OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jiný život - 48. kapitola

28.09.2012 (16:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 908×

Z pohledu Romana:

Boj a nečekaný návrat

Všechno jsem to viděl. Konečně jsem opět prozřel. Musím říct, že jsem byl v šoku. Tolik informací najednou, chtělo se mi z plných plic křičet. Já mám synka.

 Nevěděl jsem o něm celé ty dlouhé roky, Russell ho chtěl použít proti mně, ale nevyšlo to. Už před tím jsme věděli, že se s Emily něco stalo. Matt to věděl. Vycítil její strach a bolest, ale nevěděl, kde je, teď už to konečně víme.

Vyšli jsme před tím na malý lov. Matt jančil, jak pominutý, chtěl jít za svou láskou hned, ale to by bylo neuvážené. Nakonec mě poslechl, ale opravdu to bylo více, než obtížné. Julie byla taky, jak na trní. Její holčička byla poprvé za její život v nebezpečí a dávala si to za vinu, jenže za ten únos nikdo nemohl.

Russell je úplně stejně pominutý, jako jeho sestra, kterou jsem musel zabít, protože mě začala pronásledovat na každém kroku. Udělala ze mě svého mazlíčka. A pak, když ze mě udělala upíra, jsem se vzbouřil a utekl. Utíkal jsem dlouho, a pak jsem si jednoho dne řekl dost a postavil se jí. Nečekal, že se jí postavím a v nečekané situaci jsem jí vrazil kolík s jedem do srdce. Ona nebyla upír, který by si život zasloužil. Týrala své oběti, trýznila všechny kolem sebe a smála se tomu. Její ledové činy mě pronásledují do dnešních dní. Nikdy nezapomenu na její obličej. Nikdy jsem nepotkal nikoho, tak podlého jako byla Kéry a její bratr.

Nachystali jsme všechny věci potřebné k útoku. Všichni byli připraveni chránit moji dcerušku a mého syna. Každý v domě už o tom věděl. Opustili jsme rychle dům, naložili vše potřebné na boj a vyrazili. Je pravda, že Russell vybral dům blízko vedle nás, takže cesta netrvala ani tři minuty. Těšil jsem se, až mu vrazím kolík do srdce. Za to, že mi neřekl o mém synovi, za to že na mě chystal takovou léčku. Kdyby nebylo Sofiina rozhodnutí, nevím, jak by to dopadlo. Svým obětováním zachránila mojí rodinu a za to jsem jí vděčný, až najdu její tělo. Udělám jí důstojný klidný pohřeb. Bude vždy součást naší rodiny, i když jsem jí nemohl poznat osobně. Postavit se nepříteli je těžké, ale postavit se svojí vlastní lásce muselo být bolestivé.

Konečně jsme vpadli dovnitř do domu. Všude bylo mnoho mužů, kteří byli připraveni  k boji. Začala učiněná jatka. Všude stříkala krev a lítala upíří těla. Byla pravda, že Russellovi bojovníci, neměli dost zkušeností, aby se mohli účinně bránit proti naší rodině. Byli to novorození upíři, kteří neměli dostatečnou sílu. Ještě, že tak!

Z pohledu Guye:

Cítil jsem Emiliinu bolest a strach, a proto jsem se vydal na cestu zpět. Jel jsem autem nejrychleji, co jsem dokázal. Najít ten dům, pro mě bylo snadné, stál hned dva bloky od našeho. V domě byl slyšet řev a rány. Moje rodina už byla v domě. A já k nim musel přidat. Romanovi jsem to prostě dlužil. Za všechno, co pro mě udělal. Běžel jsem do domu. Na stěnách bylo mnoho krve a uprostřed předsíně leželo mnoho bezvládných těl bojovníků, kteří bojovali, proti Romanovi a jeho rodině.

„Guyi, co tady děláš,“ zeptal se mě Roman, když mě uviděl uprostřed vchodu. V té chvíli na mě zaútočili dva maníci. Každý byl o hlavu větší, než já. Jejich styl boje byl, ale dost neohrabaný a pomalý. Roman mi hodil kolíky, já je pečlivě zabodl do těl obou bojovníků.

„Nemohl jsem vás tady nechat samotné. Kde vůbec ten, kdo je za to zodpovědný,“ tázal jsem se Romana a při tom jsme stále bojovali s přívalem, dalších a dalších novorozených upírů. Byla to fakt šílená řežba.

„Nevím, někde se schovává. Jdu ho najít ty a Matt jděte najít Emily. A hlavně se nehádejte,“ zařval na nás Roman a my se oddělili od zbytku rodiny. Rychle jsme běželi. Bylo to, ale velice obtížné na každém rohu na nás čekali další a další upíři. Opravdu jsem nevěřil, že je tenhle počet vůbec možný takhle nashromáždit v jednom domě. Na hádky nebyl vůbec čas. Skoro jsme se na sebe ani nepodívali. On měl na mě stejnou zlost jako já, jenže teď jsme oba stáli na stejné straně barikády.

Konečně jsme se dopracovali k tomu, že jsme našli Emily a jejího nevlastního bratra. Emily byla bledá, jak stěna. Držel jí nějaký borec, co měl přes oko pásku. Alex se statečně pral s dalšími bojovníky za každou cenu, chtěl svou sestru chránit. Byl to statečný kluk a byl Romanovi dost podobný.

Matt okamžitě začal řvát na toho maníka s páskou přes oko, ať ji pustí. Jenže ten blbec se mu jen vysmál. To neměl dělat, když Matt chytne rapla, je fakt nezastavitelný.

Vrhnul se na něj a začal se s ním prát. Emiliin bratr se pral s dalšíma dvěma.  Já jsem rychle běžel za Emily a začal jí uklidňovat.

„Proč si odešel, proč si mě tu nechal samotnou,“ tázala se mě se slzami v očích a já nevěděl, jak jí mám odpovědět. Je pravda, že jsem se zachoval sobecky. Nechal jsem ji napospas Mattovi. Měl jsem být s ní. Teď čeká dítě a může být i moje. Opravdu bych si naflákal za to, co jsem jí udělal. Bylo to ode mě tak sobecké a hnusné. Věděl jsem, že mi tohle nikdy nedokáže odpustit. Cítil jsem to z ní, byl konec. Byla rozhodnutá vychovávat dítě beze mne. Nedivil jsem se jí. Tuhle bitvu jsem prohrál, ale mohl jsem si za to úplně sám. Matt byl aspoň takový chlap, že jí požádal o ruku. I když je to vlastně všechno jeho vina, že jsem odešel. Jak jsem ho nenáviděl. On prostě vždycky musel mít, to co já. Je stejný sobec jako já, ale není zbabělec. V tomhle jsme se lišili.

„Omlouvá se, nyní tu jsem. Musíme odtud pryč. Hrozí ti nebezpečí,“ řekl jsem a snažil se jí postavit na nohy. Klepala se jako osika. Dívala se mi do očí a měla v nich spoustu otázek. Teď není čas na debatování, musíme pryč.

„Proč si se vrátil,“ zeptala se mě. Já jí vzal kolem ramen a snažil jsem se jí chránit svým tělem. Při tom jsem jí pomalu přesouval pryč z místnosti. Nacházeli jsme se v nějaké ložnici. Tipoval jsem to na Alexův pokoj. Všude na stěnách vyseli plakáty fotbalistů Arsenalu. A musím říct, že tu byl slušný nepořádek. Matt se stále pral s tím jednookým svalovcem. Byl celkem silný. Myslel jsem, ale jen na to, jak dostat Emily pryč z pokoje. Pryč odtud. Pak jsem jen ucítil bodavou bolest v hrudi a sesunul se k zemi. 

Tak, jak se vám tato část líbila. Doufám, že aspoň trochu ano. V příští části se dozvíte, jak dopadne souboj mezi Russellem a Romanem. Jakoukoliv kritiku beru. Vím, že to není nějak světoborná kapitola. :)

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiný život - 48. kapitola: