OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Každý konec se stává novým začátkem! 3. kapitola

25.07.2010 (16:00) • Baruu • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 483×

Musel jsem se dát do běhu. Mohlo za to časné svítání, které mě mohlo na cestě potkat. Nečekal jsem, že udělám to, co jsem udělal, ale jak jinak se mám uživit, jak jinak mám přežít. Ze sebe samotného mi bylo zle, ale opravdu tu nebyla jiná možnost. Buď se budu živit tak, jak musím anebo zemřu.

Co z toho je vůbec lepší? Zabíjet své oběti, nebo zabít sám sebe?

Na to nemohu nalézt tu správnou odpověď. Těžká volba, zvlášť když zároveň nechci nikoho zabít a sám nechci být tím, čím jsem se stal.

Bylo mi jedno, jestli za sebou nechávám padat stromy. Bylo mi jedno, že lámu větve, kde se dá. Priorita pro mě byla žízeň, která se každou minutou vstupňovala.

Nedaleko ode mě jsem cítil nějaké zvíře. Bylo mi fuk, co to je. Skočil jsem do tmy a chytl to, po čem jsem tolik toužil. Ne, potřeboval! Zvíře se nestihlo ani vzpamatovat, zorientovat a už jsem sál krev.

Po tom krvežíznivém divadílku jsem se odebral zpátky do domu, kde už na mě čekal Lucius. Jak překvapivé.

Nevšiml jsem si jeho přítomnosti, nechtěl jsem vidět jeho směšný výraz. Jak se kochá tím, že trápím sám sebe. Alesoň že on z toho má zábavu.

„Počkej!“ Promluvil do dlouhé chodby.

„Nemám čas, Lucie.“ Snažil jsem se ho odbýt.

„Nemáš? To máš tolik práce? Jdeš snad už někoho konečně zabít?“ Zasmál se.

„Nevím jestli sis všiml, ale zachvíli bude svítat. Nevím jak ty, ale já jdu spát.“

Konečně mě nechal a já odešel do svého pokoje. Sice jsem nebyl unavený, ale lepší se zavřít v tmavé místnosti, než být v jedné s ním.

Konečně jsem ulehl. Mohl zavřít oči a nepřemýšlet nad tím krvežíznivým monstrem, který se potloukal po domě.

Zdál se mi velice zvláštní sen, až mi sám o sobě naháněl hrůzu. V tom snu jsem zabíjel, jenže né jen tak někoho, ale své blízké z rodiny, kteří už dávno nežijí. Všechny jsem do poslední kapky vysál a pohodil do ohně. Lucius tam byl samozřejmě semnou a jak jinak, byla to pro něho zábava.

Když jsem se probudil, Lucia jsem nikde nenašel, což mi vůbec nevadilo. Tuhle noc se nikam nechystám, možná se jen tak projít, ale rozhodně né jíst. Krev mi na nějakou dobu vydržela. Možná dva dny, nebo tři, víc určitě ne. Kdybych se nasitil lidskou krví, nemusím lovit týden, možná víc. Ale to jsem neřešil, prozatím.

Je velmi zvláštní vyprávět takhle svůj příběh. Nikdo nemůže tušit, jak jsem se v těch chvílích opravdu cítil, ale jak jinak to vyjádřit než slovy ? Mnohokrát se zmiňuji o Luciu, právě proto, že on byl strůjcem toho všeho. On za všechno mohl, on o všem rozhodoval. On byl nenahraditelný. Stále je, ale co já vím, kde je mu konec. Možná je to dobře, možná vůbec ne.

Nakonec jsem se rozhodl, že dnešní noc dům neopustím. Nevím, co mě to tak popadlo, ale proč se jen tak courat po ulicích a hrát si na člověka? Tady nemusím nic předstírat a jakýkoliv kout mi může poskytnout to, co vzduch venku. Pročistit si hlavu mohu opravdu kdekoli, k tomu nepotřebuji vyhrazené místo.

Moc mi to nedalo a přece jen jsem po chvíli znovu prošel dům. Od sklepa až po poslední ložnici, jenže po Luciovi, jako by se slehla zem. Naivně už jsem si začal myslet, že jsem tam byl opravdu sám.

Chyba.

Můj stvořitel se nacházel v podkroví. V podkroví, kam sám nikdy nechtěl jít, které v něm vyvolávalo jisté divné vzpomínky či co. Překvapil mě, to jistě.

Občas lituju toho, že nedokážu lidem a jemu přečíst myšlenky. Je to velmi … frustrující, když nemůžete mít to, co by se vám hodilo a co bohužel nemáte. To on tuto schopnost využíval, jak jen to šlo.

„Lucie?“ Začal jsem.

Lucius se otočil směrem na mě, ale jinak žádná reakce. V jeho tváři jsem vyčetl jistě  napětí, nervozitu.

Nikdy jsem tam nahoře nebyl, nikdy mě nezajímalo, co se ukrývá v podkroví. V místnosti, do které Lucius nechtěl vstupovat.

„Co se děje?“ Snažil jsem se vyvolat příjemnější atmosféru, i když jsem dobře věděl, že se mi to moc nedaří.

„To máš pravdu, Eriku, nedaří, ale to nevadí. Jsem rád, že se staráš o to, co se semnou děje. Věděl jsem, že by ti to nedalo spát.“ Pousmál se.

„Jak překvapivé, že?“

„Lucie nech si těch argumentů a mluv k věci. Co tu děláš?“

Nezajímal mě jeho názor, rovnou jsem se prošel po místnosti až jsem usedl skoro naproti němu. On se taky nedovoloval.

„Neděje se nic.“

„Vážně ne? Víš, že se mi tomu ani moc nechce věřit?“

„Vím to, vidím ti až do žaludku.“

Sarkasmus je jeho doména. Nenahraditelné.

„Žádal jsem tě to vyjasnění věci. Co tu děláš. Dozvím se to už?“

„Tak dobře. Vím, že s tebou nejspíš nepohnu a ty budeš otravovat, jak to máš ve zvyku. Tak proč s tím otálet?“

„Přesně tu samou otázku si pokládám já. Tak ven s tím.“

„Vím, že mě vidíš trochu v jiném světle, než jaký jsem doopravdy byl, ale tohle jsem si vypěstoval až dávno po tom, co jsem se stal upírem. Dlouhá doba už. Přes 2000 let.“

Nikdy mi tohle neřekl, jsem zvědavý, jak se tento rozhovor bude rozvíjet a kam nakonec povede.

„Za tu dobu jsem toho taky něco málo prožil. Když jsem se stal upírem, i jako člověk. Proto tu jsem, proto jsem si řekl, že není důvod, proč si to nepřipomenout, i když tohle místo mi nahání hrůzu. Ano, Eriku, nediv se. Nemysli si, že hrůzu mi nenahání nic, tohle místo ano. Vzpomínky.“

Pozorně jsem se mu díval do očí a snažil se vyčíst tu jeho chuť toto místo navštívit. Otevřít vzpomínkám, aby se dostali na povrh. Marně jsem se snažil o „nemožné“.

„Eriku, ještě předtím, než mě můj tehdejší stvořitel proměnil, jsem měl lásku.“

„Lásku?“ Ptal jsem se, jako bych o tom slově a citu slyšel prvně.

„Samozřejmě, ty si opravdu myslíš, že jsem bezcitný? Kdybys jen věděl, jaký cit chovám k tobě.“

„Počkat počkat, cit ke mně? Co tím myslíš?“

Lucius si lehce oddechl a začal se procházet po místnosti.

„Je silný, to ti musí prozatím stačit. Nechtěl jsem mluvit o mých citech k tobě, ani ty si proto sem nepřišel, tak mě nech pokračovat v tom, co jsem začal.“

Promnul jsem si oči a snažil se zaposlouchat do jeho hovoru.

„Jmenovala se Jessica a byla krásná, moc krásná. Mohl bych to zkrátit?“

„Jistě.“

„Pár let jsme spolu chodily, chtěli jsme se vzít, jenže potom si mě našel a bylo pozdě. Nebyl úniku, nemohl jsem se rozloučit, nemohl jsem nic říct. A když byla proměna za mnou, všichni mě podezřívali z něčeho nekalého. A také na mě šli vidět jisté změny. Obličej, barva pleti, výraz, chování. To vše se změnilo na samotný opak toho, co jsem dříve byl. I Jessica si toho všimla. A pak … když … zabil jsem ji. Nešlo to jinak. Jsi velmi podobný mě, když jsem si zvykal na krev. Jenže já byl naucen přímo na krev lidskou a kupodivu jsem neprotestoval. Věděl jsem, že to je velké riziko, když spolu budeme a zvlášť, když mě stále přitahovala. Tak takhle to skončilo, tak jsem začal svůj udivující a dobrodružný život.“

Už jsem byl více než uvidený jeho histrokou. Nečekal jsem takový konec. Bylo by jednodušší mi říct, že po čase zemřela, že jí bylo podezřelé, že za posledních 10 let nezměnil podobu, ale právě naopak. Mohl si vybrat tolik možností a on mi musí říct tu správnou, pravdu. Ach Lucie.

„No tak, teď to víš.“

„Mohu se na něco zeptat?“

„Zajímá tě můj stvořitel.“

„Ano.“ Lucius zpátky usedl na svoje místo a přehodil si nohu přes nohu.

„Nijak zajímavé téma, řekl bych.“

„Nemohu to vědět?“

„To ne, Eriku, ale jde o to, že to není nijak slavný příběh. A poněkud necítím velkou náklonost ke svému stvořiteli. Je to daleko jiný vztah, než ten náš. Občas mě nenávidíš, občas mne proklínáš, ale s ním to bylo jiné.“

„Dobře Lucie, nejsem tady od toho, abych tě do něčeho nutil. Nečekal jsem takový příběh, ale teď tě alespoň znám zase o trochu více.“ Lucius se uchechtl.

„Trochu více, skvěle řečeno. Nevím jak ty, ale já si zajdu na lov.“

Lucius se na mne vyzívavě podíval, jako by čekal, že si s ním půjdu ulovit nějakého toho člověka. Tsh.

„Ehm, já jsem sitý dost.“

„Jak myslíš, neočekávej mě. Vrátím se nejspíš až zítra v noci, musím si něco zařídit.“

„Dobře.“

Otočil jsem se směrem ke dveřím s úmyslem odejít a nepozastavovat se nad myšlenkou, co si Lucie tak důležitého potřebuje zařídit, že se ani nevrátí. Nedalo mi to, chyba.

„Eriku to teď opravdu není důležité, někdy ti to možná povím. Sbohem.“

A v tu ránu byl pryč.

Ještě dlouho jsem byl jeho příběhem uchvácen a dalo by se říct, že jsem přemýšlením nad ním strávil skoro celou noc. Nejlépe se mi o tom přemýšlelo u moře.

Dalo by se říct, že něco na tom bylo. Byl úspěšný, uznávaný, zamilovaný a najednou. Postavil se před něho tvor, kterýmu život otočil o 180°. A změnu završil vraždou svojí snoubenky.

Mají upíři nějaký návod, jak si hledat budoucí novorozence? Mají snad všichni novorození něco společného, něco, co „stvořitele“ upoutá a nutí je k tomu nás hledat? Ať přemýšlím jak přemýšlím, nemohu na to přijít. Já měl mnoho záporných než kladných vlastností, za to Lucie byl spíše opakem, tak proč tedy on? Asi to ještě dlouho nepochopím, ale nikdo z nás neměl na výběr. Smrt, nebo nesmrtelnost? Já si ani vybrat nemohl, ale byl jsem si jistý, že kdybych věděl, co mě čeká, východiskem by byla smrt. Smrt by byla mým vysvobozením před životem krvelačné bytosti. Ale musím se přiznat, že jsem zatím nenalezl dost odvahy život zvířete zkoncovat. Nejspíš je to úděl nás, ztracených duší.

Tehdy jsem dokázal sedět u břehu moře hodiny. Tradici jsem neporušil ani tenkrát a u moře jsem se zdržel skoro do svítání. Myšlenky na Lucia jsem nechal spát a vnímal jen vodu, vítr, písek a hlubokou noc. A taky nepatrné kručení žaludku, které dávalo jasný signál, že nadcházející noc musí být nasycen.

Další den, jak jsem očekával, se Lucius opravdu neukázal. Na jednu stranu to byl zvláštní pocit. Delší dobu jsme trávili společně a najednou si zmizí kamsi do pryč a mně neřekne ani slovo. Na druhou stranu je to pocit svodoby, který se mi začínal líbit čím dál tím víc. Žádné trapné prupovídky, žádné rozkazy, žádné pošklebky a žádný průnik do mých myšlenek. Svoboda.

„Zatraceně.“

Ten hlad, to je zlo. Upřímně, ani se mi nikam nechtělo, někam ven, někam jít lovit, někde se nasitit. Ale nešlo to jinak.

A kde jinde bych se nasitil, než v lese plného zvěři.

Autor: Baruu, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každý konec se stává novým začátkem! 3. kapitola: