Každý konec se stává novým začátkem! 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Erik se nemůže spřátelit se svým novým způsobem života. Lucius mu v tom ediventně moc nepomáhá. On je v tom sám, nikdo mu nemůže pomoct, nebo poradit. Musí si vybrat, co vlastně chce. A hlavně si musí uvědomit, kdo je.

24.07.2010 (19:00) • Baruu • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 586×

„Velmi pošetilý ten svět.“ Rád jsem si pro sebe v duchu říkal. Kdybych alespoň vůbec věděl, o čem mluvím a že mám pravdu.

„Pošetilý? Jen tak dál, tím je to pro nás dostupnější.“ Uchechtl se, jak nejlíp to dovedl.

Ten vyzývavý pohled se nikdy nepřekryje jedinou dobrou vzpomínkou na něho, mého stvořitele, který jako vždy se velmi rád zaposlouchával do mých myšlenek. Pro něho zákazy neměly význam. Řídil se tím, že pravidla jsou od toho, aby se mohla porušovat.

„Co na tom vůbec vidíš?“

,Na čem přesně?“

„Na zabíjení nevinných lid. Na jejich hubení, jen kvůli tvojí žízni. Na ničení lidstva kvůli parazitům, jako jsme my.“

Lucius se opřel o zeď, svůj vínově červený kabát si ovinul kolem sebe a ruce zaťal v pěst.

„Je to vzrušující, ale to ty, jako novorozený nepochopíš. Všichni jste stejná havěť.“ Rád mluvil o novorozených upírech jako o havěti, která nic neumí, nic nechápe a dlouho se smiřuje s tím, co a kdo vlastně je. Jako by si nemohl připustit, že kdysy byl taky tou „havětí“.

„Zapomínáš na jednu důležitou věc.“

„Pouč mě.“ Vzal jsem do rukou knihu, která se nějakým zvláštním nedopatřením válela na zemi. Lehce jsem v ní prolistoval a narazil na jednu zvláštní kapitolu. Kdy a jak vznikly? Rychlostí světla jsem knihu zavřel a hodil do malé zastaralé skřínky nedaleko Lucia. Náš původ bylo to poslední, o co bych se chtěl zajímat. Jako by nestačilo, že se to ze mě stalo.

„Ty jsi byl taky havěť, nebo vlastně jsi?“

Lucius se opět uchechtl a až se jeho zkroucený obličej začínal utápět v nepředstavitelném smíchu. Nikdy jsem nepochopil jeho reakce na některé z věcí. Byl to velmi dominantní tvor, který hrál sám za sebe. Nenechal si do ničeho mluvit. Byl jen o a, já?

„Jsem to nejlepší, co tě kdy potkalo.“ Vydal ze sebe nakonec.

Nemohl jsem uvěřit svým uším, až později jsem pochopil a dokázal si přiznat, že měl pravdu.

„To si myslíš jenom ty!“ Rozčiloval jsem se.

„Klídek, Eriku, brzy poznáš, jak to v našem světě chodí.

„Budeš velmi polichocen.“ Lucius se kolem mě mihnul jako nepatrný závan vzduchu, a směřoval k oknu.

Venku se rozprostírala hluboká noc, do které jsme měli za necelou chvilku vstupit my a chopit se naší šance zabít pár nevinných bytostí. Jak roztomilé.

„Polichocen? Čím? Jsem upírem několik dní a stačí mi to na pochopení toho všeho, co se kolem mě děje. Není to nic úžasného.“ Snažil jsem se mu vysvětlit tu neméně hezkou část mého prozatimního „života“.

„Ani se ti nedivím.“ Uchychtl se.

„Zabíjením zvěři toho moc nezískáš. Myslím, že tímhle tím způsobem živení nikdy nepoznáš, jaké to je být doopravdy upírem. To vzrušení, to cítění s bytostmi, které jsi měl tu čest zabít. Nepochopíš, dokud neochutnáš.“ Blažeností se rozpouštěl nad svými slovy.

Mě donucoval k nepříčetnosti, ale co tím získám? Nikdy nebudu mít převahu nad Luciem a doufám, že on nademnou také ne. Zabíjet lidi se mi ze srdce příčí. Nechci s tím mít nic společného, i když vím, že se mě to brzy dotkne a začnu to dělat také. Lucius zvěř rád nemá a nikdy neměl. Živil se jí jen tehdy, když nebylo co „vysát“ v období moru a dalších nemocí, které hubili lid. Nikdy na tu dobu nevzpomínal rád.

„Zvěř tě nasytí, ale jaký z ní máš pocit? Liská krev je to nejsladší.“

„Dost Lucie!“ Zavrčel jsem.

Rozesmál se.

„Poper se s tím jak chceš. Kdykoliv tě na lov vezmu sebou, ale věř, že pohár trpělivosti jednou přeteče! A ty potom budeš sám. Hladový, osamělý a hlavně beze mě!“ Ještě jednou na mě zlostně pohlédl, sarkasticky protáhl obličej a zmizel v tmavé chodbě, která vedla ven z domu. Do té noci, ze které mi naskakovala husí kůže.

Pár hodin jsem seděl v obývacím pokoji mého „nejvěrnějšího“ přítele. Trápil jsem se. Měl jsem hlad, ale jít ven, to ne!

Další hodinu jsem už nemohl vydržet to křičení mého těla, mělo žízeň. Neskonale velkou žízeň, která nešla potlačit, které jsem se nemohl zbavit. Uvědomil jsem si, že za pár hodin už bude svítat, a já nebudu mít možnost utlumit hlad. Musel jsem. Musel jsem se sebrat a jít do lesa. Nalákat jakékoli noční, nebo spící zvíře a sát!

Autor: Baruu, v rubrice: Povídky » Na pokračování