OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jiný život - 17. kapitola

30.09.2011 (18:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1493×

Chci tě!

Z pohledu Guye:

Pozoroval jsem ji a nevěřil tomu, co se stalo! Divil jsem se sám sobě, stávalo se mi to celkem často, ale teď to přesáhlo všechno, co jsem kdy zažil. Touha mnou pořád ještě prostupovala a nedala se, jen tak přemluvit k ústupu. Jak mě vytáčela. To rozčílení z kuchyně se se mnou a s Emily vláčelo až do pokoje. Její myšlenky, ale rozčílení změnily na něco mnohem silnějšího. Ani nevíte, kolik to dalo práce, přemoci se, neskočit po ní, nelíbat ji, nemazlit se s ní, nemilovat se s ní. Po žádné ženě jsem ještě nikdy tolik netoužil. Bylo to neskonale krásné a přitom tak nebezpečné. V tomhle stavu se neznám, nevím, jestli je nesmrtelná jako upíři, nemám tušení, jestli by ji mé silné paže neublížily. Chybělo pár sekund a stalo se to. Musel jsem s pravdou ven, říci jí, že cítím to samé, co ona bylo pro mě obtížné, ale pořád to nebylo nic proti mému chtíči. Až jsem se za sebe styděl. V té chvíli jsem byl jako zvíře, co chce svou kořist a při tom ví, že jí nikdy nemůže dosáhnout. V té chvíli jsem byl malým ptáčkem uzavřeným v kleci, z které se chce dostat na svobodu a volně létat. Jak malé dítě, co cítí bolest a nemůže říct, kde ho to bolí. Jak muška na pavučině, co čeká na smrt. Tak málo a přitom tak hodně. Má podstata se mění každým dnem, co ji znám. Já už prostě nikdy nebudu já, co dřív. Všechno je pro mě nové něčím výjimečné. Neumím to popsat, aby mě kdokoliv pochopil. Celý svět se se mnou točil a ona je úžasná. Vůbec nevím, jak tohle všechno vysvětlím Romanovi. Co, když bude naštvaný. Mám ji mít na starosti a místo, abych jeho dceru hlídal, po ní šílím jako nějaký patnáctiletý puberťák, co nastoupil do prvního ročníku střední školy. V mém lidském životě jsem nikdy zamilovaný nebyl. Nevěděl jsem, jestli to tak prožívá i člověk, ale ten pocit se mi líbil.

Emily seděla naproti mně a jedla. No nejedla, spíš se v tom jídle nimrala. Já na ni koukal a pořád jsem po ní toužil. Po dotyku, po vlídném slovu, po pohlazení. Přitom jsem se káral. Tohle nemůžu! Emily, krásná, mladá, nevinná dívka a ještě k tomu Romanovo dcera. Vražedná kombinace, která mě nenechala na pokoji.

„Řekni něco, Guyi, prosím tě. Chci vědět, o čem přemýšlíš.“ Podíval jsem se na ni a slyšel opět její vnitřní hlásek.

„Řekni mi to, ať je to cokoliv.“

„Vím, že to chceš vědět, ale není to nic důležitého.“ Snažil jsem se lhát, ale ona mou prolhanost prokoukla.

„Guyi, nelži mi a řekni všechno. Když ty můžeš vidět do mé hlavy, tak já chci vidět do tvé, spusť a žádné výmluvy neberu v potaz.“ Nedala se odbít, bylo to marné. Nechtěl jsem, aby  se vyděsila. Nemusela vědět, jak moc po ní toužím. Hučela do mě další půl hodinü. Nejen slovně, ale i svým vnitřním hláskem. Nebyl to fér boj. Nic jiného mi nezbývalo. Musel jsem to vyklopit. Tvrdohlavá přesně jako její táta, řekl jsem si a povídal. Horší pro mě bylo, jak začít.

„No víš, to je tak,“ usmála se na mě a vnitřním hláskem mě povzbuzovala, ať to řeknu, tak jak to cítím.

„Nikdy, jsem jako člověk nezamiloval do žádné dívky. Hodně jsem marodil a nebyl na to čas,“ povzdechl jsem si. Nikdy jsem netrpěl nedostatkem slov až do této chvíle. Strašně jsem se před ní styděl. A já bláhový si myslel, že tohle v sobě upíři zakódované nemají. Jak moc jsem se ještě neznal.

„Guyi, pokračuj, já ti za to hlavu neutrhnu,“ snažila se mě povzbudit a ubrat trochu hustého vzduchu.

„Dobře, řeknu ti to teda na rovinu, když si to tak vehementně žádáš. Myslím, že jsme do tebe zamilovaný a začínám z tebe, asi bláznit. Doufám, že ti stačí tahle odpověď, protože lepší už nesvedu.“ Opět se usmála, líčka se jí zabarvila do růžova, srdce se jí rozbušilo a dech zrychlil.

Její vnitřní hlas pořád opakoval: „Je do mě zamilovaný, zamilovaný. Co teď mám říct. Jak se zachovat?“ Uvnitř sebe panikařila stejně jako já v sobě. Jak strašně nefér bylo, že já to cítil a ona ne.

„Nemusíš říkat nic, já tě celou dobu slyším.“

„Sakra, já na to v tom rozrušení úplně zapomněla. Co myslíš tím, že ze mě začínáš bláznit?“ Další otázka, kdy to skončí, ptal jsem se sám sebe, protože jsem se naivně domníval, že tento pro mě nepříjemný rozhovor skončil.

„Dobře, blázním z tebe, přitahuješ mě, chci tě,“ Dívala se na mě udiveným pohledem a její hlásek mlčel. Jen srdce začalo opět melodicky bít.

„Ano, chci tě a chci tě hned. To si chtěla slyšet?“

Její vnitřní hlas se probral a odpověděl „Když mě tak chceš, tak si mne vezmi.“

Nevěděl jsem, jestli si ze mě dělá Emily srandu, ale jestli ano, tak není zrovna nejlepší vtípek.

„Nemyslíš to vážně, že ne,“ zeptal jsem se jí. V tu samou chvíli cítím, že mě opět ovládá, mé horší já. Bránil jsem se, co mi síly stačily, ale má touha byla čím dál silnější. Hormony mnou proudily, jako smyslu zbavené, její vůně zesilovala, jakoby mi mé tělo oznamovalo, že ji potřebuje, touží po ní. Lákalo mě, vábilo, svádělo mě k  největší chybě. Slíbil jsem Romanovi, že ji ochráním. Nesmím si s ní užívat, musím myslet i na následky. Tyto myšlenky se mi z hlavy pomalu vypařovaly. Vloudily se  tam jiné mnohem odvážnější. Nikdy jsem tak netoužil po ženě jako v této chviličce.

Ona mne svým vnitřním hláskem volala: „Taky tě chci, Guyi, neboj se.“ Jak mám tomuhle pokušení odolat? Jak mám říct na tohle volání ne? Co mám dělat? Nevěděl jsem, jen jsem nasával její vůni a chtěl po ní skočit. Co když jí ublížím? Zjistí to Roman, co na to řekne? Hlavou se mi motalo tolik myšlenek, které vypuzovaly jiné mnohem zvrhlejší. Představoval jsem si, jak se po ní vrhám, jak ji líbám, na krku, na ňadrech, bříšku.

„Dost,“ vyhrkl jsem ze sebe nahlas. Cítil jsem, jak uvnitř celý hořím, ale ruce jsem měl stále studené jako led.

„Nedělej to, já tě prosím.“ Koukl jsem se na ni a opět ucítil její nádhernou vůni. Pořád zesilovala, ještě minutu a skočím po ní a bude mi jedno, co se stane.

„Nepros mě, abych přestala, moc si přeji, aby jsi to udělal,“ dívala se na mě s láskou. Očima mě žadonila.

„Sotva se známe. Pouhých pár týdnů, copak se to sluší,“ chtěl jsem ji odradit a doufal jsem, že to na ni zabere. Ano, vím, byl jsem naivní.

„Je jiná doba, Guyi. Je jedna dvacáté století, jestli se bojíš, že na to přijde otec, tak se neboj. Já tě požádala, abys to udělal, ne ty mě. Nebude mít, co říci,“ nesouhlasil jsem s ní copak, chce, aby ji o něco tak cenného jako je poctivost připravil upír.

„Nechápeš, že já nemám být ten, co tě připraví o tvou nevinnost. Měl by to být člověk, někdo kdo hřeje a není studený jako led.“

„Guyi, já si nepřeji, aby to byl člověk. Jsi první muž, který mě bere takovou, jaká jsem. Nebojíš se mě, líbím se ti a hlavně šílíš po mně, jako já po tobě.“ V té chvíli jsem podlehl jako patnáctiletý pubertální kluk. Přeskočil jsem stůl rychlostí, kterou ani nestihla zareagovat a už jsem ji měl ve svých spárech. Kdyby nyní chtěla couvnout, neměla by sebemenší naději.

Emily byla, ale odvážné děvče její srdce plálo nadšením. V duchu si řekla s radostí: „Konečně!“

Líbal jsem ji na krku. A vychutnával jsi ten pocit, že držím ženu v náručí. Cítil jsem její pocity a věděl jsem, kam sáhnout. Bylo to tak vzrušující. V žádném případě jsem nesměl nic uspěchat. Muselo se jí to líbit za každou cenu. Postupně jsem ji začal svlékat. Vzrušovalo mě její tiché sténání. Její vnitřní hlásek mě neustále povzbuzoval, radil mi.  Byl mojí rukou, vedl ji. Hladil jsem ji po ňadrech, líbal je. Její bradavky stály vzrušení a já je laskal svým hbitým jazykem. Emily měla celou dobu zavřené oči. Líbilo se mi, že si to tak užívá, koukal jsem na ni se zaujetím. Nepoznal jsem nikdy lepší pocit. Všechno se najednou tak zintenzivnilo. Její pokožka byla ještě jemnější než, kdy dřív. Moje smysly, si začaly dělat své. Zesilovaly a čím víc jsem se jí dotýkal, líbal ji, tím byly silnější.

Cítil jsem chuť jejích rtů, jejího teplého jazyka. Sváděl s tím  mým vekou bitvu, ani jeden se však nestal vítězem, ani jeden to nechtěl vzdát. Líbal jsem jí bříško. Vrněla mi v náručí jako kočka. Chvěla se jako ptáček v zajetí šelmy. Všechno kolem mě přestalo existovat a já se soustředil jen na ni. Poté se přede mnou zjevil její klín. Z toho se mi až hlava zatočila. Uspokojoval jsem ji jazykem. Hrál jsem si s jejím hráškem vzrušení. Čím déle jsem pokračoval, tím více se chvěla a hlasitěji sténala. Zajel jsem jazykem mezi její lupínky, zavrtěla sebou a vykřikla nahlas moje jméno. Cítil jsem se jako znovuzrozený. Její vzrušení umocňovalo to mé.

Můj kamarád se ocital v té poloze, která mu nebyla tak známá. Hlásil se o své slovo. Lehl jsem si na Emily a zeptal se jí, jestli to opravdu mám udělat: „Ano a neboj se, beru prášky.“

Tato informace mě trochu vyvedla z míry. Ano, Emily pořád byla žena, která se mnou mohla otěhotnět. V tu chvíli jsem na to, ale nechtěl myslet. Nechtěl jsem to zkazit strachem. Pronikl jsem pomalu do ní a narazil jsem na její věneček poctivosti.

„Teď to trochu zabolí, lásko, miluji tě,“ pošeptal jsem jí do ucha a přirazil. Zařvala z prve bolestí. Ucítil jsem tu jemnou bolest, která se měnila ve vzrušující pocit. Rytmicky jsme se pohybovali. V té chvíli jsem byl jako omámený. Bylo to tak krásné. Emily se svíjela a prohýbala se jako luk. Cítil jsem její orgasmus, který mě donutil k tomu mému. Nevím, jak dlouho jsme se milovali, ale z mých myšlenek se tahle vzpomínka nikdy nevytratí. Leželi jsme po tom vedle sebe. Přikryl jsem ji peřinou, aby jí nebyla zima a měl ji v náručí. Tulila se ke mně a křečovitě mi držela ruku.

Její vnitřní hlásek za pár vteřin promluvil: „Doufám, že mě nikdy neopustí!“

Přivinul jsem ji silněji k sobě a pověděl jí: „Neboj se, já tě nikdy neopustím. To bys ty musela opustit mě,“ podívala se na mě, její lesk v očích mě napomenul, říkal „neříkej to“. Po chvíli mi Emily v náručí usnula.

Za hodinku po tom se na chodbě, začal ozývat rámus. Hodně hlasů najednou. Začal jsem Emily rychle probouzet. Roman totiž přijel. V tom rozrušení z Emily jsem ho, ani neslyšel přicházet.

„Emily, vzbuď se, tvůj otec je tu.“ Emily se bleskurychle oblékla. Ano, skoro tak rychle jako já. Nezapře, že je napůl upírem. Divila se sama sobě, jak to mohla tak rychle zvládnout.

„To bylo zvláštní,“ řekla mi.

„ Víš, co, Emily, jdeme radši dolů. Vypadá to, že se dole děje něco velice zajímavého. Určitě se už těšíš na svého otce.“

„Upřímně, radši bych tu byla s tebou. Nemám náladu na žádné lidi. Je mi v tvé přítomnosti tak krásně.“

Její slova mě hřála u srdce. Tak jsem ji miloval. Rád bych s Emily dál byl tady jen já sám. Bohužel jsem slíbil Romanovi, že mu přivedu dceru. Jestli to Roman zjistí, což myslím, že bude velice rychle, tak nevím, co mu na to řeknu a čím mu to odůvodním.

Jak se Vám líbí tento dílek? Já doufám, že ano. Děkuji všem za komenty.

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiný život - 17. kapitola: