Když někdo se jménem Hedwika zastaví svět - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Pro čtenáře od 15 let!
Seděla jsem na extrémně nepohodlném křesĺe a pohupovala se do rytmu hudby, která hrála ve sluchátkách.
Nejsou tu, že ne? zeptala jsem se v duchu hlasu.
„Ne-e... Ale už přišli na to, že ses rozhodla unikat. Zatím neopustili podzemí. Balí se."
Ach jo... Já chtěla žít normální život! Normální život!
„Zlato, ty nikdy nebudeš žít normální život, jelikož jsi jiná."
Hm... Až je zabiju, koupím si villu v Kodani...
„S truhlíkem muškátů na okně?"
Jsi staromódní...

28.06.2012 (12:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 405×

Scanovala jsem jednotlivé dopisy a usrkávala kafe. Dařilo se. Kupodivu se mi dařilo nemyslet na nic ohledně parte. Prostě jsem se k tomu nechtěla vracet.

„Byl jsem u schránky," řekl Hynek a hodil mi obálku.

Přijeď do Nočního klubu. Musíme tě popravit, jinak bys mohla vyzradit naše tajemství. Pokud nepřijdeš dobrovolně, najdeme si tě. Je velké nebezpečí, že vyzradíš tajemství Nočního klubu.

Hanako, Tobiáš, Karolína, Tomislav, P. H., Voloďa, Denisa, Tobiáš - Noční klub

Četla jsem dopis stále dokola. Vždyť já složila přísahu mlčenlivosti! Vždyť jsem byla čestná členka! To si jako myslí, že bych vyzradila jejich existenci?!? Naši existenci?!? A co jsou ta jména?!? A jak mě jako chtěj zabít?!? Jsem tři sta krát silnější, než oni!!! Ovšem i přesto jsem se bála... Ty parte a teď předvolání na popravu. Co se to do psí prdele děje?!? Dobře, musím uvažovat. Nejspíše je Noční klub sestavený z nových členů, kteří mají pochybnosti o důvěře vůči mě. Ten, co mi poslal parte, tak mu na mně stále záleží a snaží se, abych to všechno pochopila. Snaží se, abych dokázala přijít na jejich slabé místo, nebo alespoň na to, co se v Nočním klubu změnilo. Tudíž pošle další zprávu.

Rychle jsem zklapla notebook, vzala kabelku a beze slova vyběhla z místnosti. Pořád jsem byla neskutečně vykolejená. Co se to s Nočním klubem stalo? To už ani nemá úctu k členům. Jsem člen a vždy budu. Jenom ne aktivní. Skočila jsem do novotou vonícího Volva (výplata je sladká) a během rekordních pěti minut jsem stála před schránkou. Další obálka. Znovu se mi třásly ruce. Vytáhla jsem papír. Fotku. Fotku, na které byl Tobiáš, Karolína, Tomislav a ještě pár dalších osob. Dole na fotce byl nápis: NK 2018. Noční klub, rok 2018. Další indície. Potom se mi prudce rozbušilo srdce. Zapnula jsem detailní vidění a potvrdila se mi moje obava. Moje nejhorší obava. Tesáky. Dlouhé tesáky u všech. Zpod fotky vypadl vzkaz.

Nedostavila ses... A ani neplánuješ. Ano, dáváme ti dvě možnosti. První - budeme tě honit a zabijeme tě. Druhá - přijď a zařaď se do klanu.

Hanako, P. H a další z NK

Teď už jsem si byla jistá, že pokud budou chtít, tak mě zabijí. Opravdu. S upíry z klanu Hashimoto se nedá hrát hra. Nedá se jim unikat. Nedá se jim unikat a nezemřít. Kokoti nevědí, jakou službu jsem pro ně udělala? Obětovala jsem můj i dceřin život, abych pozabíjela jejich nepřátelský klan. Nejsem si ovšem jistá, zda bych se znovuzrodila potřetí. Volba byla jasná, ale nechtěla jsem. Nechtěla jsem jít na kobereček k těm, co mi vyhrožovali smrtí. Mně, čestnému členu NK! Můj manžel a otec mého dítěte mi vyhrožoval. Smrtí! Ohlédla jsem se a naposledy zauvažovala, co udělám.

„Hlase, budu potřebovat tvoji pomoc..."

„Ano?"

„Podívej se do sídla Nočního klubu a ukaž mi, co dělají."

„Snad to zvládnu..." zabědoval a napojil se mi do očí. Všichni seděli u stolu a hořečně se bavili o tom, co se mnou. Byla varianta, že mě chytí a donutí, abych se k nim vrátila, ale skončili u verze, že mě jdou zabít.

„Dobře hlase, poprvé v životě tě žádám, abys mluvil. Říkej mi vše, co se toho týká. Chci utéct do Kodaně, pokud mě dostihnou, tak... Je zabiju."

„To je vzrůšo!!!"

„Dobře, první letadlo do Kodaně! Nahlaš!"

„Nejsem pes. Jsi si jistá? Jdeš na smrt..."

„Ano, jenom si sbalím. Ty zjisti to letadlo!" Odemknula jsem byt, vběhla do ložnice a do velké tašky naházela zbraně, mobil, klíče, pár kusů oblečení a všechny peníze, co jsem měla. Vybírat v bankomatech by jim jen usnadnilo moje hledání. V Dánsku se přejmenuji. Samozřejmě nelegálně.

„Za hodinu a půl z Ruzyně."

„Dobře, zařiď, aby tam nebyly fronty, ani nic podobně komplikujícího. Také mě informuj, jakmile vyslídí, že letím do Londýna."

„Okey!" Zamknula jsem byt a seběhla schody.

„Dobře, takže motorku. Ta má menší cenu. Tu můžu nechat na letišti. Kdybych se někdy vrátila, mám tu Volvíka."

„Hmm... Dobrá úvaha. Hejbni sebou!"

***

Seděla jsem na extrémně nepohodlném křesle a pohupovala se do rytmu hudby, která hrála ve sluchátkách.

Nejsou tu, že ne? zeptala jsem se v duchu hlasu.

„Ne-e... Ale už přišli na to, že ses rozhodla unikat. Zatím neopustili podzemí. Balí se."

Ach jo... Já chtěla žít normální život! Normální život!

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování