Johanka z Arku - 6. Nebezpečí smrti • OurStories.cz ~ naše povídky

Koná se záchranná akce.

14.05.2018 (10:00) • Rebejah • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 715×

„Jak to dopadlo?“ zajímal se básník, když jeho kamarád Robin vyšel z královského hradu, před jehož budovou naň již hodnou chvíli čekal.

„Ani se neptej,“ mávl rukou otráveně mladý muž. „Dala mi stovku vojáků! Stovku! No chápeš to?!“

„Lepší nežli nic,“ odtušil naoko optimisticky mládenec, ačkoliv v duchu s ním ze srdce souhlasil. Kdepak aspoň něco – pěkně málo udělala královna pro záchranu svojí sestry, pěkně malinko, myslil si.

Ještě ten samý den vypluli na moře. Všichni byli ozbrojení – Fritz Mőrttner měl svůj obouruční meč, luk, šípy a nože, jeho kněžna dva meče, Robin také sebral z hradu meč a mladý básník měl svou dýku a kuši, s níž se mu nejlépe dařilo. Foure La Maire měl při sobě halapartnu a nový vynález nazývaný řemdih.

Původně měl Robin, který byl označen za velitele družiny a vojáci ho z jakéhosi básníku nepochopitelného důvodu poslouchali na slovo, v plánu obeplout ostrovy co nejdál od vlastní země, neboť se zdálo logické, že piráti nebohou princeznu neunesli někam do blízkosti Gon. Jenomže jeho přítel ho nechtěně donutil tento plán přehodnotit, a protože mu bylo čím dál tím hůře, rozhodl muž přistát na prvním dalším ostrůvku, jejž budou míjet. Brzy svého rozhodnutí trpce litoval.

Sotva přirazili ke břehu, všichni padli do písku pláže a zůstali tam ležet. Ani jeden z nich nikdy nebyl na lodi tak dlouho a neplul tak daleko. Navíc netušili, jak daleko vlastně poplují, takže si potraviny tvrdě šetřili. Jediný, komu takové skrovné příděly nevadily, byl samozřejmě trubadúr.

Právě hlad a hněv vojáků byly příčinami prvních úmrtí. Zatímco ostatní se kochali malebnou krajinou ostrůvku (před nimi bylo několik keříků s jakýmisi zářivě žlutými bobulemi kryjící jeskyňku, za níž se rozprostírala kouzelná louka s vysokou zelenou trávou, kudy protékala zurčící říčka s křišťálovou vodou, ve větvích několika mála ovocných stromů pěli ptáci s duhovým peřím a tenkými dlouhými zobáčky), dva vojáci se zvedli z písku a rozběhli se ke keříkům. Hlad jim zatemnil rozum. Bobule jako by jim samy padaly do dlaní.

„NE!“ vykřikl mladý bard, jenž jako první zaregistroval jejich počínání. „Ne, vy hlupáci! Nechte toho!“ Ale bylo pozdě. Vojáci si nasypali plody do úst. Zprvu se nechápavě podívali na mladíka, který vstal a rozběhl se k nim. Zírali tak naň asi dvě minuty, zatímco na ně nahněvaně křičel. Vzápětí se podívali na sebe navzájem a znova se vrhli ke křoví, ovšem tentokrát, aby bobule mohly vyjít ven. Mládenec je zamračeně sledoval a nehnul se ani o píď.

Vojáci se chytili za hrdla a začali si drásat kůži. Nehty však měli do masa okousané, proto si nezpůsobili vážnější zranění. Jenže to je nezachránilo. Během několika následujících vteřin se zhroutili k zemi. Fritz Mőrttner se vrhl k jednomu z nich, otočil ho na záda a rozevřel mu ústa, aby se mu pokusil pomoci, ale básník ho chytil pod pažemi a snažil se ho odtáhnout pryč. Zoufale na něho ječel, aby zadržel dech, ale to už i jemu do nosu vnikl zápach hořkých mandlí.

„Pryč! Pryč! Vypadněte!!“ řval Robin, který pochopil, že je zle. Všichni se rozprchli do jeskyňky. Mrtvá těla zanechali na místě. Jenže i tady je čekalo nepříjemné překvapení. Opřeli se o stěny a s úlevou si oddechli. Fritz byl trochu rozmrzelý, ale jinak byli oba i s básníkem v pořádku. Právě když se ujišťovali, že jim je skutečně dobře, ozvaly se jakési zvuky, jako by někdo kopal do stěny jeskyně. Jeden z vojáků (jmenoval se Juilles z Daiéry), kterému se právě podařilo vykřesat jiskru a zapálit větev jako louč, namířil světlo do míst, odkud zvuk zazníval. Dělala to Käthe, která nemohla vykřiknout, a proto se kopáním na stěny snažila ostatní upozornit, že se něco děje. Pohlédli k ní a ocitli se tváří v tvář – lidské lebce!!

Kněžna se ve tmě posadila rovnou vedle lidské kostry, která se opírala o skalní stěnu. Ruka se jí zapletla do ruky kostlivce. Básník vyskočil a chtěl se jí vrhnout na pomoc, ale německý rytíř byl rychlejší a prudce strhl kostru stranou, neštěstí spolu s tkání. Jeho zbrklost přinesla jen další utrpení. Kněžna otevřela ústa, jako by chtěla vykřiknout, ale pak se jí hlava zvrátila dorazu a ona zůstala v mdlobách básníkovi v náruči.

Po této události nikdo nechtěl v jeskyňce zůstat byť jen další minutu. Většina vojáků se rozprchla pryč z toho místa a zpátky na loď, slíbili, že tam počkají na ostatní. Asi čtyři včetně Juillesa zůstali.

Před vstupem na louku si všichni pečlivě shrnuli nohavice a zastrkali je do bot, aby se jim pod ně nedostali mravenci a jiná havěť. Kráčeli v řadě za sebou, první šel jakýsi vysoký voják, za ním Foure, Fritz a Käthe, pak Juilles a další vojáci; průvod uzavíral mladý básník kráčející za svým přítelem Robinem. Zprvu se všechno zdálo v pořádku, dokud Robin zničehonic neupadl. Voják kráčející před ním se otočil, ale básník naň mávl, ať pokračuje dál, že se nic neděje, neboť jeho přítel se hned zvedl. Jenomže o chvíli později spadl muž znova a tentokrát se nezvedal.

Mládenec k němu přiklekl do trávy. „Co se děje?“ zeptal se. Robin měl smrtelně zbledlou tvář a očima, černými zřítelnicemi zíral na svou pravou nohu. V látce nohavice zely dva úzké otvory pár milimetrů od sebe. Podívali se na sebe. Oběma bylo jasné, co se stalo.

V dálce zazněl vyděšený výkřik. Mládenec vzhlédl. „Pojďte!“ vykřikl a tahal přítele za ruku, podepřel ho a klopýtali dál. Jen asi osm metrů od místa, kde Robin upadl, se shlukli vojáci. Když viděli příchozí, smutně se rozestoupili.

Na zemi ležel Juilles z Daiéry.

„Další mrtvý,“ zamumlal ponuře Robin. Jeho kamarád mu pomohl posadit se do trávy a přišel k tělu. Rysy mužova obličeje byly dokonale smazané, vypadal, jako by utekl z jatek. Na první pohled bylo jasné, že měl mimořádně bolestivou smrt. Na dlaních a na obličeji měl jen krev a maso, kůže zmizela. „Co se tu stalo?“ zeptal se roztřeseným hlasem.

„Chtěli jsme mu v tom zabránit, vážně,“ omlouval se jeden z vojáků. „Napil se z té říčky! Blázen jeden!“ Básník přikývl. „To už jsou tři mrtví! Do háje, prokletý je tenhle ostrov, prokletý!“ lamentovali další ozbrojenci. Chlapec je neposlouchal – zjištění, co se stalo, mu způsobilo husí kůži. Cítil, jak mu strachem vstávají vlasy na hlavě. Juilles z Daiéry se nenapil vody, nýbrž kyseliny.

Vstal. Otočil se a viděl, že si jeden z vojáků se zájmem prohlíží mrtvé tělo. „Co je?!“ vyjel na něj. „Chceš takhle skončit taky?!“

„Máme hlad…“ zamumlal nesouvisle muž. „Nevíme, co tu je jedlé… všechno se nás tu snaží zabít…“ Mladík chvíli těkal pohledem mezi ním a mrtvolou na zemi, než mu to došlo. Znechuceně si odplivl na zem.

„Fuj!“ vzkřikl. „Fuj, to je… Jak na něco takového můžete vůbec jen pomyslet?! To je tak… tak… nekřesťanské! Je mi z vás špatně.“

„Zemřeme tady!“ vykřikl na svou obranu zoufalý muž. „Pochcípáme tady hladem! Se vám teda omlouvám za nějaký pud sebezáchovy!“

„Má pravdu!“ přidávali se k němu ostatní. Oba Němci, Foure La Maire a truvér s Robinem na sebe nevěřícně zírali. Pak se mládenec zpříma zadíval do tváře vojáka, jenž prvně vzpomněl na toto šílené, naprosto odpudivé východisko.

„Než bych měl být kanibalem, to radši umřu hladem.“

Slyšel, jak se Robin za jeho zády směje. Teprve teď si uvědomil, že se jeho slova vlastně jaksi rýmovala. Pokrčil rameny, odvrátil se a přešel k mrtvému muži. „No jo, básník,“ zahučel rozmrzele. Klekl si do trávy a přehrnul to, co zbylo z jeho víček, přes Juillesovy oči. Pak nad ním udělal ve vzduchu křížek a vstal. Všiml si, že voják, na kterého před chvíli křičel, zmizel. „Kam šel?“ zeptal se. Všichni krčili rameny. Pak jeden z přítomných ukázal rukou po směru, jímž se jeho druh ubíral, podotkl, že je to cvok a ať si tam třeba pojde, když tam šel sám a bez oznámení. Jako na znamení se ozval srdceryvný výkřik.

O chvíli později našli toho vojáka po smrti. Poznali ho podle tváře. Zbytek jeho těla se totiž stihl proměnit v holé kosti.

Vojáci mezitím rozbili u říčky tábor. Když se truvér s Fourem a Fritzem vrátili a sdělili ostatním, co se stalo, zjistili, že se totéž přihodilo i Juillesovi. Ten však byl v době holení masa z jeho kostí už mrtvý. Nejdivnější na tom bylo, že nikdo z ozbrojenců si ničeho nevšiml, jen jeden vykládal, že na něm utkvěly jakési okvětní plátky. Teprve teď si všimli, že na louce rostou drobounké fialové kvítky.

„Co se to tady, ksakru, děje?!“ zaklel Robin. Čelo měl zbrocené potem, a nebyla to jen bolest, co to zapříčinilo. Jeho přítel se naň starostlivě zadíval. Nařídil mu, aby si lehl, a vyhrnul mu nohavici. Zbledl, ale když už chtěl otevřít ústa a cosi říct, Fritz mu pošeptal do ucha dvě slova, která ho znova znejistěla.

„Ne,“ odpověděl svému německému příteli. „To nikdy neudělám. Leda že by nebylo jiného východiska.“

„A ty snad vidíš jiné východisko?“ podivil se Němec, ale dál mlčel. Trubadúr si těžce povzdechl a Robinovi slíbil, že ráno bude dobře.

Noc byla teplá a vlahá a všem bylo mimořádně nepříjemné spát odění, ale věděli, že to jinak nejde, pokud nechtějí riskovat nějaká další uštknutí a kousnutí, beztoho jedovatá.

A ráno dobře nebylo. Horečka ještě stoupla a noha byla oteklá a mladý muž si stěžoval, že mu v ní tepe bolest. Fritz se významně podíval na básníka, ale ten nepatrně zavrtěl hlavou a uražený rytíř od něj nakvašeně odešel. Byl od probuzení nahněvaný, neboť zmizela kněžna, kterou měl na starost.

Mládenec uvařil příteli odvar z několika sušených květů lípy, které měl u sebe. Prohlásil, že to snad alespoň bude mít nějaký účinek, neboť měl věru pocit, že dřív, než se uvaří čaj, bude mít dokonale upečenou ruku.

Když Robin dopíjel druhý hrnek, vrátila se Käthe von Berlin. Měla částečně vyhrnutou suknici a nesla v ní hromadu drobných červených plodů. Když Fritz po jednom sáhl, s úsměvem přikyvovala a naznačovala, že je už sama testovala a jsou jedlé. Byly to obyčejné jahody.

Tak tedy všichni posnídali a na okamžik poseděli v trávě. Obdivovali kouzelnou krajinu a v duchu si pomysleli, že kdyby se je tu každá kapka vody nesnažila zabít, bylo by tu docela příjemně.

Najednou ukázal jeden z vojáků na kněžnu. Ta obíhala v kruzích kolem nich a rukama se třela po celém těle. Všimli si, že se ze sebe snaží smést ty okvětní plátky, jež utkvívaly na nich na všech. Mladinký trubadúr se na ni udiveně díval s lehkým úsměvem na rtech a v duchu si pomyslel, není-li snad ta žena nejen němá, ale i poněkud labilní.

A pak uviděl krev – krev, která vytékala z ran na místech, odkud strhla lístky; krev, která se jí vsakovala do nohavic a košile a která se ne a ne srážet.

Všichni si začali servávat okvětní lístky z kůže. Teprve nyní spatřili, že v místě, kde byly přichyceny k rostlině, mají drobná kusadla a že to vlastně nejsou lístky, nýbrž jacísi motýlci. Masožraví motýlci.

Nejdivnější ze všeho jim přišlo, že nikdo z nich necítil žádnou bolest.

Mladého trubadúra brzičko smetávání těch podivných tvorečků omrzelo. Jeden strhl a přisáli se k němu čtyři další. Nakonec se vrhl bezhlavě neznámo kam. Po chvíli ho slabé nohy zradily. Klesl na zem a skutálel se dolů ze svahu. Zůstal ležet v trávě a ani se nepohnul. Konečky prstů mu omývala voda. Sotva si to uvědomil, dostal nápad. Strhl ze sebe zkrvavenou a proděravělou kytlici a vrhl se do vody. Vtom si připomněl, co se stalo Juillesovi. Jenže rány ho jen trochu štípaly. Chvíli proto ještě v jezírku zůstal. Jediná věc, na kterou zapomněl, bylo sundat si taky nohavice. Když vylezl, zbyl z nich jen tenký plátěný kroužek kolem jeho kotníků. Frustrovaně jej odkopl stranou a zavolal na ostatní.

Tak se všichni v jezírku zbavili otravných dravců. Käthe půjčila mládenci svoje nohavice, neboť ona přes ně měla ještě suknici.

„Myslím, že už jsme si tady užili dost,“ prohlásil Foure La Maire, který za celou dobu, co byli na moři a zde, nepromluvil. Zato si podezřele všímal kněžny z Berlína. „Přišli jsme o devět mužů – čtyři zabili ti… motýlci…“

„Souhlasím,“ oddechoval Robin. „Zmizme odsud!“

„Země! Vidím zemi! Pevnina na obzoru!“

„Slyšíš, další ostrov. Přirazíme?“ optal se unaveně Robin svého přítele. Vrátili se na loď a mládenec pociťoval čím dál větší a větší obavy o svého kamaráda. Nyní rozmrzele přikývl. Věděl, že na lodi neudělá s Robinovým zraněním vůbec nic. Snad na tomhle ostrově nebudou jezírka kyseliny a masožravé okvětní plátky květin.

Místo, na něž vstoupili, bylo jako kouzelná zahrada. Rostly tu ovocné stromy, byla tu jezírka s rybičkami, tráva jako samet a protékala tudy zurčící říčka křišťálové vody. Všichni se napili, utrhli si jablko na cestu a pochodovali vstříc novým dobrodružstvím.

Bylo tu cosi zvláštního. Jako by všichni měli něco se zrakem, všechno se jim zdálo trochu rozostřené a zejména neskutečné – jablka byla příliš sladká, ptáci příliš duhoví, voda příliš čistá. A přeci to byla realita.

Náhle uslyšeli zpěv. Byl pronášený mladým vábivým hlasem a nezněl z příliš velké dálky. Pospíšili si kupředu a spatřili vílu. Vlastně to bylo jen úplně obyčejné děvče, ale jim jako víla připadala – měla rozesmátou tvář dítěte, černé kudrnaté vlasy k ramenům ozdobené věncem z živých květin a na sobě měla tenkou, téměř průsvitnou košilku nad kolena na tenká ramínka. Jako by zářila ve slunečních paprscích.

Mládenec ji chtěl dvorně přenést přes říčku, již se právě bosky chystala přebrodit, ale Fritz byl opět rychlejší, vílu opatrně vzal do náručí a stoupl do vody. Sotva ji postavil na zem, rozesmála se.

„Děkuji vám mnohokrát, cizí pane,“ pravila drnčivým hlasem.

„Jak víte, že jsme cizí?“ podivil se Fritz.

„Neznám vás,“ odpověděla prostě, ale stále se smála. „A pak – žiji tu sama. Tento ostrov je mým. Narodila jsem se tu, žiji tu a také tu zemřu.“

„Kdo jste, krásná paní, smím-li se tak troufale ptát?“ zajímal se básník a nespouštěl z děvčete oči.

„Na všechno správný čas,“ řekla lehce zaraženě a úsměv se jí ze rtů nejistě vytratil. „Pojďte, prosím, se mnou do chrámu. Má paní ráda uvítá nové tváře.“

„Kdo je vaše paní?“ zajímal se jeden z vojáků.

„Jste tou svou nevědomostí tak roztomilí!“ zasmála se dívka. „Anannthé. A v jejím i mém domě je hojnost všeho, co si může smrtelník žádat. Hladným poskytnu jídlo, žíznivým pití a nemocným –“ vrhla se zaujetím pohled na Robina, jehož zpocená tvář se leskla, jako by ho polili vodou „– nemocným bude poskytnuta péče, jež jim náleží.“

Budova byla postavena z bílých kvádrů neznámé suroviny a nesla prvky antické architektury. Skvěla se v zlatém slunečním světle, jež na ni dopadalo. Víla je zavedla do veliké prostorné síně, kde se vprostřed nacházel kulatý stůl a kol něj na třicet stoliček. Mladík si vzpomněl na anglickou legendu o velkém králi Athurovi a jeho rytířích. U takového stolu prý sedávali.

„Vítejte, poutníci cestou znaveni, vítejte v chrámu Anannthé!“ zvolala teatrálně víla a zdvihla paže nad hlavu, jako by chtěla obsáhnout veškerou krásu kolem. Pak tišším hlasem dodala: „Vítejte v mém domě – v mém rodišti a jednou i v mé hrobce. Jsem Laome Amtris, kněžka Anannthé.“

Robina odvedl stranou a vrátila se sama, zato s plnou náručí. Měli víno i medovinu, měli slavnostní nadýchaný bílý chléb a měli mléko i med, jahody, ovoce a sýr a všeho dostatek. Po jídle si dlouho povídali.

„Odpusťte, krásná paní Amtris,“ promluvil po chvíli básník, „směl bych vidět svého přítele?“

„Jistě,“ odpověděla nepřítomně, „jistě se mu již daří lépe.“

Vzala ho za ruku a v tu chvíli pocítil, jak jím jakoby proudí neznámá síla, jakási moc, zvláštní mír, který mu zaplavil srdce. Byl to dotyk léčitele – dotyk, který uklidní, utiší bolest i zármutek a hněv, a po kterém bude touženo.

Odvedla ho do místnosti a zavřela dveře. Oknem sem vnikalo světlo zapadajícího slunce a dopadalo na pobledlou tvář Robina. Spočíval na loži a vypadal klidně. Potichu přistoupil k němu mládenec a jemně se dotkl jeho tváře. Myslil, že spí, ale on obrátil obličej ke svému příteli a otevřel oči.

„Koukejte se uzdravit, ano,“ pousmál se se slzou v oku mladý bard.

„Jako bych měl na výběr v péči paní Laome,“ odtušil. Pak se na něj tak zvláštně zadíval.

„Co je?“ podivil se mladík. Alespoň je pořád s to žertovat, pomyslel si v duchu. To bylo dobré znamení.

Robin přivřel oči a usmál se. Zvedl slabou ruku a dotkl se básníkovy líce. Nadechl se, jako by sbíral odvahu cosi vyřknout, ale ve skutečnosti jinak zamýšlel. Prudce se zvedl a přítele políbil. Nejprve jemně, váhavě, pak však začal líbat zuřivěji, plný vášnivého ohně.

Mládenec uskočil a přitiskl se zády ke zdi. Muž pomaličku spustil ruce do klína. „Odpusť, musel jsem,“ zamumlal. „Teď, nežli nikdy.“

Bard na něho třeštil černé oči, tvář zkřivenou zhnusením. „Fuj,“ špitl s odporem. Otřel si ústa, odvrátil se a vyběhl z místnosti. Teprve nyní si pořádně uvědomoval, co se vlastně stalo.

Autor: Rebejah (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování