OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jiný život - 2. kapitola

28.08.2011 (10:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1616×

Nádherná

Z pohledu Guye:

Konečně první úkol od svého stvořitele Romana, který musím za každou cenu splnit. Roman založil upíří společnost za Londýnem, ve které se zdržuji a jsem v ní nadmíru spokojen. Roman pro mě není jen mým stvořitelem. Cítím k němu náklonnost, jako by to opravdu byl můj otec. Romovi dlužím hodně, díky němu se mi celý život změnil a obrátil se tak o celých sto osmdesát stupňů. Odmítnutí úkolu nepřipadalo vůbec v úvahu. Můj úkol zněl prostě, sledovat Romanovu dceru a přivést ji sem. O své dceři se nikdy nezmínil, protože nikdo nevěděl o jeho poměru s lidskou ženou. Tajnůstkář, mně to klidně říct mohl.

Když mi úkol sděloval, zněl velmi vážně: „Víš, s mojí dcerou to nevypadá dobře, dlouho se straní lidí. Začínám se obávat o její život v lidské společnosti. Řekl bych, že zdědila více upířího genu, než lidského. Musíš ji sledovat a nenápadně jí sdělit, kdo je její pravý otec a nabídnout jí shledání se mnou. Udělal bych to sám, ale víš, kolik tu mám práce, nejde jen tak odejít. Jsi jediný, kterému to mohu svěřit. Vždy jsi vlastnil moji důvěru, nezklam mě, o to jediné tě žádám. Večer se vydáš na cestu, v pokoji ti nechám o mé dceři Emily všechny údaje a fotku, abys ji poznal. Jsi jako můj syn, kéž by se ti zalíbila a ty jí, měl bych pak o hodně starostí méně.“ Udivila mě Romanova poslední věta. Chtěl by mě do rodiny. Moc se mi to zamlouvalo, měl jsem Roma hodně rád, byl to můj stvořitel a jediný opravdový přítel.

„Neboj, Rome, nezklamu tě. Večer vyběhnu, i kdyby trakaře padali.“

Rom se na mne ze srdce usmál a řekl: „Ty tvé vtípky mi vždy zvednou náladu,“ po této odpovědi se sbalil z místnosti jako duch. Vždy obdivuji jeho tiché odchody.

Nastal večer a já se chystal k výběhu. Všichni ze spolku chtěli vědět, kam půjdu, ale když zjistili, že nic neprozradím, vzdali to. Ano, cesta do Londýna mi trvala patnáct minut rychlým během. Nic moc mimořádného, každodenní rutina. Druhý den, jsem se vydal do školy hledat Emily. Najít Romovu dceru, lehký úkol. Držela se od všech, nebo spíš všichni od ní. Pohled na Emily mě, ale upřímně, dostal do kolen. Byla fakt kus. Štíhlá postava, o pár centimetrů nižší než já, vlasy měla jako uhel a její vůně mě vábila jako otravný hmyz. Nejkrásnější se pro mě staly oči. Jejich brčálově zelená barva se leskla do dáli. Nevěřím, začínám být neklidný.

Po týdenním sledování jsem o jejím nudném životě věděl téměř vše. Každý se Emily ze strachu stranil, byla věčně terčem pomluv a hloupých narážek. Kdybych neměl zadaný úkol a neslíbil Romovi pomoc, zabil bych je za špínu, kterou na ni házeli. Lítost to bylo to, co pociťuji, když se na ni podívám. Byla krásná a přitom tak smutná. Za celý týden se na jejím obličeji neobjevil úsměv, ani náznak radosti. Rozhodl jsem se, že dál čekat nebudu. Po víkendu Em všechno řeknu o jejím životě doufám, že jí to změní život.

Čas oběda, evidentně Emiliina nejméně oblíbená část dne. Soudím podle toho, jak se tváří. Sedla si sama ke stolu, to je má šance. Na přemýšlení v té chvíli není místo. Musím k ní rychle přistoupit a zeptat se jí na volné místo.

Po mých myšlenkách se hned rozzvučela i má ústa: „Promiň, můžu si přisednout?“ Snažím se použít svůj upírský šarm, ale na Emily to evidentně nezabírá. Ani mi neodpověděla, jen kývla hlavou. Nesmíš, to vzdát!

„Ahoj, já jmenuji se Guy a ty?“ zněla má další otázka. Em se na mě konečně podívala svýma neodolatelnýma očima a chvíli si mě přeměřovala. Co si o mě asi myslí?

Najednou z jejích plných rtů vyšla odpověď: „Ahoj, jsem Emily, potřebuješ něco?“ Nádherný hlas jen malinko nazlobený. Určitě se jí nelíbím, to jde evidentně poznat. Ano, teď zrovna není čas na to se srážet. Měl jsem v sobě zmatek. Tohle se mi za mého upířího života ještě nikdy nestalo.

Rychle jsem odpověděl: „Jsem tu nový a všiml jsem si, že tě lidi nemají moc v lásce.“

Em si mě pořád prohlížela a bezmyšlenkovitě promluvila: „Nemají, bojí se mě na ignoraci lidí, si postupem času zvykneš.“ Jde vidět, že jsi na nic nehraje, jde rovnou do tuhého. Líbí se mi čím dál víc, proto tu nejsi, opět se necháváš unášet vášněmi, káral jsem se. Uvnitř mě se schovalo malé dítě a za každou cenu chtělo vylézt ven. Neposedný malý harant, co se snažil odporovat, co to dá. Nervozita mnou začala prostupovat. Houpání na židli mě stimulovalo k tomu, abych se alespoň částečně uklidnil. Nervózní upír? To se mi stalo poprvé. Jak  se v sobě dokáži mýlit!

„Bojí se tě. Nechápu. Mě přijdeš přitažlivá a milá, hlavně pohled od toho se nemohu odtrhnout.“ Začal jsem s lichotkami, fakt jsi, jak malý dítě Guyi!!! Máš práci a místo toho jí tu balíš!!! V této chvíli bych se nejradši neviděl.

Emily na mne zírala nechápavě a taky tak zareagovala i slovně: „Děláš si srandu, viď?“ Evidentně netrpěla sebedůvěrou.

Opět se ve mně probudilo to děcko a odpovědělo: „Ne, nedělám si srandu, jsi jedinečná, dokonalá a vyvolená.“ Po této odpovědi na mě Emily zírala doslova s otevřenou pusou. Byla roztomilá. Tak cudná a přitom svá.

Po minutové zírání s otevřenými ústy Emily opět ožila: „Nějak ti nerozumím, jak to myslíš?“ Musel jsem přejít k úkolu a dítě nechat spát. Toto není rande, ale úkol. Jak jí to říct?

„Víš je tu taková věc,“ odmlčel jsem se.

Jdi na to, Guyi, neboj se, opět jsem se povzbuzoval. „Slyšela jsi někdy o svém otci?“ Nechápavý výraz Emily, jak pochopitelné.

Její odpověď nasvědčovala tomu, že neví o co mi jde: „Nic moc o něm nevím, odešel hned, když mamka otěhotněla, proč se na něj ptáš?“

Tak a teď na rovinu: „Víš, nevím, jak ti to říct, abych tě nepolekal, ale tvůj otec není tak úplně člověk.“ Na rovinu i to dítě ve mně by to řeklo líp, osle. Emily z ničeho nic zvýšila hlas. Má odpověď ji hodně rozrušila. Lidé v jídelně se na ni začali zvědavě otáčet. Jak já nenávidím lidskou společnost! Jen malý odchýlení od normálu a už z toho mají senzaci. Chudák Em se začala všem gesty omlouvat. Muselo to pro ni být velmi trapné.

Ztichla a zeptala se:  „Jak, to myslíš, že není člověk?“ Tak a teď přišla ta chvíle: „Víš, tvůj otec je upír.“

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiný život - 2. kapitola: