OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jiný život - 8. kapitola

19.09.2011 (15:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1662×

Stejná chyba!

Z pohledu Julie:

Jako mladá jsem se špatně zamilovala a to se se mnou veze až do dnes. Ne, že bych toho litovala. Porod Emily řadím mezi ty nejšťastnější dny v mém životě. Lituji, že nedokáži najít muže, který by byl, tak dokonalý jako Roman. Bohužel takový dokonalý muž neexistuje. Otec mé dcery totiž není člověk, ale upír, jaký to paradox, že? Taky jsem tomu nemohla uvěřit, když mi to pověděl. Jedním slovem šok. Snažil se chovat mile, všechno bylo ideální, ale něco se změnilo. Roman se začal bát o mé bezpečí, a proto mě opustil. Rvalo mi to srdce a Romanovi určitě taky, ale byl, pro můj život nebezpečný.  Začalo se to pomalu a jistě vymykat kontrole. Po měsíci bez Romana mi bylo hůř a hůř, ale nebylo to jen Romanovým odchodem, ale i tím, že jsem s Romanem otěhotněla. Romana jsem zkontaktovala, ale návrat nepřipadal v úvahu. Teď by bylo v nebezpečí dokonce i dítě a to si Roman nemohl dovolit. Roman byl Emily vždy nablízku, ale dcerka o něm nikdy nic nevěděla. Lepší bylo, když o něm Emily neměla sebemenší tušení, alespoň ji to tak netrápilo. Ve školce a na základní škole Emily neměla s nikým problémy, měla kamarády, mě a dobře se učila.

Nic, ale netrvá věčně, nástup na střední školu všechno změnil. Emily chodila domů skleslá a podrážděná, když jsem se jí zeptala, co se děje odbila mě tím, že je v pubertě a má tanagerské problémy jako každý jiný. Nevěděla jsem, proč mi nechce říct pravdu a bylo mi to nesmírně líto. Takhle to trvalo dva a půl roku. Hledala jsem pomoc u psychologů, literatuře, nic nepomáhalo. Doktoři na ní nezpozorovali  nic neobvyklého a já se trápila kvůli Emily dál. Nastal březen a Emily poprvé za dlouho dobu přišla domů s úsměvem na tváři. Jako každá matka jsem se začala Emily vyptávat, opět mne odbila jednoduchým „jen mám dobrou náladu.“  Zavřela se do pokoje a vylezla, až k večeři. Neustále jsem se ptala, co dělám špatně. Další den Emily opět přišla rozladěná ještě více než obvykle. Jako by mě nechápala, chtěla jsem jí pomoc, ne ji trestat. Ale myslím, že ignorovat mě byl pro ni lehčí způsob, než ventilovat své problémy mámě. Každou matku by mrzelo, že se jí dítě nesvěří se svými problémy.

Byl krásný březnový den. Svítilo slunce, bylo nádherně. Přišla jsem utahaná z práce. Divila jsem se, že Emily ještě nebyla doma, vždy chodí domů dřív než já. Ven již dva roky téměř nechodí. Nemá žádné přátele ani známé. Uklidňovala jsem se tím, že se zdržela ve škole. Ale, stále jsem instinktivně vyhlížela Emily z okna. Po hodině vyhlížení jsem Emily spatřila poprvé za ty léta, jak jde spolu s nějakým chlapcem. Vypadal tak na dvacet, hnědé vlasy, tmavě hnědé oči, na svůj věk docela malý, ale pohledný mladík. Mohl na Emily oči nechat. Chvíli si povídali před vchodem. Jak jsem ho, tak pozorovala, říkala jsem  si, co na něm je tak  zvláštního a za Boha jsem nemohla přijít  na to, co mi bylo na něm povědomé. Najednou mnou proběhl záblesk, světlá kůže, hladké rysy v tváři. Úplně stejný jako jeho otec. To není možné, říkala jsem si. Už opravdu šílím!

Pozorovala jsem je z okna dál. Emily ho začala z ničeho nic líbat. Asi si neuvědomila, že jsem doma a mohla bych ji vidět. Nezlobila jsem se, na randění s kluky již měla věk. Ale, stejně mi na tom chlapci něco nesedělo. Emily přišla domů s úsměvem od ucha k uchu a srdečně mě pozdravila.

„Ahoj mami, už jsme doma!“ křičela na mě už od dveří.

„Máš hlad?“ zeptám se jí.

„Mami, ani ne,“ odpověděla a už se chystala opět zalézt do svého pokoje.

„Počkej, počkej, kam jdeš Emily, chci si promluvit, šlo by to na chvilinku?“ Emily přišla do obývacího pokoje s nemilým výrazem v obličeji.

„Provedla jsem zase něco mami?“ zeptala se mě.

„Ne já jen, že sis našla pěkného kluka, nechceš mi o tom říct?“

„Mami, ty jsi mě šmírovala?“ zvýšila na mě hlas Emily a tvářila se ohromně dotčeně.

„Ne, nešmírovala, jen jsem o tebe měla strach, už dlouho jsi nebyla s nikým venku. Jak se jmenuje, odkud je? Povídej, nebo i to chceš přede mnou tajit.“

Chtěla jsem po ní, jen trochu důvěry, nic víc nic méně. „Dobře, mami, nebudu lézt kolem horké kaše a řeknu ti to na rovinu.“ Sláva!

Řekla jsem si v duchu a Emily spustila: „Vím o svém otci. Vím, co je zač a nezlobím se na tebe. Měla jsi mi to říct, ale už dřív.“

Jak o tom může vědět, byla jsem jednoznačně v šoku a nevěděla, co mám na to říct. Spustily se mi z ničeho nic slzy. Uvědomuji si, že jsem celý roky své vlastní dceři lhala, ale jinak to prostě nešlo. Matka udělá pro dítě cokoliv jen, aby ho uchránila, před vším co mu hrozí. Výčitky svědomí mě hryzaly. Nedalo se nic dělat. Můj život prostě není ideální už od té doby, co jsem se já bláhová zamilovala do upíra. Teď za to pykám já a má dcera bohužel taky. Nedokázala jsem na Emily promluvit. Vzlykot mi to nedovolil nic. Rozbrečela jsem se před svou osmnáctiletou dcerou jak malá holka.

„Maminko, nebreč, prosím tě. Říkala jsem, že se na tebe nezlobím. Teď se mi totiž změní celý život.“ Emily koukala zasněně do zdi. Nechápala jsem, o čem to mluví.

Konečně jsem ze sebe vypravila otázku: „Jak se ti změní  život a jak sakra víš o své otci?“

„Od Guye, to je ten chlapec, s kterým jsi mě viděla. Je hezký co? A je jako táta, upírem.“

„Co jsi to řekla?“ začala jsem na Emily hystericky ječet. Nechci, aby udělala tu samou chybu, co já. Upírům se nedá věřit. Jsou nebezpeční a zraňují city člověka. Jsou bezohlední, krutí a chladní.

„Ne, to ti nedovolím, nedopadneš jako já, nesmíš se zamilovat do upíra. Opustí tě, jako otec mě a budeš sama celý život, jako já nešťastná to ti nedovolím, jedině přes mou mrtvolu. To, ať mě přijde tvůj otec zabít, ale odtud s tím upírem neodejdeš jako, že Julie Connor jmenuji.“

Emily též začala plakat: „Víš ty, jak já dva a půl roku trpěla, každý se mi vyhýbal a bál se mě a proč?  Protože jsem napůl upír a lidé to umí vycítit. Mami, chci se přestěhovat k tátovi, já mezi lidi už nepatřím, prostě mě neberou!“

Nevěděla jsem, jestli si ze mě dělá blázny, nebo to opravdu myslí vážně. Podle jejího výrazu vypadala, že za pár sekund omdlí. Byla bledá, jako stěna, z tváře jí vymizela poslední jiskra života.

„Mami, prosím,“ klekla si přede mě na kolena, jako by modlila k Bohu.

„Pust mě na čas k tátovi, budu ti volat každý den, a když se ti bude stýskat tak přijedu, přísahám. “

Slzy jí stékaly po tvářích jako mě v proudech.

„Takže tě nezachráním dopadneš jako já. Sama. Udělala jsi tu stejnou chybu. Před tím jsem tě chtěla ochránit. Dát ti život, jaký si zasloužíš a jaký já nemohla mít plný lásky.“

„Mami, neboj se,“ uklidňovala mě Emily, „já jsem na půl upír a dokážu se tomu postavit čelem. Od té doby, co znám Guye jsem šťastná a vím, kam patřím. Jsem  do něj zamilovaná za to, jak se ke mně chová laskavě. Takhle se ke mně nechová nikdo z lidí. Každý se mě bojí.“ Poslouchala jsem svou dcerku a plakala. Věděla jsem, že odejde. Nezůstane tu se svou matkou. Se mnou není šťastná. Já jí překážet nebudu, a kdyby jí náhodou ten upír ublížil, tak si ho podám i kdybych měla zemřít!!!

Z pohledu Emily:

Po krásném polibku s Guyem a rozloučení jsem se vydala domů. Na mámu jsem nějak nemyslela. Vyloženě mi to bylo jedno. Vešla jsem do dveří, hlasitě jsem zabouchla a vstřícně ji pozdravila. Má nálada po dlouhé době byla jiná, než smutná. Pořád jsem byla plná vzrušení a optimismu. Nechtěla jsem si kazit den ničím. Měla jsem chuť zalézt do pokoje a promítat si v mysli tento den znova a znova. Škoda, že už to skončilo. Má touha se za Guyem rozeběhnout, mě neopouštěla. Čím déle jsem od něj byla, tím víc jsem po něm toužila. Znovu se ocitnout v jeho náručí, znovu zažít ten pocit polibku. Nikdy nezapomenu na tento polibek. Byl můj první. Vím, že na osmnáctiletou holku je první polibek docela zvláštní úkaz, ale vůbec mě to netrápilo. Zamilovanost bylo něco tak neuvěřitelného. Měla jsem tendenci se smát z plna hrdla a nikdy nepřestat. Chtěla jsem vzlétnou do nebes, jako pták a nahlas zpívat. Byla jsem mimo svůj svět, mimo realitu.

„Máš hlad?“ zeptala se mě maminka po mém příchodu a hlasitém, radostném pozdravu. V té chvíli jsem neměla na jídlo ani pomyšlení. Chtěla jsem se zavřít do pokoje a být sama. Bohužel mamka měla v plánu mě vyslýchat.

„Počkej, počkej, kam jdeš Emily, chci si promluvit, šlo by to na chvilinku?“ Z této mamky otázky jsem nebyla zrovna nadšená, ale nic jiného mi nezbývalo. Měla zájem si se mnou povídat a pořád se o to pokoušela, i když věděla, že jí opět nic nepovím. V tomto ohledu jsem ji obdivovala. Neztrácela naději.

„Provedla jsem zase něco mami?“  zeptala jsem se jí v domnění, že její výslech po této otázce skončí. Nestalo se tak. Má matka dokáže být velmi vytrvalá.

„Ne já jen, že sis našla pěkného kluka, nechceš mi o tom říct.“ Ach jo, už je to tady, opět ta mámy zvědavost a ještě k tomu mě špehovat. Vůbec se mi nelíbilo, že mě takhle pozoruje za mými zády!

„Mami, ty jsi mě šmírovala?“ zeptala jsem se matky docela drzým tónem. Někdy jsem dokázala být na mamku pěkně protivná a drzá. Občas jsem se jí až divila.  Já bych sama sobě, už jednu ubalila.

„Ne, nešmírovala, jen jsem o tebe měla strach, už dlouho jsi nebyla s nikým venku. Jak se jmenuje, odkud je? Povídej nebo i to chceš přede mnou tajit.“ Věděla, že jí něco tajím. Občas jsem k mé mamce byla hodně nespravedlivá. Snažila se mi pomoci a já jsem na ni dokázala být velmi hrubá. Měla bych se polepšit.

„Dobře mami, nebudu lézt kolem horké kaše a řeknu ti to na rovinu,“ zamyslela jsem se a v duchu si říkal si, povím jí pravdu, že o všem vím. Už mamce lhát prostě nebudu. Třeba se naše vztahy zlepší. Moc bych si přála, aby vše bylo jako, když jsem chodila na základní školu. Dřív jsem s mamkou neměla žádné tajnosti. Byly jsme jako kamarádky, říkaly jsme si všechny události. Bohužel mi mamka neřekla tu o mém otci, ale už jsem se na ni tolik nezlobila, chtěla mě chránit a já ji moc dobře chápala. Nemůžu jí křivdit, je to má maminka a já ji mám ráda. Starala se o mne celý život a to prostě zapomenout nelze.

„ Vím o svém otci. Vím, co je zač a nezlobím se na tebe. Měla jsi mi to říct, ale už dřív.“ Mamka v obličeji zbělala jako stěna. Oči se jí začaly plnit slzami. Ano, poprvé v životě jsem viděla svou matku plakat, trpěla. Bylo mi jí líto. Měla jsem tendenci ji utěšit. Cítila jsem tíhu na srdci.  Litovala jsem, že jsme to matce řekla, ale zase se mi ulevilo, že už to ví, a že už k sobě budeme upřímné. Už si nebudeme lhát ani ona mě ani já jí. Moc bych si přála, aby vše bylo jako dřív. Aby náš vztah byl opět upřímný.

„Maminko, nebreč, prosím tě. Říkala jsem, že se na tebe nezlobím. Teď se mi totiž změní celý život.“ Změní se mi celý život těším se, až poznám mého otce, až se k němu přestěhuji a budu žít v jednom domě s Guyem a budu konečně šťastná!

„Jak se ti změní  život a jak sakra víš o své otci?“ Matka se mě zeptala uplakaným hlasem, dívala se na mě ubrečenýma očima a její pohled byl plný otázek.

„Od Guye, to je ten chlapec, s kterým jsi mě viděla. Je hezký co? A je jako táta, upírem.“ Maminka opět zbělala jako zeď, ještě víc, než před tím. Ještě víc se rozbrečela a začala na mě zvyšovat hlas.

„Co jsi to řekla?“ Mamka zuřila, byla úplně nepříčetná. Nikdy jsem jí neviděla v takovém stavu.

„Ne, to ti nedovolím, nedopadneš jako já, nesmíš se zamilovat do upíra. Opustí tě jako otec mě a budeš sama celý život, jako já nešťastná to ti nedovolím, jedině přes mou mrtvolu. To ať, mě přijde tvůj otec zabít, ale odtud s tím upírem neodejdeš jako, že Julie Connor jmenuji.“ Nevěděla jsem, že matka tak moc trpí.  Rozbrečela jsem se, z jejího zákazu mi pukalo srdce. Litovala jsem svou matku i sebe. Sebelítost to jsem, ale dopadla.

„Víš ty, jak já dva a půl roku trpěla, každý se mi vyhýbal a bál se mě a proč? Protože jsem napůl upír a lidé to umí vycítit. Mami chci se přestěhovat k tátovi já mezi lidi, už nepatřím prostě, mě neberou!“

Myšlenky se mi v hlavě točily, jako na kolotoči. Musím mamku přesvědčit, že přestěhovat se k mému otci, je pro mě ta nejlepší varianta. Chci to zkusit. Musím změnit svůj život. Trpěla jsem už dost dlouho a už, nechci.

„Mami prosím,“ klekla jsem si před svou mamku a snažila se ji odprosit. Věřila jsem, že ji obměkčím.

„Pust mě na čas k tátovi, budu ti volat každý den, a když se ti bude stýskat, tak přijedu, přísahám.“ Plakala jsem, nedalo se to zastavit. Jestli mi matka zakáže pobyt u mého otce, budu opět sama. Už ne! Dost! Rozumíš! Já už nechci! V duchu jsem se vztekala, to prostě není fér. Už odmalička jsem neměla ráda nespravedlnost. Jenže nespravedlnost je také jediné, co se mě drží už dva roky!

„Takže, tě nezachráním dopadneš jako já. Sama. Udělala jsi tu stejnou chybu, před tím jsem tě chtěla ochránit. Dát ti život jaký si zasloužíš a jaký já nemohla mít plný lásky.“ Mamka taky plakala. Chápala jsem ji. Měla o mě strach. Bála se, že budu trpět jako ona sama. Chudinka moje matka. Jak dlouho musela trpět. Proč se to muselo stát zrovna mě a mé matce? Zasloužily jsme si to? Tolik otázek, na které neznám odpovědi. Bohužel. Takový už je život!

„Mami, neboj se,“ uklidňovala jsem ji, „já jsem na půl upír a dokážu se tomu postavit čelem. Od té doby, co znám Guye jsem šťastná a vím, kam patřím. Jsem  do něj zamilovaná za to, jak se ke mně chová laskavě. Takhle se ke mně nechová nikdo z lidí. Každý se mě bojí.“ Matka se uklidnila, už tolik neplakala. Myslím, že mě pochopila a vždy bude se mnou. Milovala jsem svou mámu a ona stejně milovala mě.

„Dobře tedy, nebudu ti překážet ve štěstí. Dovolím ti, aby ses přestěhovala k tátovi, ale mám podmínku. Budeš mi každý den volat a informovat mě, jak se ti daří. Budeš mě navštěvovat a teď už můžeš jít,  kam jen chceš. Jdu do ložnice, musím být na chvíli sama.“ Matka se otočila a odkráčela do svého pokoje. Zůstala jsem sama. Odstěhuji se ke svému otci, ale už z toho nejsem tak veselá, jak jsem byla před touto rozmluvou.

Budu ráda za jakoukoliv kritiku či komentář. Děkuji všem, co čtou tuto povídku. Je to má prvotina, doufám, že se budu jen a jen zlepšovat a začnu se po čase vyvarovat chybám.

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiný život - 8. kapitola: