Johanka z Arku - 7. Bardova bitva • OurStories.cz ~ naše povídky

Záchranná akce se nezdařila, ale princezna je i přesto osvobozena. A na zamilovaného básníka pořádně vyzraje.

15.05.2018 (11:00) • Rebejah • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 696×

Mládenec se hlavou opíral o stěnu hradní komnaty. Seděl na stoličce u krbu, ruce mu hřály plameny. Kolik dní to bylo, co se navrátili s nepořízenou, a třebaže již nebyl na moři, cítil se stejně notně bídně. Trápil se. Protože ji nenašli – nenašli tu, pro kterou celá výprava vznikla, a přitom prošli takovým nebezpečenstvím, Robin málem zemřel.

Nebyl to jen stesk po lásce, co mládence sužovalo. Vlastně už neměl nikoho; Fritz se na něj stále hněval kvůli události na Ostrově smrti (jak začali říkat místu, kde tak nešťastně přistáli), s Robinem se pohádal ještě u paní Laome, poněvadž jeho přítel byl toho názoru, že navzdory tomu, že jim pomohla, byla ta dívka pohanka a měla by být odvlečena na mučidla a donucena přijmout křesťanství. Ačkoliv mládenec věřil v Boha celým svým srdcem, myšlenka té půvabné víly na skřipci se mu ani trochu nelíbila. A navíc nemohl pochopit, jak může být Robin ochotný dát podrobit tortuře dívku, která mu zachránila život.

A byla tu ještě jedna věc, kvůli které se na Robina zlobil. Pán hradu Hugère údajně měl odjet jen na pár dní, ale už uplynuly takřka dva měsíce, a on se ne a ne vrátit. Robin měl zlost na sebe i na básníka, na ten prokletý ostrov, a vybíjel si ji na všech, které potkal. Na hradě vládla stísněná nálada, všichni chodili po chodbách mlčky. Mládenec už ani z komnaty nevycházel.

Zaslechl klepání na dveře. Robin, pomyslel si. Neměl vůli vstát a otevřít mu, i když by ho rád uvítal. Nedokázal to udělat. Pohyboval se v komnatě jako ve vězení. Tohle byl jeden z jeho lepších dnů – v těch horších zůstával zachumlaný do pokrývek v lůžku, na krok jej neopustil.

„Příteli! Tak já ji nechám být, když ti to udělá radost! Slyšíš, nechám to celé být!“ volal Robin. Chtěl se usmířit, jenže dveře komnaty zůstávaly zavřené jako bariéra mezi nimi.

Ten večer ulehl básník na lůžko brzy a ráno nevstal. Tak ho druhý den našli.

Fritz Mőrttner sjel ještě téže hodiny do města a na Robinovo přání dopravil na hrad Madame Xyllaiu. Byla to sedmdesátiletá žena laskavé vrásčité tváře, která však byla energická a obratná, jako by jí bylo o třicet let méně. Vlasy měla zahalené do bílého plátěného šátku, ale těch pár kadeří, jež vyčuhovalo, si přes šedivění zachoval zbyteček původního odstínu zlaté. Měla vlídné šedé oči a v mládí musela být jistě krasavice.

Léčitelka vyšla na chodbu a zavrtěla hlavou. Robinovi pravila s nesmírnou úctou, že mladému pánovi pomůže leda rozptýlení. Od té doby ho přítel brával na vyjížďky do lesů v okolí, hrával s ním šachy a vůbec ho všelijak zaměstnával.

Jednou zase tak jeli spolu lesem a tu mládenec, ponořen do vlastních chmurných myšlenek a okol nevnímaje, zabloudil. Marně volal Robinovo jméno. Stezka, kterou jeli, se mu vytratila a on nebyl s to ji znovu nalézt, ba zapletl se tak ještě hlouběji do lesíku. A tam jej spatřil.

Na mýtině za hustými křovisky a pár jehličnatými stromy se tyčilo roubení jako jakýsi hrádek. Bylo to podivné, v patnáctém století vidět ještě dřevěný dům. V Gonách měli i lidé chudí jako kostelní myši domky postavené z kamene. Teda pokud chtěli, a kdo by nechtěl kamenný dům, že.

Básník se přikrčil za křovím a sledoval dva hromotluky, kteří nesli náruč dřeva. Po cestě se hlasitě smáli:

„Trochu jí tam přitopíme, aby nám tam chuděrka neumrzla!“

„Tak, tak – třeba nás i potěší, holka jedna pěkná! Vyslouží si odměnu!“

„Vodu a ohlodanou kost!“ rozchechtal se muž a oba zmizeli ve stavení. V lese zavládlo obvyklé ticho.

Mladík pochopil, že v domě vězní dívku. Ale když zaslechl poslední slova těch dvou, srdce se mu v hrudi pozastavilo úlekem:

„Prosím, Vaše Veličenstvo! Není vám tu zima?!“ Mluvili posměšně, ale básník nepochyboval, koho tam ukrývají. Tak oni se plahočí na dálný ostrov, kde je ožírají podivné okvětní lístky, a ona je zatím princezna celou dobu jen několik mil od hradu!

Srdce mu zaplavila touha ji alespoň vidět, ověřit si, že je v pořádku. Přelezl hradbu křovin a ocitl se na palouku. Vtom se za ním ozval hrubý hlas:

„A ty tady děláš co, mladej?!“

Otočil se a uviděl obrovského chlapa s mečem, měl zarostlou tvář a mezi splývavými světlými kadeřemi svítily dvě hnědé oči. Mladík tasil dýku, ale to už se na něj muž vrhl.

V souboji ustupoval chlapec před obrem do budovy za sebou. Tak se dostali ke schodišti. Tam prudce uskočil před ranou meče svého protivníka a donutil ho, aby začal stoupat nahoru. Při postupu však hromotluk zakopl a padl na schod. Mladík viděl otevřené dveře naproti místu jejich souboje a srdce mu v hrudi poskočilo. V místnosti neviděl osobu ani žádný nábytek – jeho rozrušení vyvolala loutna opírající se dost nešetrně o zeď. Věděl, že je jeho.

Pohled na dávný dar od jeho sestry (jediný a poslední, který od ní kdy dostal) mu dodal sílu a kuráž. Jenže to už mu výhled zakryl obrovitý chlap, s nímž zápasil. Podařilo se mu ho dýkou lehce zranit na boku, ale rána krvácela jen minimálně a muž si toho nevšímal. Vystoupali nahoru. Mládenec kopnutím odstrčil svého nepřítele a vklouzl do místnosti. Pak se rozhodl vsadit všechno na náhodu – pokud bude mít mimořádné štěstí, muž při postupu dolů ze schodů zakopne zase a spadne a třeba si i zlomí vaz.

Jenže to mu nevyšlo. Když zatlačil nepřítele až ke schodišti a opustil jizbu, uslyšel rychlé kroky. Nemohl se však ohlédnout, protože by mu hromotluk jedinou ranou meče uťal hlavu. Kopl muže do hrudi a svalil ho dolů, jenomže on se ihned zvedl a vrhl se vpřed. Mezitím se stihl básník otočit a odstrčit muže, který stál za ním. Pak se musel zase věnovat prvnímu útočníkovi. Vtom ucítil, jak ho kdosi udeřil do hlavy. Z hrdla se mu vydral tichý vzdech. Zaregistroval, jak jeho nepřítel před padajícím tělem pohotově uhýbá, a on spadl, skutálel se ze schodiště a zůstal omráčeně ležet na podlaze.

Dýka zazvonila o podlahu. Snažil se natáhnout ruku a dosáhnout na ni, ale noha hromotluka ji odkopla stranou. Pak mu přes obličej přehodil pokrývku z nepříjemné štiplavé látky, která páchla močovinou. To bylo poslední, co si mladík pamatoval.

Otevřel oči. Ležel v komnatě na hradě Hugère a stáli nad ním léčitelka i Fritz. Foure La Maire na hradě nebyl, přebýval u své manželky Marilen, a Käthe žila ve vzdálenějším městečku Eljoope (později bylo nahrazené Agoulle, odkud pocházela druhá nejslavnější osobnost dějin této země).

Chlapec otevřel ústa, aby se na něco zeptal, ale to už do komnaty vtrhl Robin. Rozběhl se k loži a dřív, než tomu mohl kdokoli zabránit, chytil ho za hrdlo a přitiskl ho na polštář. „Kdes‘, sakra, byl?! Dělej, mluv!“

„Když mě pustíte,“ zachroptěl v odpověď, „možná budu mít dostatečně málo poškozené hlasivky, abych vám to řekl…“ Robin ho poslušně pustil a chlapec si mnul pohmožděný krk. „Vězní ji… vězní ji na hrádku… asi tak deset mil odsud…“

„Je naživu? Je v pořádku, není jí nic?!“ naléhal muž a znovu ho sevřel pod bradou. „Jak jí je?!“

„Neviděl jsem ji…“ zasípal. „Ale mluvili o ní… mluvili… mluvili k ní – víc opravdu nevím, přísahám!“

„Tak dost!“ utrhla se na muže léčitelka. „Už toho nechte! Mladý pán potřebuje klid.“ Robin ustoupil od postele a pak vypochodoval také z místnosti.

Na druhý den sebral Robin vojáky a přes zákaz léčitelky v doprovodu mladého barda vyrazili k hrádku. Jenomže se nekonala žádná slavná bitva, o níž by dějiny mohly vyprávět – dřevěná stavba byla celkem rychle dobyta a posádka vzala nohy na ramena. Jeden z vojáků začal šplhat na střechu, aby zde na znak vítězství zavlál praporec.

Zničehonic se ozval svist. Muži se do krku zabodl šíp a on sklouzl dolů, kde zůstal v krvi ležet. Všichni se naučeně rozprchli na své pozice. Mladý básník s Fourel La Maire se postavil k oknu – měl kuši a jeho přítel veliký štít, jímž sebe i mladíka chránil, zatímco byla kuše nabíjena. Lapkové se rozhodli přeci jen hned nevzdat a pokusit se roubení získat zpět.

„Bravo, máš dobré oko,“ pochválil kamaráda Krysař, když s přimhouřenýma očima sledoval zasaženého nepřítele hroutícího se k zemi.

„Jo,“ zasmál se mládenec, „asi jsem objevil skrytý talent. Ne že by mne to ovšem bavilo,“ podotkl významně. „Jenže není na vybranou.“

„To není…“ souhlasil sklíčeně Foure a zvedl štít. Trubadúr nabil, pár sekund pečlivě mířil a znovu zasáhl svůj cíl. Vtom zbledl a vyklonil se z okna. „Prosím tě, neblázni, co to vyvádíš?!“ okřikl ho Foure a strhl mladíka zpátky. Právě včas, protože jen o vteřinu později vlétl do okna šíp a zabodl se do protější stěny. Na to však mladík nedbal. Hlasitě zahvízdal a přehoupl se přes rám okna. Chvíli čekal, až dolů nakluše bělouš, kterého mu Robin půjčil, a to už se mu mezi nohy zabodl šíp. Mladík jej nohou zlomil, pak se k Fourovu zděšení pustil a dopadl rovnou do sedla. Chvilku se zajíkal bolestí, ale pak stehny pevně sevřel boky oře a vyrazil kupředu. Jen taktak se držel v sedle, ale vpřed ho poháněla myšlenka na záchranu přítele. Fritz Mőrttner se totiž bil se čtyřmi hromotluky v dřevěné věžičce naproti.

„Hej, Fritzi!“ zvolal, sotvaže dorazil pod rozhlednu. Rytíř z Hamburku se otočil – a v té chvíli se mu do zad zabořil šíp. Muž přepadl kupředu a spadl rovnou milému chlapci do náruče. Střelec tím rozpoutal zkázu.

Trubadúr levou rukou pevně objal přítele a přitiskl ho k sobě, pravou tasil meč. V tu chvíli nebylo radno jemu zkřížit cestu; nepřátelé i přátelé od něj prchali na všechny strany a nepřátele on pronásledoval. Kdo se nespasil včasným úprkem do lesa nebo nepadl do zajetí ostatními, skončil pod ranou básníkova meče. Sekal a bodal kolem sebe takřka smyslů zbavený, a kdyby ho snad zloba přejít a opustit chtěla, stačil mu krátký pohled na Fritze s šípem v zádech a zas byl plný ohně a zas vyrazil vpřed. Kdysi bílý kůň byl potřísněný krví, stejně jak zkrvavěl meč básníka i jeho šat.

Poslední lapka padl. Mládenec zpomalil koně a krokem dojel k hloučku, v němž se tísnili jeho přátelé. Opatrně jim předal Fritzovo bezvládné tělo a sám seskočil. Pomaličku hamburského rytíře položili na břicho na zem. Šíp vězel v jeho těle hluboko, přesto jej mladík prudce vytrhl z rány. Nedošlo ke komplikacím a střela byla celá. Teprve pak přiložil dva prsty k rytířovu krku.

Zničehonic vyděšeně vzhlédl.

„Dominique!“

Než ho kdokoli mohl zarazit, rozběhl se zpět do roubení. Dívku nalezl ve sklepení pod zemí. Klečela na podlaze, ruce měla v zápěstích připoutané ke stropu. Hlavu měla svěšenou mezi rameny. Když však uslyšela příchozího, vzhlédla. Rozpuštěné vlasy jí zakrývaly oči. Byla překrásná – i teď, ačkoliv byla spoutaná a v puse měla roubík upevněný pruhem pevného plátna, který se jí zařezával do koutků úst, si básník nedovedl představit nic ani nikoho krásnějšího.

Vrhl se k ní, rozvázal látku u jejích úst a zahleděl se jí do očí.

„Nekousneš mě?“

Přivřela oči a zavrtěla hlavou. Teprve pak mladík opatrně vzal kousek hadru, který byl do kuličky zmuchlaný narvaný do jejích úst, a pomaličku jej začal vytahovat. Měla tak ztuhlé čelisti, že ani když jej odstranil, nedokázala ústa zavřít. Vlastně byla natolik ztuhlá celá, že když přeřezal pouta na jejích rukou, zhroutila se k zemi. Povalila ho na záda a spočinula na něm. Pak mu od pasu sebrala dýku a přitiskla mu ji na hrdlo. Ztěžka oddechovala, ale nebylo s to vyslovit jedinou hlásku. Mládenec se však nebál – byl přesvědčen, že by jemu nikdy neublížila.

„Jsi – tak – krásná,“ zašeptal zasněně. Zvedl paži a dotkl se její líce, přejel až k vlasům a pohladil je. Dívka se zarazila. Zvedla ruce nad hlavu, jako by chtěla mladíka probodnout, ale pak ji naštěstí odhodila stranou. Skulila se z něj a zůstala ležet vedle na zemi. Bard vstal, schoval dýku do pochvy a princeznu vzal do náruče. Pokorně se nechala odnést ven, kde si ji převzal Robin. Mladík sledoval, jak se usazuje na kámen poblíž, pečlivě jí odhrnuje vlasy z obličeje a uklidňuje ji. K mládencově hrůze ho avšak přerušila.

„Já věděla, že jsi mne zachránil ty, Robine, že to nemohl být nějaký hloupý poeta!“ zasmála se a vlepila Robinovi hubičku, až zrudl jako rak.

Autor: Rebejah (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování