Když někdo se jménem Hedwika zastaví svět - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

„To je za mou dceru, vy čurá*i!" První postava se zřítila k zemi. Druhé dvě už vytáhly glocky, ale než stihly odblokovat a nabít, dávno jejich kolena a trup klesl ně podlahu. Byli mrtví a znovu jsem před sebou měla čistý list. Znovu to zvláštní prázdno v mé minulosti. Znovu úplně od začátku. Měla jsem stejný pocit, jako když jsem zabila Janáčka. Příval úžasného, elektrizujícího adrenalinu. Znovu nový život. Musela jsem zmizet. Musela jsem začít na novo. Musela!

19.06.2012 (13:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 866×

Otevřela jsem oči. Znovu ten dobrý pocit volnosti. Znovu mladá, krásná, volná. Nemohla jsem být smutná ze smrti dcery. Nemohla jsem být smutná ze smrti vlastní. Neměla jsem city. Nikdy nebudu mít. Ovšem co mě teď dosti udivovalo, bylo hnusné, tmavé dřevo nade mnou. Ještě, že nejsem klaustrofobik…

„Já jsem v rakvi?" zeptala jsem se sama sebe.

„Ano…“ ozvalo se mi v hlavě.

„Hlase… Tebe už jsem neslyšela čtrnáct let. Co kdybychom to víko trošku popohnali nahoru? Samo asi neodlítne…“

„Hmm… Tak jo… Jak to, že netruchlíš?"

„Nemůžu truchlit… Zapomněls?"

„Jo." Napnout svaly a uštědřit víku nemilosrdnou ránu. Nade mnou se objevil úhledný obdélník večerního světla. Deset metrů pod zemí? Tak nějak.

„Hlase, takovou sílu jsem v životě neměla…“

„Ano, ti nahoře z tebe udělali model 2.0. Věř mi, s Modelem 2.0 nebude nic, jako dřív!"

„Ty jsi jako Peppi z teleshoppingu. A s tímto kráječem nebude nic, jako dřív! Perfektní kráječ rozseká rajčata, okurky, salát, no to musíte mít!" Měla jsem na sobě krásné černé oblečení. Že by si se mnou vrazi dali takovou práci? Přikrčila jsem nohy a pořádně se odrazila. Sto metrů nad zemí. Tak vysoko jsem vyskočila. Pád byl naprosto bez problémů. Moje nohy ho hladce zbrzdily.

„Hlase, zapni lokátor a řekni mi, kolik členů klanu ještě přežilo. Zajdu je dorazit a jedu domů."

„Už jen nejvyšší a dva ze starších."

„Dobře. Jdu si pro zbraň. Jak dlouho jsem byla pod zemí? Kde mám klíče od bytu? Kde je motorka?"

„Pod zemí jsi byla přesně čtyřicet pět hodin. Klíče od bytu strčil Hynek pod rohožku. Vloupal se na centrálu klanu a vzal věci, které svlékli z tvojí mrtvoly. Promiň za detaily, ale měla bys tomu ajťákovi poděkovat. Jo a motorka je před domem. Klíče od motorky jsou na věšáku na klíče…“

„Zbraň?"

„Ježiši, to je otázek! Pokud nepočítám ten zázračný šuplík v tvojí koupelně, tak je tady za rohem obchod se zbraněmi. Měla by sis taky sehnat normální hadry. Ty šaty vypadají jako na ples Ondřeje Havelky…“

„Co máš proti Havelkovi?"
„Nic, jenom že ten ples je za tři měsíce…“

„Mé oči vidí second-hand!"

„Ach jo… Hedwiko, Hedwiko… Sekáč…“

„Co máš proti sekáčům?!" zeptala jsem se podrážděně.

„No jo no, nic… Hlavně si pospěš! Nejvyšší a ti starší, co zbyli, se plánují přemístit z České republiky, tak pohni!!" naléhal hlas.

„Hej, teď jsem vstala z hrobu. Pětačtyřicet hodin jsem se nehýbala!" Vzala jsem kámen a prohodila ho výlohou. Alarm začal pískat, ale než se pořádně rozpískal, tak jsem vyhledala elektrické zařízení a intuicí zvolila kód. Jako vždy správný. Čapla jsem nějaké oblečení (kupodivu i celkem hezké) a zalezla do kabinky.

„Kočka!!" Pískl hlas.

„Jdi do prdele a spíš mi poraď, kde jsou."

„Klasika, Poldi Kladno. Jedna ze starých budov."

„Okey, jak se dostanu do Kladna?"
„Autem?"
„Dobře." Zapnula jsem vyhledávač odemčených zámku a našla krásné, otevřené Volvo. Mmmm… Slast projet se v takovém autíčku.

„Dobře, tak na to šlápneme..." řekla jsem a šibalsky se usmála. Stotřicítka a mistrné vyhýbaní předmětům na ulicích. Praha je tak neúhledná. Naštěstí jsem byla ve chvíli pryč. Na okreskách jsem ještě zrychlila. Sto šedesátka.

„Kladno. Naviguj mě k Poldi," řekla jsem, když jsem rozpoznala první sídliště.

„Doprava… Doleva, rovně, doleva a zaparkuj!" Vytáhla jsem glock z obchodu se zbraněmi a šla podle hlasu.

„Tahle budova…“ řekl hlas a upozornil mě na vysokou, tmavou budovu.

„Dobře, zapni regeneraci na maximum. To samé s rychlostí a sílou. Přepni kůži na odraz střel." Zrychlovala jsem chůzi a byla čím dál, tím víc svižnější.

„Hotovo a i přes to si dávej pozor. Víš, co se stalo, když jsi minule nedávala…“ řekl neochotně hlas.

„Ano, zabili mě a mojí dceru." Nehodlala jsem okolo toho vést dlouhé diskuze.

„Zapni si radar na živočišné hmoty," řekl hlas a utichl. Střídavě jsem zaklepala na tetování a termovidění se mi zapnulo. Každé teplé místo září rudou. Lepší vychytávka, než vyhledávač živočičné hmoty. Tři postavy svítily v druhém patře. To už jsem běžela. Odblokovala jsem glock a plně ho nabila. Vyběhla jsem po schodech. Ocitla jsem se ve staré chodbě, na jejímž konci stáli. Všichni tři, čelem ke mně. Měli naprosto hrozný výraz ve tváři. Ten nejvyděšenější výraz, který jsem kdy viděla. Věděli, co je – na rozdíl ode mě - po smrti čeká. Nadechla jsem se a vykřikla:

„To je za mou dceru, vy čurá*i!" První postava se zřítila k zemi. Druhé dvě už vytáhly glocky, ale než stihly odblokovat a nabít, dávno jejich kolena a trup klesl na podlahu. Byli mrtví a znovu jsem před sebou měla čistý list. Znovu to zvláštní prázdno v mé minulosti. Znovu úplně od začátku. Měla jsem stejný pocit, jako když jsem zabila Janáčka. Příval úžasného, elektrizujícího adrenalinu. Znovu nový život. Musela jsem zmizet. Musela jsem začít na novo. Musela!

Ovšem minulost se vrací…

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování