OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Každá je jiná, ale přesto stejná - Kapitola pátá 3/3

10.03.2014 (16:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 298×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Kapitola pátá 3/3

Jeremi

 Je mi dovoleno milovat, Je mi dovoleno snít o anděly? Je mi dovoleno  někoho vůbec milovat? Je tvor jako já schopen lásky? Jsem vůbec ten koho by jsi chtěla milovat? Jsem vůbec ten koho by jsi mohla milovat? Mám šanci mít místo v tvém srdci? Procházel jsem se po lesa a přemýšlel o lásce, přemýšlel jsem o tom jestli tvor jako já je schopen lásky. Miloval jsem ji. Nebo mám říct myslím si to? Už jsi přeci miloval, připomnělo mi mé druhé já. An má první láska se jmenovala Anna, ale to následně zabil můj stvořitel. Možná jsem bezcitný, ale už miluji  jinou. I když vím, že ji osud určil milovat upíra. Ale už jednou se osud změnil tak proč ne ještě jednou? Zítra ji máš sledovat, připomnělo mi mé zodpovědné já. Ano zítra ji mám sledovat, souhlasil jsem. Posadil jsem se pod starou lípu. Jak ironické! Kdy si jsem slyšel, že lípa je strom zamilovaných. Tehdy jsem oslavoval sto let. Jsi starý, řeklo mi mé škodolibé já. Já to vím, informoval jsem ho. Zavřel jsem oči a představoval si svého dokonalého anděla.

 „Pane,″ vyrušil mě něčí hlas.

 Otevřel jsem otráveně oči.  „Co je?!″ 

 Voják byl zaskočený mým chováním a otráveným hlasem.  „Duchové už pronikají do naších končin. Co máme dělat?″

 Tak tohle jsem nečekal. Jak se to vůbec mohlo stát? „Svolej všechny muže. Připravte meče, luky a šípy s jedem a hlavně uzavřete brány do hradu.″

 „Ano pane,″ otočil se a chtěl jít pryč.

 „Počkej! Vytvořte si skupiny asi tak po dvaceti. Ne aby vás bylo jen devatenáct. Jasný?″

 Voják přikývl.

 „Kamkoliv půjdete běžte tak aby vás bylo nejméně deset. Připravte se na tvrdý boj. Vyšlete draky aby zničili všechny duchy na našem území, ” řekl jsem a voják odešel. Doufám, že to vyjde. Ach, proč je můj život tak těžký? Proč? Zavřel jsem o oči a dnes po druhé jsem si představoval svého krásného anděla. 

 Po hodině…

 Pozoroval jsem západ slunce. A prý, že ve dne spíme! Kdo to proboha vymyslel?! No já určitě ne. Vstal jsem a po lesní cestě se vydal zpátky do hradu. Na nádvoří se vojáci podle mých pokynů zdokonalovali v boji. Bude to tvrdý boj, povzdechl jsem si. Pozoroval jsem dva mladíky, kteří se váleli na zemi a snažil se skrýt úsměv, když jsem si vzpomněl na to, že jsem se také před lety válel na zemi. Právě se jeden z nich chystal toho druhého kopnout do břicha.

 „Hej ty,” zakřičel jsem ne něj. Zvedl hlavu a podíval se na mně. „To stačí A ty,” ukázal jsem na mladíka, který se válel pod ním. „Běž si vzít radši novou košili.”

 Oba se vydali pryč. Pozoroval jsem jak se vzdalovali a pak jsem se otočil abych se podíval na ostatní, když ke mně přiběhli dva vojáci.

 „Pane,” oslovil mě jeden z nich. Myslím, že to byl ten, co za mnou byl v lese.

 „Ano?”

 „Draci úspěšně zlikvidovali duchy,” oznámil mi ten druhý.

 „Vaše jména,” zeptal jsem se.

 „To s tím nějak souvisí,” divil se ten první.

 „Souvisí. Vaše jména,” řekl jsem klidně znovu a nenapomenul jsem ho za tu drzost.

 „Já jsem Lukas,” řekl ten, co měl tu drzou poznámku.

 „Já jsem Mike,” řekl ten druhý.

 Usmál jsem se. „Povyšuj vás na jezdce.”

 „Vážně,” zeptali se oba naráz.

 „Vážně a běžte si vybrat koně.” Oba se po mích slovech vydali sos tají a vzpamatovávali se z toho, že byli povýšeni z druhého stupně na třetí. Jsou totiž čtyři skupiny vojáků. Do první patří nováčci, kteří brání hrad a ženy, když na nás někdo útočí. Do druhé skupiny patří vojáci, kteří už v boji porazili tak padesát duchů a nebo upírů a ty ještě bojují mimo hrad a dělají špehy. Do třetí skupiny patří vojáci, kteří se nazývají jezdci a ti jezdí na výpravy a nebo pronásledují nepřítele. Do čtvrté skupiny tedy nejlepší skupiny patří dračí jezdci, kteří bojují jen, když už to s námi vypadá hodně bledě. Já jsem velitel třetího hradu ze tří. Náš vůdce velí prvnímu hradu a tam je jeho sídlo. Druhému hradu velí Marek, kterému je už deset století. No není to dědek? O vůdci toho vím málo, ale dost na to abych se mu mohl vyhlásit válku. Začal jsem vzpomínat na své první roky po přeměně ve stvůru. Jsi netvor, kterému nenáleží láska, řekla jednou Anna. Já jsem na řekl, že nejsem. Ale je to pravda? Vážně nejsem stvůra? Vraždím nevinné lidi. Chystám se vyvraždit duchy, kteří jsou patroni lidí. Chystám se zavraždit mého anděla. Chystám se mu vyrvat srdce z těla a sníst ho. Jsem stvůra, musel jsem dnes ji dnes dát za pravdu.

 „Pane?”Zase mě někdo ruší.

 „Ano?!” Řekl jsem to vztekleji než jsem to měl v úmyslu.

 „Anna se setkala se Sofií,” řekl mi klidně ten voják.

 Jak může být pro boha tak klidný?! „Zopakuj to.”

 „Anna se setkala se Sofií,” zopakoval pomalu ten blbý voják.

 „Co?! Jak můžeš být tak v klidu tupče?!” Byl jsem rozčílený jako nikdy jindy.

 Voják se přikrčil. „Co máme dělat?”

 „Řekni mi, co přesně se stalo,” řekl jsem už o něco klidněji.

 Voják si oddechl. „Sofie dnes našla knížku. Teda spíše nějaký starý deník. Pak na něj přiložila nějaký rubínový přívěšek a po tom, co tohle udělala se tam zjevila mlha. Když ta mlha zmizela tak se tam objevil nějaký duch. Byla to žena a tak jsme se shodli na tom, že to bude nejspíš Anna.”

 Sakra. „Běž a řekni vojákům aby šli hledat do lesa starou truhlu, kterou tam, kdy si odhodil vůdce. Hned,” dodal jsem, když se ten voják neměl k odchodu. Rychle odešel a z nádvoří se pomalu začali vytrácet vojáci. Sofie má to rubínové srdce, opakovala si má mysl. Viděla ducha a pravděpodobně to byla Anna. Anna!, problesklo mi hlavou. Jak jsem ji mohli z té to bitvy vyřadit? Když je Sofiin patron? Ptal jsem se sám sobě. Jsi pitomec, Jeremy? Nadával jsem si. Sofie má deník. Můj deník, křičelo moje srdce teda jestli vůbec nějaké mám. Má moje srdce, které se přeměnilo na diamant. Na kámen, povzdechl jsem si. Nemám žádné srdce, plakala má duše. Mám vůbec ji? Jestli že, jsou mé předpoklady správné tak zachvěli začne boj. Tvrdý boj, povzdechl jsem si. Budou tisíce mrtvých. Desetitisíce zraněních. Statisíce polomrtvých, plakala má duše ještě víc. Co se to děje můj anděly? Nechystá se  kvůli tobě ještě něco? Ptal jsem se i když jsem věděl, že mi neodpoví. Anděly, proč je život tak krutý? Ještě, že mohu myslet na tebe lásko.

 Druhý den…

 Stál jsem před domem, kde žila Sofie a měl jsem takový otravný pocit, že mě vidí. To není možné, zavrhlo to mé bezstarostné já. Není to možné, snažila se mě uklidnit má duše.  Hlavou mi proběhla spásná myšlenka. Mohl bych chodit do školy se Sofií! Možná tam potkám a svého krásného anděla, moje duše při té představě skákala radostí a mé srdce také. Jak vůbec vypadá Sofie? Vyběhl jsem směrem ke škole.

 Vypravěč

 Jeremiho přihnuli ve škole a tak měl chodit do stejného ročníku jako Sofie a Bela. Co dělá vůbec Bela? Bela se nudí a přeje si aby byla konečně doma se Sofií. Má o ní strach. Jen, kdy by tak tušila, co se děje doma tak by radši zůstala pořád ve Španělsku. Co dělá Alexandr a Benjamin? Ty jsou ve svých pokojích a přemýšlí nad tím jak je svět nespravedlivý. Benjamin myslí na sladkou Belu a Alexandr na naší Sofii. A vůdce? Ten spořádá plán na skoncování Sofie a duchů. Rubínové srdce přemýšlí nad tím jak má Sofii rádo. Diamantové srdce myslí na Jeremiho. A co Anna? Ta zmizela do světa mrtvých. A Sofie? Ta si začala číst deník. Co pak se v něm dočte? Vážně ho napsal Jeremy? Nebo snad Anna? To se dozvíme za chvíli.

 10. června 1620

 Dnes jsem poprvé uviděl svět novými oči. Byl jasnější a pestřejší. Měl jsem, ale i neodolatelnou touhu někomu vytrhnout srdce a také jsem to udělal schytala to jeptiška nebo mám říct, že jsem si myslel, že je to jeptiška? No prostě to schytala nevinná žena. Na mojí první oběti jsem si pochutnal a její srdce mi tak zachutnalo, že jsem musel sníst hned další. Následně se tak stalo. Dnes jsem se také stal vojákem prvního stupně. Dnes jsem se o dozvěděl, co se se mnou stalo a proč jsem byl stvořen. No dejme tomu, že se ze mě stal vrah nevinných lidí a stvůra, kterou jsem si nikdy nepřál být, ale stal jsem se.

 Jeremi voják prvního stupně

 12. června 1620

 Už jsem si jistější, že jsem stvůra. Výcvik mě vyčerpává, ale dodává mi i pocit síly. Pořád moc nechápu, co se to se mnou děje.

 Jeremi

 16. června 1620

 Dnes jsem poprvé zabil ducha. Duchové jak jsem sám zjistil jsou mrštný a dobří v boji. Pro mě to byla, ale procházka růžovým sadem.

 Jeremi

 17. června 1620

 Osud jasný máš, je předepsaný v kartách.

 Jeremi

 19. června 1620

 Dnes jsem poprvé potkal upíra, který mě napadl, ale já zvítězil. Další vítězství mě těší.

 Jeremi

 23. června 1620

 Když se zamiluješ není cesty zpět, nic ti nezabrání milovat.

 Jeremi

 25. června 1620

 Láska končí, ona umírá.

 Jeremi

 29. června 1620

 Moc mě to bolí, ale ona řekla, že mě nemiluje.

 Jeremi

 1. srpna 1620

 Už jsem se vzpamatoval, ale pořád to bolí.

 Jeremi

 4. srpna 1620

 Dnešek je můj nejlepší den už patřím do druhé skupiny. Jak já miluji ten to život. 6ivot můj je skoro jako poezie.

 Jeremi voják druhého stupně

 10. srpna 1620

 Můj život nebezpečný je, tvůj život je jen roztomilá pohádka

 Jeremy

 1. září 1620

 Jsem znovu povýšen. Moje první klisna se jmenuje Spása.

 Jeremi jezdec, voják třetího stupně

 10. září 1620

 Dnes jsem viděl a slyšel na vlastní uši něco, co jsem neměl slyšet, co mělo zůstat navždy skryto. Nevím, co to znamenalo, ale vím, že to musí zůstat tajemstvím. Má láska má být můj nepřítel. Co to znamená???

 Jeremi

 13. září 1620

 Dnes jsem byl povýšen!!! Už jsem dračím jezdcem!!! Můj drak je nejlepší ze všech stejně jako já jsem nejlepší ze všech vojáků. Tu hodnost bych měl mít až za dva roky.

 Jeremi dračí jezdec, voják posledního stupně

 20. září 1620

 Dnes mi vůdce udělil třetí hrad. Stal jsem se jeho pánem. Měl jsem vidinu o budoucnosti. Jsem vážně talentovaný?!

 Jeremi

 Jeremi

 Nějakým zázrakem jsem objevil kreditu se svým jménem a auto. Bylo to Ferrari. No musím uznat, že bylo krásný, ale drahý. Procházel jsem se po třídě a čekal až se zaplní studenty.Slyšel jsem jak se všem lidem venku zastavil dech a mě zajímalo, co se tam děje. Podíval jsem se z okna a uviděl Volvo, které smykem zastavilo u mého auta. Z toho Volva po chvilce vystoupila dívka. Měla zlaté vlasy a byla nadpřirozeně krásná. Podle toho jsem poznal, že je to Sofie. Měla na sobě úzké černé rifle a černé triko. Drsný dojem ji dodávaly černé brýle a kožená černá bunda. Elegantní černé lodičky působily dojmem, že byly šity přesně pro ni.  Přes rameno měla přehozenou černou kabelku. Celkový dojem bylo to, že na mě zapůsobila její nedbalá elegance. Vše, co měla na sobě muselo být dražší než mé auto. Musí být bohatá, pomyslel jsem si ve chvíli, kdy zamířila do školy. Poslouchal jsem tiché kroky blížící se ke třídě a ten anděl po chvíli stoupil do třídy. Byla jako anděl pomsty, když mě koutkem oka zaregistrovala ve třídě. Posadila se a nedbale si přehodila s jistou elegancí nohu před sebe. Z tašky vytáhla menší knížku. Můj deník. Moje myšlenky. Třída se pomalu začala plnit studenty. Všichni si mě prohlíželi a holkám se vždy na chvíli zastavilo srdce. Kluci mě vraždili pohledy, ale jen Sofie vypadala jako by si mě ani nevšimla. Holky si vzrušeně špitaly jak jsem krásný. No musím uznat, že jsem sexy příšera. Černé delší vlasy se mi kroutily okolo obličeje a mé černé oči mi dodávaly magický nádech. Mám vyšší postavu a sexy moderní oblečení. Zazvonilo se.

 5. února 1621

 Včera jsme s vůdcem a vojskem uložili truhlu s rubínovým srdcem. Mě, ale bylo hned jasné, že ho Anna předá Sofii. Sofii mé úhlavní nepřítelkyni.

 Vůdce Jeremi

 9. února 1621

 Dnes jsem potkal svého souseda, který řídí druhý hrad. Není mi vůbec sympatický. Je mi odporný.

 Jeremi

 11. února 1621

 Už jsem dospěl k názoru, že vůdce je největší stvůra pod sluncem. Oproti němu jsem svatý. Dnes jsem měl vidinu o Sofii. Měla by se narodit asi roku 1997 nebo 1998.

 Jeremi

 15. února 1621

 Dnes je noc temná a mě srdce bije rychleji. Jsem blíž k vraždě, kterou se chystám spáchat.

 Jeremi

 16. února 1621

 Nakonec jsem tu vraždu nevykonal. Co by mi to přineslo? Potěšení?

 Jeremi

 Jeremi

 Do třídy vešel učitel. No spíš dědek. No já jsem starší, ale není to na mně tak vidět.

 „Dobrý den,” pozdravil jsem slušně.

 Ten starý dědula se na mě podíval. „Jeremi?” Kývl jsem. „Běžte si sednout k Sofii.”

 A já si k ní pomalu šel sednout. Její oči se poprvé podívaly na mou maličkost. Nemohl jsem od nich odtrhnout oči.

Celá pátá kapitola  má kolem 3 300 slov. Je zatím nejdelší.  Tak poslední část má asi 2 100 slov. Jeremy nám řekl asi  1 430 slov. Deník měl oklo 540 slovům. Vypravěč řekl asi 140 slov. Dopsala jsem ji dřív než jsem si myslela, ale jen k vůli tomu, že mě tu to povídku vážně baví psát. Jeremy je vážně má nejoblíbenější postava. Brzy se dozvíte proč. Chcete v další kapitole pohled Sofie nebo Jeremiho?
P.S. Pohled Alexe se v povídce vyskytne asi už jen jednou, ale můžete se těšit na  pohled Bely. Bela vážně bude s Benjaminem, Alexandr no ten to nemá vůbec jistý.
Prosím napište jenom krátký komentář třeba jen smajlíka abych vůbec věděla jestli mám pokračovat.
Maria

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každá je jiná, ale přesto stejná - Kapitola pátá 3/3: