Jiný život - 13. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

V příběhu se objevuje nová postava. Jaká bude?

26.09.2011 (14:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1580×

Setkání

Z pohledu Guye:

„Jak se ti líbí můj pokoj,“ musel jsem zavést konverzaci. Mé tušení, že je z mého pokoje unešená mě nezabránilo se na to zeptat. Slyšet jen její hlas mě hřálo. Teď v této chvíli mi schází tlukot srdce, který by mi dal najevo, jak moc ji miluji. Celý svět se mi točí. Vím, co si myslí a to je někdy mnohem horší než, kdybych to netušil. Emily byla udivená z domu, kde bydlíme. To víte, upíři si moc nepotrpí na pořádek, ale jednou denně nám se chodí uklízet uklízecí četa. Všichni už jsme zvyklí na lidská stvoření. Všichni kromě mě a Romana k nim chovají nevýslovný odpor. Berou lidi jako jídlo a v žádném případě si nepřipouští, že jimi také jednou byli. Emiliin úsměv mě těšil. Nevěřil jsem, že něco tak krásného mohu za svůj upírský život zažít, ale jak vidíte i zázraky se dějí.

„Máš to tu nádherné, jen se divím, že tu máš tak obrovskou postel.“

„To se nedivím,“ odpověděl jsem jí a přitom poslouchal její pocity. Srdce jí tlouklo jako o závod. Pořád se bála o svou matku. Doufám, že se jí nic nestalo, už kvůli Emily. Toulá se určitě někde s Romanem. Tušení, že bez Julie dlouho nevydrží, mě drželo už nejméně tři roky.

„My spíme jen dvě tři hodiny, víc nepotřebujeme. Nedá se to nazvat spánkem spíš odpočinkem. Ale, já jsem odjakživa, potrpím na luxus a taky si ho dopřávám do sytosti."

Emily se v hlavě rojilo tolik myšlenek. Měl jsem, co dělat, abych neodpověděl na její otázky dřív, než se zeptá. „Já myslela, že upíry zabíjí slunce, jak je tedy možné, že tobě neškodí?“

„To, že nám slunce škodí, je naprostý nesmysl. Lidé si to vymysleli v dávných dobách, kdy na nás ještě věřili. Upíři díky lepšímu zraku a smyslům loví v noci. V noci lovíme také, kvůli tomu, abychom nebyli prozrazeni. My jejich legendu o upírech jen přiživili. Lidé se pak cítili více v bezpečí a my měli ve dne, alespoň chvíli klidu od lovců, kteří nám nedali pokoj. V této době se žije nejlépe. Lidé nás berou jako výmysly z pohádek a myslím, že je to dobře. Jak pro lidi, tak pro upíry.“

Emily se na mě dívala se zaujetím a u toho se mile usmívala. Pro ten její úsměv plné lásky bych byl schopný i zabít. Běda, jak se na ni ve škole někdo, jen křivě podívá. Už nedovolím, aby ji někdo trápil. Nikdy!

V očích Emily byl vystrašený pohled i její vnitřní hlas říkal: „Maminko, kde jsi?“ Už jsem skoro zapomněl jaké to je, mít někoho rád. Tím, že se do mého života dostala Emily, se vše změnilo. A byl jsem za to neskonale šťasten.

„Vypadáš vyděšeně, není ti něco,“ zeptal jsem se Emily v domnění, že mi vše vyzradí.

„Strachuji se o svou mamku, vůbec se mi neozývá na mobil. Většinou se hned stará, co se mnou je.“ Instinktivně jsem se zvedl a vzal ji kolem ramen na znamení, že vše dobře dopadne. Její srdce opět zaplesalo. Cítil jsem vše, co ona. Opravdu vzrušující pocit. Už tak cítím k Emily ani nevím, jak to nazvat a ona mi ten cit ještě znásobuje. Už vím, jak se Roman musel cítit. Samotnému se mu stýskalo po své lásce a ještě přesně věděl, co prožívá jeho vyvolená. Nedivím se, že se většinu času tvářil velice zkroušeně. Největší peklo, ale bylo, že jsem slyšel každou její myšlenku, každé tlouknutí srdce, proudění krve v jejích žilách i to, že se jí potí ruce a netuší, jak se v mé přítomnosti má chovat.

„Mám ho obejmout? Mám mu říci, že ho miluji? Co mám dělat?“ To vše se jí honilo hlavou. Samozřejmě, že i tou mou. Byla to komplikace i výhoda najednou. Kdyby byla v nebezpečí, dokázal, bych ji zachránit, i kdyby se vyskytovala na konci zeměkoule. Z ničeho nic jí začalo kručet v břiše, měla hlad chudinka určitě i žízeň.

„Pojď, půjdeme do kuchyně, určitě se tam najde něco k snědku, tvůj otec určitě něco nakoupil, když věděl, že sem přijedeš.“

Z pohledu Matta:

Život v tomto domě mi přišel stereotypní a nudný. Věčně nějaká pravidla, která mě omezovala v užívání si upírského života naplno. Roman už mě štve těmi svými kecy o zodpovědnosti za své činy. Když mi bude někdo dělat problémy, tak ho oddělám a odstraním. Nechápu, proč se musíme chovat jako lidi, když lidmi nejsme. Jeho pravidla mi neustále předkládá na talíři. Ano jsem mu vděčný za to, že mě stvořil, ale to ho neopravňuje k tomu, aby mi stál pořád za zadkem a hlídal mě jako čmuchací pes. Musíme zabíjet jen lidi, co žijí život, aniž by někomu prospěli, takže bezdomovce, zločince, násilníky. Proč máme být tak milosrdní? Dá mi někdo za to něco? Takhle přemýšlím celé hodiny a je mi to úplně k ničemu, ale co jiného mám v tomhle baráku dělat. Když vyjdu ven, tak se ani pořádně nenadechnu, protože za mnou pořád slídí Olivia. Jak já tu holku nesnáším. Myslí, že když za mnou bude slídit, získá si mé srdce. Už jako člověk jsem měl vyhraněný styl na ženy. Olivia do mého stylu nezapadá. Bohužel jí to říkám horem dolem, ale ona, jako by to neslyšela, nebo spíše nechtěla slyšet. Někdy si říkám, jestli by nebylo lepší, nežít tenhle život a radši umřít jako člověk. Myslel jsem si, že když mě Roman stvoří, že si konečně začnu užívat života, ale je to ještě větší nuda, než když jsem marodil s rakovinou. Tak tu tak sedím a přemýšlím o životě. Byl jsem stvořen pro lepší život, který lepším není. Spokojenosti se mi nedostává, měl bych být vděčný. Doléhá na mě upírská nátura. Se zastavením mého srdce ze mne vyprchala všechna lidskost. Připadám si velice podlý a výčitky, hlas mého svědomí se neozývá. Tok myšlenek plyne dál a vše mi přijde nudné, stereotypní. Já bláhový, si myslel, jak vše zlé skončí. Jak s rakovinou mé bolesti skončí. Bohužel nestalo se tak. Chtěl bych opět cítit lidskost, bolest něco, co by mi připomínalo, že žiji, že mám proč. Toužím pocítit lásku, potřeba zamilovat se do krásné ženy. Chybí mi to, i když je ze mne nelidská stvůra.

Sedím ti v kuchyni a koukám se z okna, vidím, jak jde domů ten otrapa Guy s nějakou další osobou. Zpozoruji ji. Je to děvče, krásné stvoření s černými vlasy jako uhel, zelenýma očima a krásně štíhlou postavou. Sakra, vždycky slízne to nejlepší a mě zase zůstane na krku ta otravná Olivia. Ze všeho mám nechuť, pokud jde o Guye. Roman ho má ze všech, co tu žijeme nejraději právě jeho. Ano, vím, že s ním strávil nejvíce času, ale i tak ho nesnáším. Je to můj největší sok v naší rádoby skupině. Jak si o sobě myslí, co není. Nejraději bych ho zmydlil, bohužel s léty mu přibývá i síla. Je starším upírem než já. Nikdy ho nedokážu přeprat. Jak mě to vytáčí. Při pohledu na jeho obličej mi je na zvracení. Vztek mnou teď proudí na plné obrátky. Sednu si na židli a houpu se. Myslím na tu dívku, co jsem spatřil v okně. Ta krásná tvář mě bude pronásledovat neustále. Když, si představím, že s ní je Guy o samotě. Krev mi při tom pomyšlení stoupá do hlavy. Žárlím na holku, kterou ani neznám. Stačil pohled na ni a jsem v pasti. Začínám se uklidňovat a říkat si jestli jsem náhodou nepomátl na rozumu. Asi mi opravdu z té nudy haraší, řekl jsem si a dál jsem se pohupoval na židli.

Jak tak přemýšlím a pohupuji, slyším v poschodí kroky. Jedny byly toho blbečka Guye a druhé neznámé. Určitě té krásné dívky řekl jsem si a znervózněl. Guy najednou vešel do kuchyně a spustil: „Vypadni, máme tu velice důležitou návštěvu,“ odsekl ten pakoň.

„A co já jako s tím? Nikam nejdu. Nejsi Roman, takže si naser,“ odsekl jsem mu zpětně.

Přece si od něj nenechám rozkazovat! „Guyi, můžu dovnitř, nebo je do kuchyně vstup zakázán,“ zeptala se ta dívka Guye za dveřmi.

„Ale ano, pojď, ale připrav se, uvnitř sedí jeden člen naší skupiny. Radím ti, nic mu nevěř,“ pověděl té dívce tichým hlasem skoro až šeptem. Rozzuřil jsem se na něj, ale bylo mi hloupé vyskakovat, když je tam ta dívka. Lepší bude, když si to vyřídíme později.

„Dobrý den,“ pozdravila dívka s respektem v hlase. Opravdu byla nádherná. Oči jí zářily jako zelené hvězdičky. Vlasy měla černé jako havraní pírka. Leskly se jí jako samet. Plné rty se nejistě usmívaly. Byl jsem okouzlen. Nevěděl jsem, co to má znamenat. Bilo jí srdce? Jak je možné, že nemám chuť na její krev? Ničemu jsem nerozuměl.

„Nechci být neomalený. Můžu se zeptat, kdo jste?“ Guye se snažím odjakživa přehlížet, takže jsem promluvil na ni.

„Co tě to zajímá,“ odfrkl Guy. Byl velice podrážděný. Většinou nebývá agresivní a ignoruje mě. Opět jsem nechápal.

„Guyi, nech ho, stejně by se to dozvěděl,“ prohlásila libým hláskem ta krásná slečna.

„Jsem Romanovo dcera, budu tu s vámi nějaký čas pobývat.“ Tak teď mě úplně odrovnala. Dcera Romana? Tak teď už vůbec ničemu nerozumím.

Doufám, že se Vám nová postava líbí. :)

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování