OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Když mne ochráníš - 3. kapitola

21.03.2015 (11:00) • MyLS • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 955×

Hodina psychologie další den byla pěkně nudná a pár studentů jsem přistihla, že podřimují. Někteří se to alespoň snažili zakrýt slunečními brýlemi. Nenápadné. Studuju práva, tak proč musím mít kredity i z psychologie? Dobře, ale hudebky? To nikdy nepochopím. Byla jsem opravdu ráda, když jsem odtamtud mohla konečně odejít.

Měla jsem hlad jako vlk, a tak jsem zamířila do menzy ve vedlejší budově, než se vydám do západního kampusu na tu proklatou hudebku. Sotva jsem vešla, od stolu v nejvzdálenějším koutě místnosti na mě mával Daniel a s ním seděla už i Zoey otočená ke mně zády. Kývla jsem na něho a šla si k pultu pro jídlo. Salát s grilovaným kuřecím masem a tortillou. Nejím tady nic jiného.

„Ahoj, jak je?“ zeptala jsem se, když jsem si sedla vedle Daniela.

„Ale, náš Casanova stále láme dívčí srdce. Nic nového pod sluncem,“ zamumlala Zoey a oči při tom stále upírala do učebnice psychologie. Ona psychologii studovala. Tak nudná věc pro tak akčního člověka? Když jsem to zjistila, nejdřív jsem si myslela, že se vážně zcvokla, nebo na něčem jede, ale časem jsem si řekla, že je to možná dobře, protože se to třeba časem vyváží. A nebo ne. Psychologie zůstane vždycky nudná. Ale je fakt, že jsem vždycky snila o tom, že budu se zápisníkem sedět v pohodlném křesle, přede mnou na kanapi bude ležet pacient a já pronesu: „A jaký z toho máte pocit?“ No, viděl jste Mezi námi děvčaty, ne?

Zvědavě jsem mrkla na Daniela a vybalila si vidličku z obalu.

„No co, nemůžu za to, že jsem bi a ty holky nemůžou pochopit, proč s jinýma spím a s nima ne.“ Pokrčil rameny a pokračoval ve stavění pyramidy z podtácků. No jo, náš Daniel byl totiž opravdu bisexuál - spíš na kluky než na holky, a ty chudinky to těžce nesly. Popravdě, kdyby to nebyl můj kámoš, taky bych po něm vyjela. Byl roztomilý, ale to většina chlapů asi slyšet nechce. Až na něho.

Byla jsem v půlce svého salátu, když se Zoey podívala na hodiny a znovu sklopila hlavu ke knížce, jenže vzápětí se znovu mrkla na hodiny a vyhrkla: „Sakra! Sakra! Měla jsem odevzdat zápočet! Sakra!“ Mezitím se snažila posbírat rychle svoje věci, ale byla tak pomalejší než obvykle.

„Kdy?“ zeptala jsem se s plnou pusou.

„Do půl.“ Mrkla jsem na hodiny.

„Máš deset minut.“ Pokrčila jsem rameny.

„V Collemanově křídle,“ křikla. Tak to je problém.

Už chtěla utíkat pryč, když na ni Daniel zavolal: „Mám tu auto!“ A hodil jí klíče.

***

Ve čtyři hodiny jsem se úplně vycuclá plahočila domů. Zoey tady ještě nebyla, za to rámus při přivítání byl opravdu veliký. Ram převrátil pohovku a roztrhal si pelíšek. Zase. O té doby, co rozškubal obrovský pelech pro psy, když měl tři měsíce a my polyesterové kuličky nacházely po celém bytě další dva týdny, jsem rezignovala a občas mu koupím obyčejný polštář. Stejně spí na gauči, nebo v posteli.

„Tak pojď, ty trhači pelechů,“ řekla jsem a připnula mu vodítko. Po tom, co jsem si koupila svou dávku kafe a Mazze pustila v parku na volno, sama jsem se posadila na lavičku, tak abych na něj měla výhled, a zavolala sestře.

Anna byla o dvanáct let starší než já a vždycky to byla taková rebelka. A teď je z ní paní, žije se svým manželem Gregorym už osm let v Rusku a mají spolu dvojčata, půlroční chlapečky. I oni byli důvod, proč nemohla přiletět na tátův pohřeb. Chápala jsem ji a trochu jsem za to byla i ráda. Nevysvětlila bych jí, že na tátův pohřeb nemůžu.

„Hayley,“ vydechla do telefonu.

„Ahoj, Ann, jak je?“

„Nene, povídej ty, jak to zvládáš? Jaké to bylo?“ V jejím hlase byla slyšet starost. Spousta starosti. Anna se s tátou neviděla hodně dlouho. Byla to sice jeho holčička, ale ona byla taková... nevydržela dlouho doma a vždycky byla soběstačná a pak začala cestovat a potkala Grega a usadila se. Už si ani nepamatuju, kdy byla naposledy doma. Jí to bylo líto, ale zvládala to v pohodě. Ale já? Snažila jsem se.

„Jsem v pohodě, Ann, vážně. Budu. Bylo to krásné, opravdu. Všichni z firmy i města se s ním přišli rozloučit a byli moc milí.“ Kecám. Nebyla jsem tam. Tedy né oficiálně. Stála jsem opodál – hodně opodál, ale i tak jsem všechno viděla. Za ten risk mi to stálo. Nemohla jsem se totiž ukázat ani na tátově pohřbu, aniž bych se nemusela bát. A teď ze mě byla ta dceruška, která na vysoké zdivočela a neukázala se ani na tátově pohřbu.

„Ach, Hayley. Měla jsem přijet. Tolik mě to mrzí.“

„Jsem v pohodě, opravdu. Všechno proběhlo hladce,“ uklidňovala jsem ji a do očí se mi tlačily slzy. Teď jsem si jen mohla vyčítat, proč jsem s telefonátem nepočkala na později. „Radši mi pověz, jak se mají naši dva andílkové,“ pokusila jsem se změnit téma a věděla jsem, že se chytne. Jakmile se to týkalo těch dvou prdíků, byla schopná mluvit hodiny a hodiny. Během jejího vyprávění jsem se zvedla a zamířila k Mazzovi, který se vyhříval na sluníčku. Zapípal mi telefon. Odtáhla jsem ho od ucha a na displeyi mi blikala zpráva. Od Zoey.

Promiň, večeři nestihnu. Přišla mi nabídka. Z

Jo, všichni známe její nabídky, neodkladné záležitosti a práci navíc. Povzdechla jsem si. Pravdou bylo, že jsem na nějakou společnou večeři úplně zapomněla, ale i přesto jsem ráno mohla předstírat naštvanou a vydobýt si tak mňamkovou snídani. Dala jsem si mobil znova k uchu, Ann stále mluvila a on zapípal znovu. Příchozí hovor.

„Promiň, Ann, musím končit, volá mi Zoey, bude to určitě něco důležitého,“ omluvila jsem a přerušila tak její monolog. Stihla zamumlat jen pozdrav na rozloučenou a já jí to položila a rovnou začala na Zoey mluvit. „Hele, víš, že mě tvá nabídka vůbec nezajímá? Dlužíš mi mňamkovou snídani!“ vyštěkla jsem a chvíli byla překvapená, kdy se na druhé straně ozvalo jen zalapání po dechu a ticho.

„Nemáš mi co říct?“ zkusila jsem to, když bylo pořád ticho.

„No, vlastně, na mňamkovou snídani bych vás vzít mohl,“ řekl mužský hlas. Mužský! Můžu použít výraz WTF?

„Cože? To má být nějaký vtip?“ zavrčela jsem a zastavila se na půl cesty a psovi. Jestli si ze mě Zoey zase dělá prdel, tak mi bude dlužit víc než snídani.

„Ne, to opravdu ne,“ ozvalo se a mně přejel mráz po zádech. Tak počkat, toho znám!

„To jste vy? Ten chlap z baru? Proč mi proboha voláte a kde jste ksakru vzal moje číslo?“ vypískla jsem. Tak teď už jsem byla sakra vyděšená.

„Jo, to jsem já, ten chlap,“ zasmál se. „Já... vaše číslo jsem si uložil. Stejně jako to mé vám.“ A pak mi bliklo. No jasně, Nathan.

„Řekněte mi jedno, kde jste přišel k tomu, že máte právo se mi hrabat v telefonu?“ vyštěkla jsem a teď jsem opravdu zuřila. Sakra. Proč já kráva tam nemám heslo nebo něco. No jasně Heyl, protože to moc dlouho trvá.

„Lexie,“ trhla jsem sebou, pamatuje si to, „opravdu se omlouvám, ale opravdu jste mne okouzlila a já jsem si nemohl pomoct.“ Jenže jeho hlas nebyl vůbec kajícný.

„No jasně. Tak co po mně chcete?“ odsekla jsem a zase se rozešla z Mazzimu.

„Večeři? Dejte mi jednu šanci. Jednu večeři, a pokud mi pak řeknete, abych vám dal pokoj, udělám to. Slibuju.“

„Večeři?“ zeptala jsem se nejistě. Každopádně, tohle se mi ještě nestalo. Chlapi po mně vyjížděli, ale vždycky jim šlo jen o tom jedno, a i když ne, pěkně rychle jsem je tak jak tak poslala o dům dál. A žádný z nich už se dál nesnažil. Až do teď.

„Nebo mňamkovou snídani?“ zeptal se nejistě a já se musela nahlas zasmát, načež mi byl odpovědí i jeho smích.

„To nebude nutné. Říkáte jednu večeři a pak mi dáte pokoj?“ ověřila jsem si.

„Pokud to budete chtít, tak ano.“ Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči.

„Dobře.“

„Dobře? Znamená to ano?“ ověřoval si až příliš nadšeným hlasem a já o svém rozhodnutí začala pochybovat.

„Ano, to znamená, že s vámi půjdu na večeři. Ale vyberu místo.“

„A já čas,“ vyhrkl.

„To zní férově,“ zasmála jsem se.

„Také si myslím. Takže vás vyzvednu zítra v půl sedmé.“

„Dobře, pošlu vám adresu. Reme, miláčku, musíme domů,“ zavolala jsem a zavěsila. 

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když mne ochráníš - 3. kapitola: