OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Každá je jiná, ale přesto stejná -Předmluva

22.01.2014 (20:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 490×

 Předmluva 

 ... Jsou jako den a noc,

každá má velikou moc.

Jsou jako růže bez trnů,

která má mnoho dnů,

a jako růže s trny,

které se krátí dny.

Jako světlo a tma,

kterým leží osud u dna.

Světlo do dáli svítí,

tma je propletená nití.

Osudy jsou stejné,

ale přesto jiné.

Jsou jako den a noc,

každá má svou moc...

 ... Obě mají před sebou plno tajemství,

kdo je chce znát, zpátky se vrací.

Osud se nevyplácí poznávat,

může vám zamávat,

odejít s radostí a štěstím

a hlavně odejde s ním.

Nebudete čelit spolu smůle a bolesti.

Mohu vám slíbit, že jí bude dosti...

 ... Osudy jsou stejné,

ale přesto jiné.

Život vám rychle  uteče,

cesty se kříží jako meče...

 ... Smrt přijde vždy ve svůj čas,

ale každý musí mít svůj pas.

Jeden vede do nebe,

kam mohou vzít i tebe.

Druhý pas znamená peklo,

každému tam je mdlo.

Smrt je jako noční můra,

ale ta zmizí jako pára.

Nebo nikdy neumřou?

Jako všichni u ní řvou.

Kam vezmou je?

Cesty jsou jen dvě...

 Vypravěč

 Po světě chodí plno lidí, ale co když všichni nejsou lidé? Vypadají jako lidé. Mají i stejnou barvu očí jako vy. Mají kůži jako vy, lidé. Jsou ale o hodně jiní. Patří mezi lidi, kteří patří do pekla. Mezi lidi, kde jsou i vrazi. Kdybyste se jich dotkli, tak zjistíte, že jsou studení. Kdybyste do nich vrazili, tak budete mít nejméně modřinu. Kdybyste na ně narazili v temné uličce, tak se nevrátíte zpátky. Co když se bytost, jako oni, zamiluje? Jsou schopní přestat zabíjet lidi a začít lovit zvěř? Mohou vůbec milovat? Ano, mohou. Mnoho lidí by řeklo, že bytosti jako oni toho nejsou schopny. Mohou se kvůli lásce změnit? Samozřejmě, že ano, i vy lidé se měníte. Ty bytosti jsou mnohem silnější, rychlejší a mají mnohokrát silnější city, než vy lidé. Co jsou vůbec zač? Jsou nesmrtelní...

Alexandr

Před sedmnácti lety...

Stál jsem u kolébky, kde sladce spaly dvě malé holčičky. Byly si vzhledem hodně podobné, ale oči měla každá jiné. Dívenka, která spala vpravo, měla modrá očka a ta druhá měla zelené očka. Ta, co je měla modré, se na vás dívala tak přemýšlivým pohledem, že byste uvěřili i nemožné. Ta druhá se na vás dívala rebelským pohledem, který vás donutil vše okolo sebe vidět v pestrých barvách. Obě měly zlaté vlásky, které se jim kroutily podél obličeje. Nosy měly jako bambulky a rty měly v malinové barvě. Benjamin se vedle mě také rozplýval nad tím, jak jsou krásné. Ta s modrýma očima se na nás moudře podívala a usmála. Měla jiný úsměv než její sestra, která se usmívala pořád. Bylo to, jako by se usmívala pobaveně sama pro sebe. Bylo to, jako by se smála vám. Vždy když jste se na ni podívali, tak se vám začala dívat do očí. Bylo vám to příjemné, ale také vám to vadilo. Ta druhá se usmívala, tak jako by věděla, že se na ni díváte k vůli vzhledu. Na ně nezapomenu, ale hlavně na ni nezapomenu ani po zbytek věčnosti...

A vážně jsem nezapomněl...

Vypravěč

I ty dvě malé holčičky nezapomněly. Jak by mohly zapomenout? Obě si je pamatují do detailů. Jejich oči, jejich okouzlující hlas, jejich rty...

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každá je jiná, ale přesto stejná -Předmluva :