Kde jsi ve dne - 3. kapitola / závěr • OurStories.cz ~ naše povídky

Třetí a poslední část, kde se Serena dozví o Adrianovi pravdu. Pěkné počtení.

21.01.2011 (10:00) • Andysan • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 516×

Serena se tím trápila celý den. Neměl, kudy se kolem ní protáhnout do dveří. Prostě v jednu chvíli seděl na okraji vany a v druhou už tam nebyl. Odpoledne se jí konečně podařilo usnout. Tentokrát se jí nezdálo o louce. Zdálo se jí, že hledí na Adriana, který jí mizí před očima.

Probudilo ji něžné pohlazení po její tváři. Zmateně otevřela oči a spatřila Adriana.

„Kolik je hodin,“ zeptala se.

„Jsou tři ráno. Nechtěl jsem tě budit, vypadala jsi hodně vyčerpaně.“

„Moment, jak víš, jak dlouho jsem spala? A kam jsi v noci tak najednou zmizel. V jednu chvíli jsi seděl na vaně a pak jsem viděla jen tvůj stín a potom už nic,“ vyhrkla Serena.

„Já vím a omlouvám se. Dlužím ti vysvětlení. Slib mi ale, že mě nebudeš přerušovat, dokud ti nedopovím celý příběh,“ zašeptal Adrian a posadil se vedle ní na pohovku. Pak si Serenu přitáhl k sobě, políbil jemně na čelo a začal vyprávět.

Zdědil stejné prokletí, kterým byli stiženi všichni muži jeho rodu. V noci byl normálním člověkem, ve dne ale nebyl. Vlastně byl, ale nikdo ho nemohl vidět, slyšet, cítit. Byl zkrátka něco jako duch, nehmotný, schopný vše vnímat, ale neschopný se jakkoli projevit. Jakmile zmizely poslední paprsky slunce, stal se z něj opět muž. Za denního světla však jako by neexistoval. Stejně byl postižen také jeho otec, strýc, děd, praděd a tak dále. Žádný z mužských potomků jeho rodu nebyl ušetřen. Bohužel nikdo nevěděl, kde má kletba původ. K Adrianově vzteku neexistovaly žádné zápisky, deníky ani nic podobného, co by mu pomohlo toto jakkoli osvětlit. Proto tedy žije sám, stranou od lidí a vychází pouze v noci.

Výraz Serenina obličeje se měnil ze zvědavého na nevěřícný, pak pobavený, nakonec se však zamračila.

Nevěří mi ani slovo, pomyslel si. Měl pravdu, Serena rozhořčeně vyskočila na nohy a vzápětí tvrdě dosedla zpět na pohovku, když neuváženě došlápla na bolavý kotník.

„Opatrně. Ať si neublížíš,“ vyhrkl Adrian a chytil ji za ruku.

Vytrhla se mu: „Vážně si myslíš, že jsem úplně blbá a uvěřím ti takovouhle báchorku?“

„Můžu ti to dokázat. Za pár hodin vyjde slunce a pak uvidíš sama.“

Skepticky se na něj podívala.

„Jsi první člověk, kterému jsem tohle řekl. Musíš mi věřit. Prosím. Moc mi na tobě záleží. A tedy i na tom, abys mi věřila.“

„A co bude, až vyjde slunce a to, co ty říkáš, se nestane? Protože to je nesmysl. Nemožné. Co uděláš pak, vymyslíš si jinou povídačku?“

„Věř mi, beruško, nelžu ti.“

Beruško. Serena si povzdychla a opatrně se dobelhala do kuchyně uvařit si čaj.

Usrkávala horký čaj, zatímco Adrian nervózně přecházel po vedlejší místnosti. Jak ráda by mu věřila, ale tohle je bláznivé. To nemůže být pravda.

Podívala se na hodiny. Šest ráno. Brzy vyjde slunce. Vrátila se k Adrianovi, posadila se do křesla a významně se na stojícího muže zadívala. Adrian přistoupil k oknu a roztáhl závěsy. Do pokoje se začaly prodírat první sluneční paprsky a Adrianův obličej začal blednout stejně jako předchozí den. Serena na něj užasle hleděla.

„Adriane?“ Najednou byl pryč. Nezbylo po něm nic. Po chvíli si uvědomila, že stále otevřenou zírá na stejné místo. Přinutila se ústa zavřít.

Většinu dne strávila u počítače a snažila se na internetu najít cokoli, co by jí pomohlo objasnit Adrianovu situaci. O ničem podobném však nebyla nikde ani zmínka. Promnula si oči. Potřebuje na chvíli na čerstvý vzduch.

Přehodila si přes ramena teplý kabát a tak rychle, jak jí to zraněný kotník dovolil, vyběhla z domu. Vyrazila na procházku do lesa. Musela si všechno urovnat v hlavě. Neustále si v hlavě přehrávala události posledních dní. Byla myšlenkami úplně mimo, probrala se, až když jí došlo, že stojí na mýtině a netuší, jak se tam dostala. Setmělo se. Polohlasně zaklela. Proč nedávala pozor na cestu?

Náhle ucítila lehký dotek na zádech. Prudce se otočila a spatřila zhmotňujícího se Adriana. Hleděl na ni nervózně, netušil, jak ho nyní přijme. Serena se na něj usmála. Ať už je jeho prokletí způsobeno čímkoli, zvládnou to spolu. Přistoupila k němu blíž, stoupla si na špičky a jemně ho políbila.

„Adriane, celý den jsi nebyl se mnou a chyběl jsi mi. Já jsem se do tebe zamilovala a ani tahle kletba na tom nic nezmění.“

Pevně ji objal, zabořil hlavu do jejích vlasů a zašeptal: „Děkuji ti, Sereno. Miluji tě.“

Když pak ruku v ruce za svitu měsíce odcházeli z louky, uvědomila si, že tohle vlastně zná. Takhle tedy měl ten sen skončit, usmála se šťastně.

Autor: Andysan, v rubrice: Povídky » Na pokračování