OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Když blázni umí lítat... - 2. kapitola

Už se vám to někdy stalo? Že vám někdo něco tvrdí, vy víte, že je to pravda, ale stejně si to nemůžete připustit? Tak přesně tohle se mi právě děje. Když mi Misha popsala to, co se stalo po tom, co jsme odešla z domu, chtělo se mi buď s křikem utéct, nebo z ní vymlátit duši a až potom s křikem utéct. Agresivní? Kdo, já?

"No, asi už budu muset jít," řekla Misha a nervózně se ošila. Vypadala, že by byla nejraději někde úplně jinde. Jo, taky bych byla ráda, kdyby byla někde jinde. Nejlépe hodně daleko.

"Škoda, uvidíme se někdy jindy," prohlásila jsem a zvedla se. Váhavě se taky postavila a chvilku nad něčím váhala.

"Víš, Letty, chci, abys věděla, že i po tom všem jsi moje nejlepší kamarádka," prohlásila nakonec.

"Musím si to nejdřív uspořádat v hlavě," řekla jsem vyhýbavě. Samozřejmě, že chci nějaké kamarády, ale nevím proč, Misha se mi prostě nezamlouvala. Už protože, že z každého jména dokázala udělat infantilní zdrobnělinu.

Protáhla se kolem mě a otevřela dveře mého pokoje. Nešla jsme ji doprovodit. Ke dveřím snad trefí sama. Na rozdíl ode mě. Teprve dneska jsem se vrátila z nemocnice, a když jsme se mámy ptala, kde je záchod, připadala jsem si trapně.

Zabouchla jsem dveře a pleskla sebou do křesla. Žádná sebelítost! opakovala jsem si v duchu a dávala dohromady pomyslný seznam úkolů.

Za prvé: Prozkoumat dům a zapamatovat si kde co je.

Za druhé: Udělat něco s tímhle pokojem, pokud tu mám přežít déle, než pět vteřin.

Za třetí: Šatník!!! V tom, co je ve skříni, bych v životě nikam nevylezla.

Za čtvrté: Škola… Bohužel, asi bych tam fakt mněla zajít…

Další body, to se uvidí…

Tak… Seznam byl pomyslně podtržen a dokončen. Eventuelně bych s tím mohla začít hned… Jenže tu je menší problém: Jak si mám nakoupit nové věci, když netrefím ani do vlastní koupelny? To je otázka za 50 000 dolarů. Takže tyhle body si nechám na později. Potom je tu ten odporný bod týkající se školy. Ten si nechám na pondělí. Přece tam nezačnu chodit v polovině týdne? No sice je úterý, ale menší prázdniny ještě nikoho nezabily. Takže jako první zrealizujeme: Chvilka napětí, prozkoumání domu. Ano, ano…

Znovu jsem se posbírala a vystrčila nos z pokoje. Fajn… Máme tu přízemí a dvě patra. Můj pokoj je v tom prvním. Chodba byla vlastně jenom taková nudle s pěti dveřmi ukončená schodištěm. Můj pokoj byl hned u něj. Dveře vedle byly od mé koupelny. Sice nechápu, proč tam jsou, když mám dveře do koupelny i v pokoji, ale proti gustu… Další byly do mé šatny, která byla momentálně naprosto nepoužitelná. Proč? Převládala tam růžová!

A tím končil výpočet mých komnat. Dál už jsem nevěděla nic. Sebrala jsme všechnu svou odvahu a vydala se prozkoumat to, co se skrývá za dalšími dveřmi.

Zastavila jsme se před nimi a zhluboka se nadechla. Potom jsme zaklepala. Proč? To nevím ani já sama… Neozvalo se nic, tak jsem otevřela. Na první pohled byl poznat klučičí pokoj. Takže tady nocuje můj brácha? Aha, o tom jsme se ještě nezmínila. Denisovi je 20 a je na univerzitě. Kde, to už si fakt nepamatuju. Ještě jsme ho neviděla, nebo si to aspoň nepamatuju. A k rodinným fotkám jsme se ještě nedostala. No, při nejhorším stejně v pátek přijede. Předpokládám, že to vedle bude jeho koupelna. A taky že jsme se nemýlila. Vládl v ní stejný chaos, jako v jeho pokoji. Všude bylo všechno. Oblečení místo v prádelním koši bylo na něm. Jak jinak. Hezky jsem zase vycouvala na chodbu a vydala se ke schodišti. Teď očekuju druhé patro. V přízemí totiž budou naši a s těma se prozatím nechci potkat.

V druhém patře jsem objevila ložnici, koupelnu a další šatník. Byly to pokoje mých rodičů. Moc jsme je nezkoumala a konečně jsem sešla do přízemí.

Vypadalo to, že už na mě čekají. Seděli na gauči a dělali, že se dívají na televizi.

Moje matka, Olivia Jenksová měla na sobě dlouhé černé šaty a na krku měla perlový náhrdelník. Že by šli do divadla nebo tak něco? Otec byl taky oblečený dost formálně. V černo-černém saku skoro splýval se sedačkou. Svítila na něm jenom sněhově bílá košile a hodinky s monogramem J. J. Jmenuje se Jason Jenks.

Ani se na mně neohlédli. Něco kujou? Podezíravý? Kdo, já?

"Co bude následovat?," zeptala jsem se a zůstala stát.

Máma se otočila a podívala se na mně.

"Co by?" pozvedla jedno dokonalé obočí. Jenom jsem zavrtěla hlavou a vydala se do kuchyně. Černé kachličky na stěnách na mně působily trochu klaustrofobně. Tmavé naleštěné parkety tomu ani trochu nepomáhaly. Kdyby nebyly roztažené záclony, připadala bych si jako v temné kobce. Z nějakého neznámého popudu jsme otevřela ledničku, chvíli do ní zírala a pak ji zase zavřela.

Přízemí prozkoumávat nebudu, to jsem stihla už předtím, než přišla Misha. Na konci chodby je koupelna. Další. Jako bychom jich tady měli málo. Z kuchyně je průchod do jídelny, která navazuje na gigantický, luxusně vybavený, obývák.

Po inspekci v ledničce jsme šla zpátky do obýváku. Televize už byla vypnutá a naši stáli v hale. Otec pomáhal matce do kabátu. Sám už byl oblečený. Oba dva se na mně jako na povel podívali. Měla jsem chuť ukázat na ně nějaké sprosté gesto, ale neudělala jsem to.

"Jdeme s maminkou na pracovní večeři," vysvětlil táta a starostlivě se na mně usmál.

"Nikam nechoď!" dodala máma. "Kolem půlnoci budeme zpátky. Žádné mejdany ani duchařské seance," usmála se a zavěšená do táty vyklouzla ze dveří.

Fajn, asi na pět hodin mám prázdný barák. A taky mám úplně prázdno v hlavě a bolí mě celé tělo. Jak potěšující. Myslím, že nejlépe strávený ten čas bude, když se pořádně vyspím.

Když jsem byla zpátky v bezpečí svého neútulného pokoje, sundala jsem z postele přehoz a pohodila ho na křeslo. Zalezla jsme pod peřinu a uvolnila se. Skvělý pocit. Najednou se mi víčka zavřela a já jsme proplouvala v moři snů.

Škubla jsem sebou znova a prudce jsem otevřela oči.

"Ne, nešahejte na mně. Dejte ruce pryč!" zaječela jsem a teprve teď jsme si uvědomila, co se děje. Mí rodiče se nade mnou skláněli a ve tvářích měli šokovaný výraz. Takový, jako když zjistíte, že Sněhurka byla černoška.

"Co… co se stalo?" vykoktala jsem a posadila jsem. Moment, proč jsme v obýváku? Copak jsem náměsíčná?

"Zavolej doktora Brightona,"šeptla máma otcovým směrem. Ten se okamžitě zvedl a k telefonu skoro doběhl. Nerozuměla jsme tomu, co říkal, ale slyšela jsem tón jeho hlasu., Byl hodně rozrušený.

"Ježíši, tak už mi vysvětlíte proč tady tak vyšilujete?" zavrčela jsem a chtěla si svým obvyklým gestem upravit vlasy. Ale zarazila jsem se. Nebo mně spíš zarazila ta krev, kterou jsem na nich mněla.

"Pane Bože," zašeptala jsme zděšeně a vystřelila k zrcadlu v předsíni.