Jiný život - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Přidávám trochu kratší kapitolku, ale pro vývoj a popis postav je velice důležitá. Kdo je opravdu otec Emily? Co cítí k Emily a ke Guyovi?

01.09.2011 (13:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1575×

Nervozita

Z pohledu Romana:

Svou dceru jsem pozoroval z povzdálí, už od té doby, co se narodila. Vyrostla z ní kráska. Nemohl jsem ani uvěřit, že Emily je má dcera. Po matce zdědila téměř všechnu krásu. Sebe jsem v ní nespatřil. Rostla jak z vody, byla to veselá malá holka. Až do chvíle než přestoupila na střední školu. Přestala se bavit se všemi spolužáky. Uzavřela se do sebe. Po pár týdnech jsem zjistil, že to není její chyba a že se nevyhýbá Emily spolužákům, ale je to obráceně. Ano, lidé dokážou vycítit přítomnost upíra. Pud sebezáchovy v lidech nevymizel ani poté, co v nás přestali na dobro věřit. Začal jsem se o ni strachovat. Emily po mě nezdědila podobu, za to upířích genů v ní bylo asi více než lidských.

Celé měsíce jsem uvažoval nad tím, jak ji z této situace dostat, pomoci jí. Nevěděl jsem jak. Emily mě hlavně vůbec nikdy neviděla. Myslela si, že jsem na ni již dávno zapomněl a na její matku také. Nezapomněl jsem nikdy! Zamiloval jsem se do Julie, Emiliiny matky, před osmnácti lety a ta láska pořád trvá. Mrzí mě, že jsem musel Julii s Emily opustit, ale nebylo jiné východisko. Nebezpečí by jim hrozilo každým dnem, co by se mnou strávily. Chyba byla, že jsem se vůbec zamiloval do Julie. Musela trpět, když jsem zmizel, jak pára nad hrncem. Musela mne za to ze srdce nenávidět. Výčitky svědomí mě žerou den co den. Malichernost tě pohltí rychle, ale už nikdy se nedá vrátit.

Po pár měsících jsem konečně přišel na jedno řešení. Za Emily pošlu Guye. Chlapce, kterého jsem stvořil před mnoha lety. V lidském světě byl velmi nešťastný. Trpěl depresemi a sebevražednými sklony. Guyova deprese se nedala moc dobře léčit, trpěl nejvyšším typem stádia. Lékaři mu diagnostikovali nejhorší prognózu. Buďto se zabije, protože už nevládne deprese, a nebo bude přežívat na silných prášcích proti depresím. A nebude moci žít normálním životem.

Seznámili jsme se na ulici. Teda spíš já jsem ho potkal na ulici. Byl skrčený do klubíčka a něco si pro sebe mumlal. Pohled na Guye se nedal snést. Nemohl jsem dovolit, aby měl zničený celý život. Změnil jsem mu ho a Guy mi je dodnes vděčný. Guy je jako můj syn, kterého nemám a nikdy mít nebudu. Má láska ke Guyovi je úplně stejná, jako láska k mé biologické dceři Emily. Guye jsem si hned ten den, co mě to napadlo, nechal zavolat. Guy se na mne tvářil překvapeně, když jsem mu oznámil o existenci své dcery. Nikomu jinému jsem to neřekl, ale Guyovi jsem věřil a on věřil na oplátku mně. Dohodli jsme se velmi rychle. Chtěl mi vrátit to, že jsem mu změnil život. Rozloučili jsme se, Guy opět přihodil svůj žertík, který mi vždy zvedne náladu. Poté jsem odešel. Druhý den už byl Guy v trapu. Nechtěl nic odkládat a pustil se do práce.

Po třech dnech se mě začala pokoušet nervozita. Už dlouho jsem nebyl tak nervózní, naposledy při schůzce s Julií. Strašně jsem se bál, že se stane něco, čeho budu litovat. Stalo se. Ublížil jsem své milované, i když jsem moc dobře věděl, jak to dopadne. Na, co mi vlastním svou moc vidění do budoucnosti, když neumím zabránit těmto situacím. Láska mě v tomto případě vůbec neomlouvá. Nelituji toho, že Emily přišla na svět, ale Julie kvůli mně musela strašně trpět a s tím se smiřuji velice těžko. Guy se mi konečně ozval. Ne, že bych to nevěděl dopředu, ale i tak jsem musel dělat do telefonu překvapeného. Guy zatím Emily jen sledoval a čekal na nejlepší příležitost. Guye jsem ujistil, ať nespěchá, že má času dost. Bohužel v duchu jsem si myslel něco úplně jiného. Nemohl jsem se dočkat toho až se s Emily setkám.

Nikdy jsem po ničem tak netoužil. Ani touha po krvi tuto touhu nepřebila. Čekání bylo jediné, co mi teď zbývalo. Čtvrtý den, pátý den šestý den. Pořád se nic nedělo. Nedalo se svítit. Dny mi vůbec neubíhaly. Nedokázal jsem se na nic soustředit a vypadal jsem určitě nervózně. Sedmý den, Guy konečně zavolal. Udělal mi velkou radost a s Emily promluvil. Bohužel mě čekalo hrubé zklamání. Emily to nevzala moc dobře. Ale to mi díky mé moci bylo, až nad slunce jasné. Guy mě začal uklidňovat, že jí dal čas na rozmyšlenou. Byl jsem rád, že mám aspoň jeho a doufám, že se ke Guyovi přidá i moje dcera.

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování