OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Když mne ochráníš - 2. kapitola

13.03.2015 (10:00) • MyLS • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 912×

Bože! Nesnáším vstávání a nesnáším ten odporný zvuk budíku. Plácla jsem po té věci rukou, zavyla a obličej zabořila do polštáře. Ale to byla chyba. Jako odpověď se totiž ozvalo zavytí hned u mé hlavy a já jsem chtě nechtě musela usmát. Prostě tradiční ráno s jediným chlapem, kterého nadevše miluju a on miluje mě, i když o mně ví všechno, včetně těch nejstinnějších stránek.

„Dobré ráno, Mazzi,“ zaskuhrala jsem a otočila se na záda, za což jsem si vysloužila tvář plnou slin. No jo, můj pašák měl velice rád vlhké ranní polibky. „Neboj, miláčku, maminka se jen vyhrabe z postýlky a hned půjdeme ven,“ slíbila jsem mu, za což jsem si vysloužila hlasité bušení ocasu do podlahy, a pomalu se vyvalila z postele k šatníku, kde jsem ze sebe shodila mou růžovou noční košilku a hodila na sebe sportovní podprsenku, mikinu školy a tepláky. „Tak pojď Rame,“ zavelela jsem.

Když jsem vyšla z pokoje, vedlejší dveře byly ještě zavřené. No jo, Zoey, má trošku šáhlá spolubydlící a nejlepší kamarádka v jednom, si ještě vyspávala. V předsíni jsem si nazula své růžové tenisky, popadla Mazzovo vodítko – hnědé, ovšem s růžovýma puntíkama, ne, opravdu jsem z něho nechtěla dělat teplouše, a z misky na botníku vyhrábla nějaké drobné na kafe, bez kterého jsem opravdu nebyla schopná přežít den. Přiznávám, že jsem na něm závislá a že děkuji bohu, že máme Starbucks nedaleko našeho komplexu a já si tam můžu vždy zajít pod záminkou venčení Mazze.

Se Zoey bydlíme nedaleko kampusu a měly jsme to štěstí, že jsme neztvrdly na normálních kolejích jako většina studentů, ale v apartmánovém komplexu určeného pro studenty nedaleko kampusu. Nemohly jsme si stěžovat. Každá jsme měla svůj pokoj, společnou kuchyňku spojenou s obývákem a koupelnu. A největší výhodou bylo to, že Mazz tady mohl být se mnou. Kvůli němu bych si koupila i byt, kdyby to jinak nešlo.

Pří zpáteční cestě z venčení jsem se tedy ve Starbucks opravdu stavila pro své kokosové latté s trochou skořice a mocha pro Zoey.

Už přede dveřmi jsem cítila vůni mé budoucí snídaně, a že byla opravdu omamná. Bylo to takové naše nevyřčené pravidlo. Já měla na starosti kafe, ona snídani. Zoey měla dneska opravdu dobrý den, což pro mě znamenalo lívance a pro ni to, že si včera užila. 

„Ahoj, ptáčátko,“ zacvrlikala na mě, pak si přidřepla, což ovšem dělat nemusela, a podle mě to byla obrovská chyba, a roztáhla svou náruč a čekala, až Rama pustím z vodítka a ona se s ním patřičně přivítá. Byla to chyba. Jak na ni skočil, povalil ji doprostřed naší kuchyně, dvakrát jí omyl celý obličej a odkráčel se uvelebit na náš (čtěte: jeho) gauč. Ať se snažil a točil dokola, jak chtěl, stejně mu z něj visely všechny nohy. No jo, je to velikán.

„Jsi nepoučitelná,“ zasmála jsem se a prošla kolem ní do kuchyně, kde jsem se zmocnila lívanců a po očku koukla na hodiny. Měla bych si pospíšit. Lívanec jsem odhodila zpět na talíř, popadla v pokoji čisté spodní prádlo a vlezla do sprchy. Vtom mi začal vyzvánět mobil.

„Můžeš to zvednout? Už nemám část vylézt,“ křikla jsem na Zoey. Slyšela jsem, jak vlezla do koupelny a stála za sprchovým závěsem.

„Halo?“ zamumlala, zřejmě s plnou pusou. Odsunula jsem malinko závěs, abych mohla vykouknout hlavou, a v její ruce uviděla kus lívance. Ukořistila jsem ho a čekala. „Ne, to fakt ne. Jsem Zoey,“ řekla nazpět do telefonu. „Nathan?“ zeptala se a tázavě se na mě podívala. Žádného Nathana jsem opravdu neznala. Pokrčila jsem rameny a v krku mi narostl velký knedlík. Ne, určitě by nevolali. „Je mi líto, asi to bude omyl. Byla bych ráda, kdybyste už nevolal. Díky,“ řekla a zavěsila. „Vypadalo to, že tě zná,“ pokrčila rameny a já zalezla zpátky do sprchy, smyla jsem ze sebe mýdlo a vypnula vodu. „Dokonce ho máš i uloženého,“ řekla, podala mi ručník, odhrnula závěs a mobil mi strčila před nos. No fakt.

„Ale já ho fakt neznám. Smaž to.“ Hodila jsem na sebe spodní prádlo, v kuchyni popadla lívanec a zamířila do pokoje, kde jsem na sebe hodila první upnuté jeany a tričko, co jsem viděla. Kartáčem jsem si pročísla vlasy, na řasy nanesla trochu řasenky a zpod postele vytáhla můj růžový batoh, kam jsem hodila sešity a tablet. „Tak já jdu,“ zavolala jsem na Zoey, o které jsem zrovna nevěděla, kde je.

„Počkej!“ křikla a vynořila se z mého pokoje v mých šatech. To, co mě bylo po kolena, jí bylo do půli stehem. Ach jo, jsem trpaslík. „Ještě jsem ti neřekla, jak to včera proběhlo.“ Opřela se o rám a hodila po mně soucitný pohled. Na to jsem opravdu neměla co říct. Snad už jen pro to, že teď bych se opravdu rozbrečela jako nějaký rozmazlený fakan. A tak jsem po ní jen hodila pohled bylo to hrozný a už nikdy to nechci zažít a už vůbec ne o tom mluvit, nebo se rozbrečím.

„Pojď sem miláčku,“ zaskuhrala jsem a přes opěradlo gauče se sklonila z Mazzovi, abych mu dala pusu na jeho krásnou hlavinku. Jen se na mě koukl pohledem, který říkal jestli tam budeš dlouho, počůrám se tu a budu to svádět na to, že jsem štěně. No jasně, malé roztomilé štěně už to teda není dávno. Usmála jsem se a vypadla.  

Vím, nudné. Ale i to je potřeba, než se to rozjede :) 

Jinak moc děkuju za komenty u předchozí kapitoly. Potěší, když víte, že se to alespoň někomu trošku líbí. :)

MyLS

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když mne ochráníš - 2. kapitola: