OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jiný život - 22. kapitola

05.10.2011 (17:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1438×

Zatracený ženský!

Z pohledu Matta:

Ta holka mě přivádí k šílenství. Musím ji mít za každou cenu! Nejen, že tak naseru Guye a Romana, ale ještě si užiju s tak nádhernou samičkou.  Dokonce se mi o ní i zdálo. Představte si mě. Začínám jí být posedlý až do morku kostí. Dokud ji nedostanu, nedokážu v klidu spát, ale je pravda, že se po dlouhé době, alespoň něco děje v tomhle domě. Už tu byla šílená nuda. Ale zpět k ní. Nevím, jak Emily popsat. Je ztělesněním všeho, po čem toužím. Je nádherná. Plná vášně a naivity, kterou u ženských neskutečně žeru. U Olivie mě to přestalo bavit, ale tahle se snaží bojovat, i když upřímně moc jí to nešlo. Jak se cukala, ale stejně se podvolila. Bude to ještě hodně zajímavé.  Polibek s ní mě vážně dostal. Bušení jejího srdce mě dokázalo vybudit k ještě větší vášni. Všechno se zdálo jasnější a smysly mi zbystřily, jako nikdy před tím. Poprvé v mém upírském životě se stalo něco, co mě udivilo a nějakým způsobem zmátlo. Nejdřív jsem si myslel, že si s ní jen užiju, ale cítím, že by mohlo být víc, než jen pobavení. Ona je originální a lepší kočičku ve svém okolí, jen tak nenajdu. Musím nějak přebrat Emily tomu debilovi Guyovi a to za každou cenu.

Musela si zrovna vybrat největšího miláčka všech v domě. Ale jestli si Emily myslí, že tímhle to skončilo, tak se velice mýlí. Vyhrožování jejím otcem. Ona si vážně myslí, že mě tyhle kecy zastraší. Jednou přijde den, kdy nebude na blízku Guy ani její otec. Pak za mnou doleze s prosíkem, abych jí pomohl, a to bude moje chvíle. Co si to namlouvám? Jak ty dva zatraceně dostanu z domu. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mě to skličuje. Všechno mi vždy vyšlo lstí a podvodem, ale Emily jen tak neobalamutím. Budu muset víc zapojit své závity. Pomalu ji svádět, až za mnou doleze. To by fungovalo možná u Olivie, ale určitě ne u Emily. Mysli Matte, mysli! To jsem opravdu tak zoufalý, že nevymyslím nic kloudného. To jsem teda dopadl. Jak neskutečně mě to štve! Ona si bude s tím budižkničemu užívat a já s tím nic nezmůžu, no to snad není pravda. Do prdele! Tohle ne!

Zase jsem si promítl v hlavě situaci v chodbě a srdce mi zaplesalo blahem. Tohle je kámo hodně v hajzlu. Říkal jsem si nahlas. Chodil jsem po pokoji sem, tam a nevěřil jsem tomu. Ne, nemohl jsem se zamilovat. Já ne! Debilním lidským citům já nepodléhám. Marně! Připadal jsem si, jak ve špatně natočeném filmu. Připadalo mi to stejně stupidní, jako scény z romantických slaďáků, co ženský žerou po večerech, když je starej opustí. Ne to není stupidní, ty si stupidní osle! Že já si té holky vůbec všímal. Dobře mi tak! V hlavě mi to všechno neskutečně šrotovalo. Sotva ji znám a musím na ni pořád myslet. Po jednom polibku se ti stane tohle, co to sakra je!

„Co mám dělat, co když se to Guy dozví. Co na to řekne? Sakra, sakra.“ Slyšel jsem Emiliin hlas. Opravdu mi haraší na cimbuří, já už ji i slyším v hlavě. Šel jsem se podívat za dveře, jestli tam náhodou nestojí. Nebyla tam a stejně jsem ji slyšel, mektat ty její bláboly a bylo to v mojí hlavě. Kurva, co to má znamenat?  Vypadni z mojí hlavy! Ty cácoro! Nic. Jako kdybych mluvil do zdi. No tohle fakt zlý sen.

Běhal jsem po pokoji jako pominutý a snažil jsem se to nějakým způsobem vypnout. Pořád něco mumlala a Guyovi a o tom, že jsem hajzl, a kdo ví co ještě. Ale, ale a dokonce jsem se dozvěděl i něco zajímavého. Líbil se jí můj polibek a dokonce i já sám. Hm, tak tohle je hodně zajímavý, ale už bych to rád vypnul. Celkem to člověka otravuje. Emily neskutečně mumlala. Jak mě to sakra sralo! Nemohl jsem se na nic soustředit, ani racionálně přemýšlet. Proč slyším, co si myslí?

„Už drž hubu,“ zařval jsem nahlas a sedl si na pohovku v mém pokoji. Rukama jsem si zakrýval uši a doufal, že to přestane. Marně. Tohle je neskutečný. Té holce to v hlavě neskutečně šrotovalo. Cítil jsem se mizerně. Ona na mě přenášela dokonce i své emoce. Za tu dobu, co jsem upírem, jsem nic tak hnusnýho nepociťoval. Ona má výčitky svědomí! Čím jsem si to zasloužil? Ještě to tak! Ať přestane myslet nebo mi každou chvíli praskne hlava.

Šel jsem se projít na zahradu a doufal, že když nebudeme v jednom baráku, nic už nebudu cítit a nic neuslyším. Nic nepomáhalo. Její myšlenky se pořád vyskytovaly pořád v mé hlavě a za žádnou cenu se jim nechtělo ven. Mučily mě, trýznily.  Opravdu mě z toho začala bolet palice. Běhal jsem po zahradě jako bych se zbláznil. Na mé běhání po zahradě se přišel podívat dokonce i Lucas, který mě má v prdeli nejvíc z celé skupiny.

„Prosím tě, můžeš mi říct, co to tady provádíš,“ zeptal se mě Lucas zvědavým tónem.

„Když ti to povím, budeš si myslet, že jsem se úplně pomátl na rozumu,“ zařval jsem na něj přísně. Proběhl jsem zahradou tam a zpátky. Ne, ani běh mi nepomáhal.

„Hele, neběhej tady, jako splašený a řekni, co se děje. Vypadáš příšerně. Nikdy jsem tě takhle neviděl. Sakra ty jdeš do sebe, nebo se mi to jen zdá. Já myslel, že nic necítíš, že máš srdce kámen a ty tu pláčeš jako malá holka,“ vysmíval se mi. Ten zmetek zasranej já ho snad něčím přetáhnu! Brečet kvůli ní. Ještě to tak! Až já ji potkám. Zakroutím jí krkem! V té chvíli jsem ji proklínal. Proč já?

„Ty, debile, drž hubu, slyším v hlavě hlasy a ty se mi tu směješ,“ řekl jsem mu s bolavou grimasou a očima plnýma slz.

Lucas na mě zíral s překvapeným obličejem a zeptal se: „Počkej, slyšíš jeden hlas, nebo víc hlasů,“ zeptal se mě s péčí a přisedl si ke mně a ještě si dovolil dát mi ruku na rameno. Kdybych byl při smyslech, hned by dostal za tu ruku na rameně po tlamě, ale nebyl jsem nyní ve své kůži. Nezmohl jsem se vůbec na odpor. Bolest mnou projížděla jako nůž máslem. Z očí mi padaly slzy velké jako hrachy. Měl jsem ucpaný nos a ještě mě sžíraly výčitky svědomí, které nebyly moje. V hlavě mi zněl Emiliin jemný hlásek a vzlyky.

„Slyším, jen jeden hlas. Cítím, to samé, co jedna určitá osoba. Nevím, jak se toho mám zbavit.“ Můj hlas zněl ubrečeně. Z mých úst se dral vzlykot. Jak já pláč nesnášel! Za tohle bude pykat cácora jedna!

„Matte, sakra chlape, ty ses nám zabouchnul. Toho už se nikdy nezbavíš! To je napořád. Něco ti poradím. Můžeš to vypnout, ale jen na krátkou chvíli,“ pravil a díval se na mě se soucitem. Nepotřebuju, aby mě kdokoliv litoval, ale potřeboval jsem to vypnout a on věděl jak.

„Jak se to vypíná, už to nevydržím,“ mé oči ho prosily o pomoc. Nikdy se už nechci cítit, tak bezmocný. Já si na tu holku budu dávat sakra majzla!

„Hele stačí, když na ni přestaneš myslet a mělo by to přestat. Vypne se to přibližně tak na pět hodin, pak to zase začne.“ Okamžitě, co to řekl, přestalo to. Utřel jsem si slzy a hodil Lucasovu ruku do prdele z mého ramene. Doufám, že tohle nikomu neřekne. Jinak budu pro smích celému baráku. Grrr, tohle nesnáším. Tohle se mi může sakra nehodit. Nikdo na mě nikdy nic nezjistil. Žádnou slabost jsem nikdy neměl a teď tohle. Zatracený ženský bláznivý! Přísahám, že teď už s nimi končím definitivně.

„Díky, pomohlo to,“ poděkoval jsem mu a chystal se k odchodu.

„Nechoď nikam,“ řval na mě.

„ Ty ses zamiloval do Emily, co,“  zeptal se mě Lucas v domnění, že mu na to odpovím.

„Já se do nikoho nezamiloval,“ snažil jsem, se mu odporoval, ale Lucas se nenechal odbít.

„No, musel ses do ní zamilovat, když cítíš, co si myslí. Je to pro upíry dar i prokletí. Každý upír mužského pohlaví má dar cítit, to co jeho vyvolená. Máme to tak zakódované pro případ jejich ochrany.“ Lucas se na mě přiblble usmíval. Jako by mi to snad i přál nebo co. Jak já jsem ty lidi v tom baráku všechny nenáviděl. Nehorázně mě točili.

„Nevím, čemu se směješ, tohle mi vůbec nepřijde vtipný," zuřil jsem, jak vzteklý pes.

„Já se ti nesměju, jen ti chci říct jedno. Vítej ve světě zamilovaných,“ smál se mi.

Nejradši bych mu zlomil vaz, ale teď jsem opravdu neměl náladu na rvačky. Jen jsem se na něj zuřivě podíval, otočil jsem se na podpatku a odcházel jsem do neznáma. Vůbec nevím, co budu dělat, ale budu se snažit tu holku vymazat z paměti za každou cenu!

Tak děvčata, co na to říkáte. Myslím, že každý si zaslouží tu pravou medicínu. Tenhle díl jsem asi třikrát přepisovala, ale myslím, že lepší už to nebude. Mattovi jsem to osladila tak, až mi ho bylo líto. No myslím, že mu to stejně nepomůže.:D On se prostě nikdy nezmění.:D

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiný život - 22. kapitola: