OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jiný život - 7. kapitola

17.09.2011 (15:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1492×

Myšlenky a polibek

Z pohledu Emily:

Té větě, co jsem vyslechla, nemůžu uvěřit. Opravdu, řekl tu nádhernou věc. Líbíš se mi. V jeho náručí jsem byla jako opařená. Hlavou se mi motalo tolik myšlenek. Jejich koloběh nešel zastavit! Musela jsem se štípnout, abych zjistila, jestli je to reálné nebo jen sen. Skutečně se mi to nezdálo. Někdy vás život opravdu dokáže zajímavým způsobem překvapit. Za dva týdny se mi život obrátil o sto osmdesát stupňů. Konečně mnou prostupovalo štěstí. Srdce mi opět bilo jako o závod. Za žádnou cenu nechtělo prohrát v souboji s láskou. Nevěděla jsem, jestli je to zamilovanost nebo chvilkové opojení, ale cítila jsem to samé co Guy. Pořád mě držel v náručí. Oči měl celou dobu zavřené a úsměv od ucha k uchu. Každou minutku, co jsem byla v jeho náručí, jsem si užívala. Poslouchat jeho dech a přitom uvažovat nad tím štěstím mě povznášelo do neskutečných výšek.

Konečně jsem se mohla z plna hrdla nadechnout. Nic mě netížilo, jako by mi spadl kámen ze srdce. Někomu se líbím. Jemu! Když vás potká něco takového ze dne na den, říkáte si konečně, došlo i na mě. Já jsem na řadě a užiji si to, i kdybych toho musela v pozdějších časech litovat. Odstěhuji se ke svému tátovi. Už kvůli Guyovi. Vídat ho každý den, když vstanu. Povídat si s ním, objímat se jako právě teď. Možná jsem se chovala jako blázen, ale mně to bylo úplně volný. Pět minut jsem v jeho náručí nehlesla ani hlásku. Čekala jsem na chvíli, kdy se donutím promluvit. Pořád to nešlo, tuto zprávu jsem musela vydýchat postupně. Polévala mě horkost. Nejradši bych kolem Guye začala skákat radostí. Guy mě udělal šťastnou. Zjevil se tu z ničeho nic a změnil mě.  Nechápu, jak jsem tu pokoru mohla tak dlouho snášet. Říká se, že změna je život a zjištění, že to tak opravdu je mě dojímá. Dostávám po dalších minutách ticha konečně odvahu promluvit. Podívám se na Guye. Jeho oči tak krásně hnědě svítily skoro až černá. Dívaly se na mě se zábleskem očekávání. Hladí mě po zádech na tváři jemný náznak úsměvu. „Opravdu to myslíš vážně?“ zeptala jsem se ho s napětím.

Guy se na mě pořád díval stejný pohledem a nespustil ze mě zrak ani na vteřinu. „Proč bych to říkal, kdybych to nemyslel vážně?“ Opravdu byl dokonalý. Jeho hlas mě dostával do kolen. Opět jsem zčervenala jako rajče. V jeho přítomnosti jsem si v tu chvíli připadala tak méněcenná. Přišel mi totiž dokonalý a bez chyby.

„Chtěl jsem se zeptat, jestli cítíš to samé. Chci to od tebe slyšet. Řekni mi, co cítíš. Upřímně, nebudu se ti smát, nebudu si myslet o tobě nic zlého. Chci upřímnost. Řekni všechno, co se ti zrovna honí hlavou, moc tě o to prosím.“ Chce, abych k němu byla upřímná. Co, když mu řeknu pravdu a on se lekne a uteče? Když mu povím, že jsem jím okouzlená a přijde mi dokonalý, nebude to znít dětinsky? Nebudu mu lhát, jdu na to!

Zhluboka jsem se nadechla a řekla: „Dobře tedy chceš pravdu, máš ji mít.“ Byla jsem nervózní. Polkla jsem nahlas.

„Nebuď tak nervózní, uklidni se. Neboj se,“ uklidňoval mě Guy v přesvědčení, že mi to nějakým způsobem pomůže. Je pravda, že jeho hlas mě dokázal přivést na jiné myšlenky, ale v tomto případě mi to vůbec nepomohlo.

„Jdu na to,“ prohlásila jsem zírajíc na Guye.

„ Chceš pravdu o tom, co k tobě cítím.“ Opravdu to ze mě lezlo jako z chlupaté deky.

„Líbíš se mi,“ cítila jsem, jak se mi potí ruce.  Nevěděla jsem, z čeho jsem byla tak nervní. Asi to bylo tím, že jsem měla dojem, že kluk jako Guy je pro mě moc dokonalý. Jinak si to opravdu neumím vysvětlit.

„To je i slabé spojení toho, co cítím. Jsi hodně přitažlivý a koukám, že nejenom pro mě.“ Cítila jsem, jak mi rudnout tváře. Styděla jsem se před ním. Guy se pořád usmíval a hladil mě jemně po zádech.

„Máš hezké vlasy, oči, příjemný hlas a krásně voníš. Přijdeš mi až moc dobrý pro mě.“

Guy se nahlas zasmál. „Moc dobrý pro tebe,“  řekl a  opět se radostně zasmál.

„Pro tebe nikdy nikdo nebude dost dobrý. Ty ani nevíš, jak moc mě fascinuješ. A ještě si tak krásná. A tak lidská to na tobě zbožňuji. Do tvých očí bych se mohl dívat celé dny. Zelené jako jarní tráva a hluboké, jak tůně v lese. Ani nevíš, jaká jsi. Jsi prostě Emily, kterou jsem si oblíbil tak, že nevím jestli se od tebe dokážu už někdy držet dál. I kdyby ses nechtěla přestěhovat k otci, chodil bych za tebou. Jsem na tobě závislý jako na krvi, která mě živí..“ Dostal mě opět. Srdce mi tlouklo jako o život.

V jídelně jsme seděli a povídali jsme si ještě dvě hodiny. Pro všechny okolo jsme byli nová atrakce. To, že nás lidé pozorují, jsem začala ignorovat. Byla jsem jen já a on. Nikdo mi to nedokázal zkazit. Má tendence Guye políbit se pořád víc a více prohlubovala. Nešlo mi to vyndat z hlavy. Poslední půl hodinu jsem nedokázala myslet na nic jiného, než jak ho políbit. Povídali jsme si o všem možném. On lichotil mně a já zase jemu. Jestli nás někdo poslouchal, tak si musel myslet, že jsem do sebe zbláznění. U mne se začala zamilovanost projevovat. O Guyovi jsem toho věděla tak málo, nemohla jsem přece do něj být zamilovaná. Odůvodňovala jsem si to momentálním okouzlením. Nechtěla jsme tomu úplně propadat. Nedařilo se, čím víc jsme se bavili tím víc, jsem tomu nemohla čelit. Podle toho, co říkal Guy o mě tak na tom musel být podobně. Pořád se mě dotýkal. Snažil se být pozorný a milý. Po dvou hodinách strávených v jídelně jsme šli ven na čerstvý vzduch. Čumilům už jsme dali dost prostoru, aby se pokochali.

Nabídl se, že mě doprovodí domů samozřejmě, že jsem to neodmítla. „A ty tahle nemáš chuť na lidskou krev, když si u nich tak blízko?“

„No, ze začátku to bylo dost těžké, ale cvikem si na to zvykneš. Hlavně se nechceme a ani nesmíme prozradit. Udržet upíří existenci v tajnosti je bod, kterým by se měl řídit každý upír, pokud se chce dožít dalšího rána.“ Někdy šel z Guye strach. Nedivím se, je to upír. Občas mluví o takových morbidních věcech úplně normálně, aniž by se nad tím pozastavil. Cesta uběhla rychle. U baráku jsme se postavili a ještě si pár minut povídali. Přišla chvíle, kdy jsem chtěla využít situace. Celou dobu, co jsem s ním, se ho snažím políbit a teď mám velkou možnost. Počítala jsem v duchu do tří. Jedna, dva, tři a políbila ho v půlce jeho rozmluvené věty. Nečekal, že to udělám. Pár vteřin byl v rozpacích a pak mě objal svými pěknými pažemi. Neumím popsat ten pocit. Jeho chutnaly nepopsatelně. Jazyk měl chladný stejně jako své paže. Měla jsem husí kůži. Bylo to krásné. Ani nevím, jak dlouho to trvalo. Úplně jsem ztratila pojem o prostoru a času. Po polibku se na mě Guy podíval a řekl: „Měla by ses domluvit s mamkou o tom tátovi. A děkuji za ten polibek.“ Políbil mě jemně na tvář, zamával mi a pomalu odcházel do rušné ulice.

Z pohledu Guye:

Po svém vyznání jsem byl velice nesvůj. I když slyšet Emiliino srdce bít jak o život mi dávalo jistotu, že ji to určitě nenechalo chladnou. Nevěděl jsem, co si myslela, ale věděl jsme, že to nebylo nic negativního. Čekání na její vyjádření mě malinko znervózňovalo. Emily se vždy nadechla k tomu, že chce promluvit, ale poté si to zase rozmyslela a byla zticha jako myška. Oproti Emily, jsem měl ale výhodu  svých smyslů, takže jsem se určitě necítil tak jako ona. Strašně mě v té chvíli zajímalo, co se jí asi honí hlavou. Co si o mně myslí? Nevěděl jsem, čím mě tak přitahovala, ale věděl, že tohle už zvrátit nepůjde. Nevím, jestli se to dalo nazývat zamilovaností, ale všemu to tak nasvědčovalo. Sakra, co mi na tohle řekne Roman, až se to dozví. Pošle mě splnit úkol a místo toho, abych ho plnil, se tu objímám s jeho dcerou a ještě s ní flirtuji. Snažil jsem se, jak to jen šlo, ale bohužel Emily mě okouzlila. U mě to byla zahleděnost na první pohled. Můžu se snažit, jak jen budu chtít, ale stejně mi to nepomůže. Pořád ji budu mít v hlavě. Konečně jsem se dočkal věty od Emily. „Opravdu to myslíš vážně?“

Emily zmatená a překvapená na mě hleděla jako na obrázek zjevení. Její otázka byla možná pochopitelná. Tohle asi opravdu nečekala. Vyznání od upíra, to musí být asi něco výjimečného. Sarkasmus mě neopouštěl ani v tomto okamžiku. Někdy jsem na sebe přísný tak, že se až divím. Emily by měla mít strach, ale její reakce neodpovídaly strachu, ale spíš vzrušení. Asi jí opravdu bylo jedno, co jsem zač. Bohužel ještě neví, jak moc dokážu být morbidní a necitlivý. Ne, že bych to dělal úmyslně. Upíři to prostě mají nějak zakódované.

„Proč bych to říkal, kdybych to nemyslel vážně,“  odpověděl jsem jí na dotaz, který mi položila. Její líčka zrudla jako jablíčko. Styděla se přede mnou. Tímhle si mě získávala víc a více. Slyšel jsem bít její rozdivočené srdíčko, i přesto jsem se jí na to musel zeptat, moc jsem to chtěl od ní slyšet.

„Chtěl jsem se zeptat, jestli cítíš to samé. Chci to od tebe slyšet. Řekni mi, co cítíš. Upřímně, nebudu se ti smát, nebudu si myslet o tobě nic zlého. Chci upřímnost. Řekni všechno, co se ti zrovna honí hlavou, moc tě o to prosím.“ Emily na mě pohleděla vyděšeným pohledem. Skoro jako by se bála vyřknout pravdu.

Nadechla se a spustila: „Dobře tedy chceš pravdu, máš jí mít.“  Vypadalo to, že to bude pro Emily obtížný úkol. Nevěděla, jak začít. Určitě si myslela, že to z jejích úst bude znít trapně, jinak jsem si to neuměl vysvětlit.

Snažil jsem se ji uklidnit: „Nebuď tak nervózní, uklidni se. Neboj se.“ Myslím, že mé uklidňování vůbec nezabralo. V té chvíli jsem to akorát zhoršil. Emily bylo ještě hůř než před tím.

„Jdu na to,“ prohlásila a nahlas si povzdechla.

„Chceš pravdu o tom, co k tobě cítím.“ No opravdu jí to moc nešlo. Trpělivost říkal jsem si, ale přitom jsem byl nedočkavý jak malý kluk. Co asi řekne?

„Líbíš se mi,“ pověděla. Kdyby mé srdce mohlo bít, tak by poskočilo radostí z mého těla do neznáma.

U této věty Emily samozřejmě neskončila a dále pokračovala: „To je i slabé spojení toho, co cítím. Jsi hodně přitažlivý a koukám, že nejenom pro mě.“  Hodně přitažlivý, hm. To samé si já myslím o Emily. Opravdu se mi to začíná líbit, cítí ke mně to samé, co já k ní. Mé ego dostalo tímto velkou dávku sebevědomí. Doufám, že se na mě nebude Roman zlobit. To by mě hodně mrzelo.

„Máš hezké vlasy, oči, příjemný hlas a krásně voníš. Přijdeš mi až moc dobrý pro mě.“ Až moc dobrý pro Emily? Dělá si legraci? Nemohl jsem se ubránit hlasitému smíchu. Věděl jsem, že už mi nezáleží na úkolu, ale na ní. Ona se pro mě stala středem vesmíru za pouhé dva týdny. Připadal jsem si jako bych se opět vrátil do pubertálních let, kde jsem poznával své první lásky.

„Moc dobrý pro tebe,“ promluvil jsem a opět se rozesmál.

„Pro tebe nikdy nikdo nebude dost dobrý. Ty ani nevíš, jak moc mě fascinuješ. A ještě si tak krásná. A tak lidská to na tobě zbožňuji. Do tvých očí bych se mohl dívat celé dny. Zelené jako jarní tráva a hluboké, jak tůně v lese. Ani nevíš, jaká jsi. Jsi prostě Emily, kterou jsem si oblíbil tak, že nevím jestli se od tebe dokážu už někdy držet dál. I kdyby ses nechtěla přestěhovat k otci, chodil bych za tebou. Jsem na tobě závislý jako na krvi, která mě živí.“ Ano, promluvil jsem, jako zamilovaný puberťák. Už je to jasný, jsem zabouchnutý, jak malý Jarda. To jsem to dopracoval. Na mě je opravdu spolehnutí. Zase jsem na sobě nešetřil sebekritikou. Vždy jsem byl na sebe přísný, i když jsem byl člověkem. To asi jediné, co mi z mé lidské části zůstalo beze změny.

Seděli jsme tam a povídali si dost dlouho. Ani nevím, jak dlouhou a bylo mi to také úplně jedno. Konečně jsem si v upířím životě připadal lepší. Zbožňuji ji. Emily na mě pořád koukala zvláštním pohledem. Nevěděl jsem, co to znamená, ale něco určitě ano. Objímal jsem ji a přitom ji hladil po zádech, naslouchal řeči jejího srdce, tepu její krve, tempu jejího dechu a připadal jsem si jako v jiném světě. Bez hnusných věcí, co mě potkaly. Jak mě mrzí, že jsem nepotkal Emily, když jsem byl ještě člověk, ale možná bych ji tak nezaujal, jako upír jsem pro sice více nebezpečný, ale zase o to více přitažlivý.  Snažil jsem se Emily zpříjemnit den úplně nejvíc, jak to šlo. Myslím, že se mi to dařilo. Po dlouhém povídání a mém flirtování s ní jsem jí nabídl, že jí doprovodím domů. Samozřejmě, že neodmítla.

Venku svítilo slunce a vlál čerstvý větřík. Přesně počasí na polovinu března. Emily byla velmi zvědavá holka a upíři ji asi hodně fascinovali. Pořád se na nás vyptávala a snažila se o nás dozvědět co nejvíce informací.

„A ty tahle nemáš chuť na lidskou krev, když si u nich tak blízko?“ Odpovídat jí na otázky o upírech mi nedělalo problém.

„No ze začátku to bylo dost těžké, ale cvikem si na to zvykneš. Hlavně se nechceme a ani nesmíme prozradit. Udržet upíří existenci v tajnosti je bod, kterým by se měl řídit každý upír, pokud se chce dožít dalšího rána.“  Emily se ukončení mé odpovědi moc nelíbila, jako by sebou škubla. Upíři občas ztrácí pojem o tom, co je lidské a co naopak. Věci, které jsou pro lidi nechutné, tak pro upíry jsou úplně normální. O vraždách se dokážeme bavit, jako lidé o počasí někdy se u toho i s chutí zasmějeme. Doufám, že si na to Emily brzy zvykne. Je to náš úděl. Budu se samozřejmě snažit mé chování mírnit na minimum, ale občas se prostě neudržím.

Procházka k domu Emily mi uběhla rychle. U vchodu do jejího bytu jsme se zastavili a opět si začali povídat. Stalo se to, co bych do Emily nikdy neřekl. Ona mě políbila. Dlouze mě líbala a pohrávala si s mým jazykem. Vychutnával jsem si to. Už dlouho jsem nelíbal žádnou ženu. V hrudi mi začalo hořet. Cítil jsem se opět jako člověk. Jenom mi chyběl tlukot srdce. Jazyk měla teplý, jako prohřátý od sluníčka. Jedním slovem nádhera. Nechtěl jsem, aby přestala, ale co jednou začne, musí i skončit. Po jejím políbení jsem se zahleděl do jejich smaragdově zelených očí. Leskla se v nich vášeň smíšená s chtíčem. Kdyby se to stalo někde, kde bychom byli sami, asi bych se neudržel.

„Měla by ses domluvit s mamkou o tom tátovi. A děkuji za ten polibek.“ Usmíval jsem se od ucha k uchu. Dal jí pusu na tvář a pomalu odkráčel do neznáma. Při odchodu mi v hlavě hrála má představivost. V duchu jsem ji svlékal, líbal, osahával na celém těle. Moc jsem po ní toužil. A za každou cenu jsem ji chtěl mít, i kdyby to bylo to poslední, co udělám! Tohle určitě nebude naposledy, co se vidíme má sladká Emily.

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiný život - 7. kapitola: