korun," řekl obchodník a na pult položil takovou tu elektronicou bedničku na placení kartou. Vytáhla jsem Visu a naťukala PIN.

„Děkuji, nashle!"

„Nashle..." Opustila jsem obchod.

„Nějaká vysoká budova s tajným východem. Kde je taková?" zeptala jsem se.

„Sedni do dvacet šestky. Támhle, napravo!" zahlásil hlas. Doběhla jsem k autobusu a na poslední chvíli naskočila.

„Vystup..." řekl hlas.

„Tohle?" zeptala jsem se užasle a ukázala na zcela samostatně stojící vysokou budovu.

„Ano... Bývalé kanceláře. Ostatní již zbořili. Máš čas. Teprve ti blbci jedou na letiště," řekl pohrdavě hlas.

„Hlase... Jak jsou silní?" zeptala jsem se vystrašeně.

„Více než Afghánská armáda, méně než ty. Tedy, pokud bereš jednotlivce. Pokud je bereš jako celek, tak jsou dvojnásobek tvé síly."

„Dobře, pomůžeš mi, jak nejvíce umíš. Nepředpokládám, že to bude jednoduchý boj a nepředpokládám, že se to obejde bez boje, bez krve, bez zklamání, bez slz a bez..." Polkla jsem.

„Smrti. Někdo musí zemřít."

„Opravdu chceš všechny mé schopnosti?"
„Ano."

„Buď budou krvácet oni nebo já. Tebe krvácet nenechám. Svého nejlepšího přítele ne. I kdybych měla zemřít, tak ne."

„A víš, co je dobrý? Že nemám tělo, takže nemůžu krvácet! Je to fakt výhoda a dokonce mě nic nebolí, takže kdyby mě někdo zabil, tak jenom tak příjemně usnu!"

„No vidíš, máme alespoň nějaké pozitivum!"

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování