OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Každá je jiná, ale přesto stejná-Kapitola třetí

Další kapitola je na světě. V této kapitole si hlavně zavzpomínáme a zasníme. Alexandr bude mít také sen a Sofie taky. Bel odjede do Španělska a Sofie bude muset zvládnou Jeremiho sama. Sofie bude trochu lhát. Také se tam objeví rubínové srdce.

03.02.2014 (13:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 392×

Kapitola třetí

 Sofie

 

Procházela jsem se po krásné zahradě plné rudých růží. Na sobě jsem měla černé třpytivé šaty s mašlí pod prsy. Na krku se mi houpalo rubínové srdce. Zpoza stromů vystoupila postava a já viděla jen krvavé oči a pramínek krve u rtů. V rukou jí bezvládně ležela dívka, to jsem si byla jistá, ale ta osoba se na mě podívala…

 

S trhnutím jsem se posadila na posteli a rozhlédla se po pokoji. Klepala jsem se a dlouhou chvíli trvalo, než jsem se uklidnila. Už zase ta noční můra, v které se objevovala postava s rudýma očima.

 

Znovu jsem se rozhlédla a čekala, jestli se tu neobjeví ta postava.

 

Jak směšné. Co to znamená? Proč se to zdá mně? Po chvilce uvažování jsem upadla do bezesného spánku.

 

V sedm ráno…

 

Crrr. Zazvonil mi budík a já ho jediným pohybem umlčela. Vyskočila jsem z postele a zamířila jsem do koupelny. V koupelně jsem utrpěla šok, přesněji řečeno u zrcadla, na krku se mi totiž houpalo rubínové srdce. Podívala jsem se na svůj krk a ono tam vážně je. Nemám halucinace? Po tomto zážitku jsem si radši jen umyla obličej a učesala vlasy, abych mohla jít pryč. Ve svém pokoji jsem si oblékla podobné oblečení, co jsem měla včera, a pak jsem upalovala do kuchyně. Ve dveřích jsem ale utrpěla další šok. Bel byla u plotny!

 

Opatrně jsem se na ni podívala, a to jen kvůli tomu, že se mi zničehonic objevilo to rubínové srdce, které jsem měla v tom snu. „Bel jsi v pořádku?”

 

„Já ano, ale ty ne,” otočila se a podívala se mi na krk. „Kde jsi koupila do srdce?”

 

Já po dlouhé době zalhala. „Včera. Hezké, že?”

 

„Překrásné, Sofie. To jsi ho nemohla koupit i pro mě?” podívala se na mě vyčítavě.

 

„Ono bylo poslední,” unikla mi další lež. Zbytek snídaně proběhl v klidu a po ní jsme vyrazily do garáže. A z ní jsme za chvíli vrčely po hlavní silnici do školy.

 

U školy…

 

Z Bel jsme se rozloučily hned po tom, co jsme vylezly z auta, protože Bel jede na celý týden do Španělska ze školou, a já jen kvůli tomu, že mám druhý jazyk němčinu, tak musím trčet ve škole. Super! Do třídy jsem dorazila přesně před zvoněním.

 

Dalších pět hodin si mě nikdo nevšímal a mně to vyhovovalo.

 

Šla jsem do jídelny a vevnitř jsem si vzpomněla, co jsem včera udělala Jeremimu. V tu chvíli jsem si přála propadnout do země. U pultíku z jídlem jsem si vzala jen sodovku a snažila se přesvědčit o tom, že se nic nestane. Posadila jsem se do rohu.

 

„Ahoj!” zakřičel mi někdo u ucha. Zvedla jsem hlavu a uviděla Jeremiho obličej.

 

Sklopila jsem hlavu. „Ahoj.”

 

„Přinesl jsem ti zrní.”

 

Hmm. Chlapeček chce provokovat. „Vážně, ale já nemám doma slepice. Možná bys ho mohl dát tomu frajerovi, co je přede mnou.”

 

Podívala jsem se mu do obličeje a jeho výraz začínal být vzteklý. „Možná, že ani on nemá slepice.”

 

„Ale vždycky okolo něho poletují, kde jsou? Jé, už vidím jednu, a myslím, že se jmenuje Susan.”

 

Susan a Jeremi spolu chodí, i když to tak na první pohled nevypadá. On nabral rudou barvu. „Takhle moji přítelkyni neurážej!”

 

„A jinak ji urážet smím?” zeptala jsem se zájmem. On se na mě ještě jednou zle podíval a otočil se. Jedna nula pro mě. Takto jsem přežila školu bez Bel. Jeremiho ale pak musela utišit Susan, ale ta si to náramně užívala, a to bylo pro mě veliký plus. Po škole jsem jela volvem domů.

 

 

 

Alexandr

 

Dnešní ráno není vůbec tiché jako normálně. Každý něco hledá a balí. Nejvíc toho hledá Benjamin, protože jeho věci jsou rozházené po celém bytě. Já jsem už jen seděl a čekal, než se vydáme na letiště.

 

Deset hodin dopoledne…

 

„Benjamine, mohl bys, prosím tě, ztichnout?” ptá se otec. Benjamin totiž celou dobu, co jsme v letadle, zpívá. Zpívá hezky, ale jen když ho neposloucháte už půl hodiny.

 

„Tati, ale já se nudím.” Já se zasmál, tak je to vždy. Tím myslím Benjaminovu nudu.

 

Otec si povzdechl. „Benjamine, chováš se jako dítě.”

 

A mamka se přidala. „Benjamine, nejsi vůbec zodpovědný.”

 

Já se ušklíbl. „Jo, rodiče mají pravdu.”

 

Benjamin se na nás ublíženě podíval. „Já jsem ale malý dítě.”

 

Tentokrát jsem si povzdechli všichni kromě Benjamina. Všichni jsme zase pokračovali v činnosti, kterou jsme dělali předtím, a já se pustil do vzpomínání.

 

Seděl jsem v autě a brečel. Brečel jsem nad tím, že jsem upustil Bel a Sofii. Vedle mě plakal Benjamin a otec seděl vepředu a řídil. Byl smutný, že jsme utíkali. Ano, my utíkali, abychom už nikdy neviděli Belinu rodinu. Moc bych si přál vrátit, ale co kdyby Sofie poznala, že jsme upíři? Vzpomněl jsem si na její úsměvy a smích, který mi navždy bude chybět. To mě rozplakalo ještě víc…

 

To je má nejsmutnější, nejbolestnější vzpomínka, jakou mám, a nejhorší čin, který jsem kdy ve svém životě spáchal. V té době s námi nebyla Anna. Z mých úvah mě vyrušil hlas letušky. Byla docela i hezká, ale její myšlenky byly hnusné.

 

Jé, ten má krásné vlasy a ty svaly…  Jak jsem řekl, její myšlenky jsou tak slizké.

 

„Nechcete něco k pití?”

 

Já se zdvořile usmál. „Ne, děkuji.”

 

Zklamaně povzdechla, ale odešla, a já mohl začít vzpomínat…

 

Seděl jsem venku a na  klíně mi seděla Sofie. Usmívala se a zvědavě se na mě dívala. Tak se dívala, jen pokud něco chtěla vědět, a já věděl, že se mě za chvíli zeptá na věci, na které se nedá říct ano a ne.

 

„Máš… plitelkyni?” Její sladký dětský hlásek zněl najednou nejistě.

 

Nevěděl jsem, jestli ji mám říct, že ne, a nebo lhát. Usmál jsem se a nadechl se. „Nemám.”

 

Její zvědavý výraz se změnil na nevěřícný. Moc mi vadí, že je chytřejší než děti jejího věku. „Vážně?”

 

„Ano.”

 

Usmála se a nechala mě…

 

Tuto vzpomínku jsem nesnášel, protože mi vždy připomněla tamtu vzpomínku, kdy poznala, že mám tajemství…

 

Vozil jsem je po zahradě v zeleném kočárku a ony se učily říkat nová slova, ale přesnější by bylo zkoušely. Izabel se smála a Sofie se na mě zamyšleně dívala. Po chvilce se mi začala dívat do očí a já se v jejich topil. Dívala se mi tam dlouze a nepřestávala, ale mně to začalo být nepříjemné, a tak jsem přerušil náš oční kontakt.

 

„On... ta... a... jems... s... tví... ”

 

A já dostal šok. Ta malá holčička, byl jí jen rok, řekla, že mám tajemství. Jak to poznala?!

 

Poslední dobou mi připlouvá pořád na mysl.

 

Po tom, co jsme přistáli, tak jsme si objednali taxík, který nás odvezl k naše mu novému domu. Byl v lese jako náš starý dům, ale tento je vetší a víc prosklený. Můj nový pokoj se nachází ve druhém patře a je v něm veliká kovová postel, a na ni jsem si hned lehl. Pustil jsem si hudbu a snažil se usnout.

 

Stál jsem v krásný zahradě s rudými růžemi. V rukou jsem držel ochablé dívčí tělo, v kterém nebyla ani kapka krve. Otočil jsem se, protože jsem ucítil nejlákavější vůni krve, která kdy existovala. Díval jsem se do vystrašených modrých očí, které propalovaly mé krvavé oči. Odhodil jsem to dívčí tělo a přiběhl jsem k té dívce, která na sobě měla černé šaty a na krku se jí houpalo rubínové srdce. Ohnul jsem se a mé ostré zuby ji prokously hrdlo…

 

 

Vypravěč

 

Mezitímco se Alexandr spal, tak se Sofie dívala v televizi na přenos módní přehlídky.

 

 

Sofie

 

Už mě ta přehlídka unavuje. Vedle sebe jsem měla položenou misku s popcornem. Chtělo se mi spát, ale nemohla jsem usnout, ale nakonec jsem se propadla do říše snů.

 

Měla jsem měla černé šaty, které byly jak na pohřeb, ale to jsem ještě nevěděla, jak blízko jsem pravdě. Procházela jsem se po zahradě, když jsem ocitla před postavou, která v rukou držela tělo. Ta postava zvedla hlavu a podívala se mi do očí… Měla je rudé jako krev, která jí stékala po bradě. Odhodila to tělo a najednou stála ze mnou. Sklonila se a zakousla se mi do hrdla. Bolelo to, jako kdyby vás začali na všech místech po těle řezat. Pomalu jste ztráceli krev a sílu. Bylo to, jako byste umírali…

 

 

Alexandr

 

… Její krev mi začala proudit v těle. Byla tak sladká jako jahody a tak dobrá. Chtěl jsem všechnu krev, co měla, ale měla jí málo. Moc dobře chutnala, bylo to jako nebe, jako vstup do nebe, ale i jako vstup do pekla. Dívka v mém náruči se kroutila bolestí, křičela, ale mně to bylo jedno, myslel jsem jen na tu sladkou krev, která mi spalovala hrdlo. Musel jsem mít její krev, jinak bych zemřel, a hlavně chtěl jsem ji…

 

 

Sofie

 

… Viděla jsem jeho pohled, kterým se díval na mé hrdlo. Pohled, který říkal, že zemřu, a já v to věřila. Bolest začala být větší a jeho zuby se zakously ještě hlouběji. Chtěla jsem zakřičet nech mě, ale neměla jsem na to sílu. Přála jsem si, aby zmizel, ale on tu zůstal. Chtěla jsem zemřít, ale místo toho mě spalovala obrovská bolest. Mým tělem se začal šířit proud horké vody, nebyla to voda, ale něco podobného…

 

 

Alexandr

 

… Cítil jsem, jak ji opouští síla, ale ani to mě nezastavilo. Když něco chci, tak to prostě mám, a jí jsem se nehodlal vzdát. Její tělo bojovalo s mým jedem, ale mělo to prohraný. Její tělo bylo čím dál tím víc slabší. Mohl bych zastavit její bolest, ale znamenalo by to, že by se přeměnila. Její krev se mi rozlévala do žil a já se cítil silnější. Chtěl jsem jí vyrvat srdce a spolknout ho…

 

 

Sofie

 

… Síla mě opouštěla, krev mi mizela. Proč mě už nezabije? Musí mě trápit? Asi musí. Smrt mi byla náhle tak blízká jako zem. Život ale byl tak vzdálený jako slunce. Poslední úder mého srdce…

 

 

Alexandr

 

… Poslední úder jejího srdce jsem si náramně užíval. Zvedl jsem hlavu a hodil ji na zem. Měl jsem vnitřní dilema vytrhnout jí srdce, a nebo ne. Touha ale je větší, a tak se moje ruce natáhly. Cítil jsem její hebkou pokožku a maso. Vyndal jsem ho jedním rychlým pohybem ven. Tekla z něj krev, ale to mě ještě víc pobouzelo k tomu, abych spolknul. Otevřel jsem ústa a srdce spolknul. Bylo sladší než její krev. Vychutnával jsem si ho. Otočil jsem se a rozeběhl pryč…

 

 

Vypravěč

 

Zajímavé, jejich sny jsou tak stejné. Sofie si tam přeje umřít a Alexandr si přeje ještě víc té krve.

 

 

Sofie

 

… Odhodil mě na zem a já měla naději, že neumřu, ale když se sklonil a vytrhl mi srdce, tak jsem umřela. Má smrt přišla tak rychle, ale byla tak dlouhá a bolestná. Jsem mrtvá…

 

---

 

Děkuji za komentáře u předchozí kapitoly. Co říkáte na ten sen? Mají se chlapci dívky potkat v šesté kapitole? Můžete napsat, jak a kde se potkají. Budu ráda za každou radu, ale i za komentář, že se vám to trošku líbilo. 

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Každá je jiná, ale přesto stejná-Kapitola třetí:

Skvělá kapitola . Ten sen byl super.

Děkuju.

Tak ten sen, to bylo teda něco, fakt paráda. To se ti opravdu povedlo :D. Jsem zvědavá, jak to bude dál, takže jdu číst

Myslím, že další kapitola bude asi začátkem příští ho týdne. Tak ve středu. Už ji jen poupravuju. Doufám, že jsem tě potěšila. A k té další povídce. Myslím, že to do píšu taky do středy. Ale abych nepředbíhala. Radši si přečti na mém shrnutí o čem to bude abych tě nesklamala.

No tak jo. Pokusím se, ale víc se budu věnovat mé další kapitolové povídce, kterou chystám.

No já přemýšlím jestli mám pokračovat nebo ne, ale asi budu, když se vám to líbí. Znovu děkuju.

Děkuju za komentář. Moc jsi mě potěšila.

Úžasná kapitola, kdy bude další? Asi v osmé kapitole a sen byl krásný.

Děkuji. Možná se potkají až v osmé... Ten sen mi dal největší práci.

Krása... jako vždy ;) :D sen byl dobře napsaný... líbilo se mi jak jsi měnila pohledy a ukazovala jak to každý z těch dvou cítí. :) Ještě bych je chvíli nechala od sebe ;) třeba tak v sedmé kapitole :D:D :D jinak se těším na další :3

Přidat komentář:

Nick:

Text: