OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jamie a já - X.

16.05.2014 (17:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1417×

X.

Neptal se, co to má znamenat, ani nechtěl vědět, jestli a proč jsem změnila pohled na celý náš vztah. Prostě se jen naklonil a udělal to, o co jsem ho požádala.

Jeho rty byly měkké a teplé. Opatrně ochutnávaly každou částici těch mých, snad jako kdyby byly porcelánovou růží. Nijak na mě netlačil, a pokud by to celé byl jen sen, myslela bych si, že ten hřejivý pocit proudící od rtů až po konečky prstů dělá jen letní vánek. Nechával mi tolik prostoru, kolik jsem nechávala já jemu.

Nikdy jsem si nepředstavovala, jaké by to bylo líbat Jamieho, ale jestli bych na to někdy myslela, rozhodně by se to ani zdaleka nepodobalo skutečnosti.

Nebyla v tom stopa sžíravé touhy, která by mě donutila strhat z Jamieho oblečení. Symbolizovalo to totiž mnohem více – lásku. Tu něžnou, tu jemnou, tu trpělivou, tu, kterou chceme každý alespoň jednou zažít.

Po dost možná sekundě, po dost možná věčnosti, jsme se od sebe odtrhli. Opřela jsem si čelo o to Jamieho a zaujatě si ho prohlížela. Všechno se mi na něm připadalo důvěrně známé, ale přece úplně jiné. Modré oči, spíš úzký než široký nos, pootevřené rty, rozcuchané blonďaté vlasy. Nebyl to jen Jamie, byl to můj Jamie.

„Lilian,“ řekl najednou Jamie a jeho vážný tón mě donutil přestat zírat na jeho rty. „Já tě mám rád. Vážně moc rád. Asi tě mám rád víc, než si oba uvědomujeme. Ale potřebuju vědět, jestli to cítíš alespoň z poloviny stejně. Jestli tě náhodou nepřemohla lítost nebo jen ten okamžik.“

Zlostně jsem se zamračila. Nedokázala jsem se rozhodnout, jestli mě více naštvala, nebo zranila jeho nedůvěra. „Ty si myslíš, že bych tě dokázala políbit jen z lítosti?!“ vydechla jsem nevěřícně. „To bych nikdy neudělala. Vždyť jsi jediný člověk na světě, kterému plně věřím, nikdy bych ti nedokázala ublížit!“ namítla jsem a vztekle rozhodila rukama.

„To já vím,“ odpověděl a chytil moje ruce tak, že jsem s nimi nemohla hýbat. „Ale copak to nechápeš? Čekal jsem tak dlouho a teď bych tě prostě nedokázal jen tak jít.“

„A kdo říká, že chci někam odcházet?“ nechápala jsem a položila mu ruce na ramena. „Občas potřebujeme čas, abychom si uvědomili, co je očividné. Já jsem ho potřebovala dvakrát tolik, než ostatní,“ zamumlala jsem a trochu nejistě se usmála. Dělalo mi problémy mluvit o svých pocitech – nikdy jsem to nedělala a ani jsem s tím nehodlávala začít -, ale bylo mi jasné, že pokud nechci Jamieho ztratit, tak se musím překonat. Navíc jsem Jamieho nedůvěru chápala, protože sama jsem měla problémy vstřebat ten nečekaný vývoj událostí. Pořád jsem si myslela, že jsem v nějakém sice krásném, ale podivném snu. „Ale jestli ten polibek měl být prozření,“ dodala jsem a přejela mu prstem po spodním rtu, „pak bylo asi nejlepší, jaké jsem si mohla přát.“

***

Pokud do té doby čas rychle utíkal, od toho okamžiku se rozběhl světelnou rychlostí.

Udělat jídlo, nakrmit Grace, vyřídit něco do práce, hrát si s Grace, hrát si s Grace a s Jamiem, okoupat Grace, uložit Grace, a po tom všem konečně být trochu s Jamiem a nakonec unaveně padnout do postele. A je jedno v jakém pořadí.

Mou mysl pořád něco zaměstnávalo, pořád tady bylo co dělat, že jsem si ani nestačila uvědomit, jak hodiny ubíhají… a pak jsem se podívala do kalendáře a zjistila, že už jsme uvězněni čtvrtým dnem.

Připadalo mi to nemožné. Život zabíhal do zvyklostí, o kterých jsem ani nepředpokládala, že bude muset zabíhat a já jsem byla spokojená. A taky bych mohla říct, že šťastná. Kdyby mi někdo před týdnem řekl, co se stane, vysmála bych se mu. Ale teď jsem za to byla vděčná.

Najednou jsem si nedokázala představit, že mě ráno vzbudí budík a ne Gracino zmatené pobíhání. A nebo že budu jíst, kdy mám hlad já a ne ostatní. Spánek, který se dostaví během pěti vteřin, je přece mnohem lepší než ten, který zažívají ostatní smrtelníci, tak proč bych to měla měnit? Všechno je ale o zvyku a já bych zapadla zase zpátky, jen do jiného kolotoče. Ale představa, že si na něj budu zvykat bez Jamieho, byla příšerná.

Já jsem neustále cestovala, a když už jsem zůstala v Norsku, od rána do večera jsem byla zavřená v kanceláři. Jamie se oproti tomu pracovně za hranice moc nedostával – jen pracoval nějakých čtyři sta kilometrů ode mě. Bylo mi jasné, že jestli se potkáme, tak jenom krátce.

Snažila jsem se na to nemyslet. Nechtěla jsem si tyhle „prázdniny“ kazit. Ale každým dnem, kdy přestávalo sněžit, se to stávalo reálnějším a reálnějším.

Seděla jsem na židli ve svém pokoji a malovala se v odrazu svého mobilu. Porada měla začít za pár sekund a já jsem pořád měla jedno oko namalované a druhé ne. Najednou jsem si všimla, že mám vlasy v drdolu úplně zacuchané. Nechápala jsem, jak se to stalo, ale musela jsem to okamžitě opravit. Rychle jsem si rozpustila vlasy a automaticky se začala česat tím, co jsem měla v ruce.

„Ehm, slečno Brugg-Kingová…“ řekla Becky opatrně.

Popuzeně jsem k ní šlehla pohledem. Sakra! Teď abych jí vymazala paměť, protože vidět mě nenamalovanou bylo možné jen časně ráno, nebo pozdě večer, předtím než jsem šla spát.

„… proč máte ve vlasech řasenku?“ pokračovala zmateně.

Vytáhla jsem z vlasů ruku, kterou jsem se česala. Držela jsem v ní svou černou řasenku. Kurva! Samozřejmě, začala jsem se česat tím, co jsem měla v ruce – řasenkou. Prudce jsem jí zašroubovala a hodila do koše. „Trochu nestíhám,“ odpověděla jsem hlasem, který nepřipouštěl žádné námitky, a přitom si z vlasů opatrně vyndávala mazlavou černou hmotu. „Můžeme přejít k programu?“

„Jistě,“ přikývla Becky. „Všichni už na vás čekají.“

„Jistě,“ zopakovala jsem. „Všichni ostatní přišli dříve, ale já jsem přišla brzy.“ Ani mi tak nevadilo, že jsem přišla pozdě, jako to, proč jsem přišla pozdě. Sledovala jsem s Grace a Jamiem Toma a Jerryho. Jen si nejsem jistá, jak bych to vysvětlovala svým zaměstnancům, když jsem to nebyla schopna vysvětlit sama sobě.

V tu chvíli vběhla do místnosti Grace s uplakanýma očima. „Gracie, copak se stalo?“ zeptala jsem se hned a roztáhla ruce, aby mě Grace mohla obejmout, čehož okamžitě využila.

„Grace!“ začal Jamie a zastavil se ve dveřích. Jenom jsem mávla rukou a otočila se na toho plačícího cvrčka.

„Jerry plácnout Tom kladivo,“ vysvětlovala Grace a po tvářích se jí koulely slzy.

„Ale no tak,“ zamumlala jsem a pohladila ji po vlasech. Ostatní děti se obvykle při dívání na Toma a Jerryho smějí, ale Grace brečí. „Stejně se Tomovi nic nestalo. Víš, že mu to Jerry dělá každou chvíli.“

Grace nad tím chvíli přemýšlela. „Grace plácnout Lily kladivo, Lily veselá?“

„No, když mě přetáhneš kladivem přes obličej, moc šťastná asi nebudu,“ řekla jsem a pobaveně se usmála. „Něco takového tady neexistuje, Grace. My nejsme animované postavičky a nejsme ani nesmrtelní, ani nezranitelní. O čem by to potom bylo, že?“ Mimoděk jsem vzhlédla a všimla si, že na mě přes notebook zírají všichni, které jsem si tak tvrdě srovnávala do latě.

Nastalo mrtvé ticho. Všech patnáct lidí ve stejné chvíli vykulili oči a pootevřeli ústa. Alespoň jsem si všimla, že některé holky mají na zubech rtěnku. I Grace si ale všimla, že se něco stalo – nechápavě se na mě podívala, takže tím nevědomky kopírovala výraz mých zaměstnanců. Napadlo mě pět způsobů, jak bych mohla shodit je, Grace, boha a v jednom případě mozky dinosaurů.

Tom – já si jednou snad zapamatuju jména všech těch idiotů – se naklonil k Becky a udiveně prohlásil: „Tak buď je na drogách, nebo prodělala zázračnou operaci, ve které jí implantovali lidství. Dost možná má ale nového nabíječe.“

Všem v sálu zacukalo koutky. Jamie za mnou vybuchl smíchy. Grace se na mě otočila s ještě nechápavějším výrazem. „Nabíšeš?“ opakovala zmateně.

„Ne, Grace!“ vyjekla jsem a pohledem propalovala Toma, který si vychutnával pobavené pohledy svých kolegů. Debil jeden.

Grace si všimla Jamieho stojícího ve dveřích a zeptala se: „Jamie je nabíšeš?“

Na to jsem nějak nebyla schopná jí odpovědět.

***

Ještě toho dne jsem si unaveně protřela oči a napila se z hrnku čaje. „Zítra budeš uspávat ty.“

„Dobře,“ pokrčil rameny Jamie a obrátil stránku. „Ale tebe má radši.“

„To není pravda, jenom jsi Grace nechtěl vysvětlovat, co to je nabíječ,“ obvinila jsem ho celkem nepravdivě a zachumlala se vedle něj do peřiny. Byla jsem po dnešku hrozně unavená, měla jsem problémy udržet oči otevřené.

„Chtěl jsem jí to vysvětlit, ale odmítlas to,“ připomněl mi Jamie.

Zachmuřeně jsem se podívala na Rolandův výtisk Zkrocení zlé ženy, za kterým Jamie schovával svou tvář. „Promiň, že jsem odmítla definici nabíječe jako někoho, kdo ti půjčí nabíječku, když se ti vybije mobil,“ zabručela jsem, ale při vzpomínce na Gracin zmatený obličej jsem se musela pousmát.

Jamie si na to asi vzpomněl taky, protože se zasmál a přitáhl si mě do náruče. Spokojeně jsem se nadechla jeho vůně. Téměř okamžitě se mi začaly klížit víčka, ale moje nevědomí bylo přerušeno hlasitým tlapkáním na chodbě.

Donutila jsem se k otevření očí. Ve dveřích stála Grace se svým růžovým jednorožcem, který byl trochu větší než ona sama. Nedokázala jsem přijít na to, jak ho sem dotáhla. „Gjejc nespinkat,“ oznámila nám, jako kdyby očekávala, že to mávnutím ruky dokážeme změnit.

Povzdychla jsem si. Můj unavený mozek odmítal přijmout fakt, že bych se měla s Grace odebrat zpátky do její ložnice a přečíst jí nějakou pohádku z té potrefené knížky. A kdyby odešel Jamie, přišla bych o teplo a polštář. Jen jsem poklepala na místo vedle nás. Věděla jsem, že až bude Grace lézt Rolandovi a Alici do postele, tak mě za to jeden z nich zabije, ale bylo mi to úplně ukradené.

Grace ale netroškařila – vecpala se rovnou mezi nás, takže jsem se najednou ocitla na opačné straně postele než Jamie.

„Grace!“ odfrkla jsem si podrážděně. Za dobrotu na žebrotu.

Ale to už mě Grace neslyšela. Spokojeně se tiskla k plyšákovi a pomalu upadala do spánku. Když jsme si byli jistí, že spí, Jamie ji přenesl zpátky. A takhle to bylo každý večer.

„Myslíš, že se ještě vrátí?“ zeptal se Jamie pobaveně a listoval knížkou.

„Doufám, že ne,“ odpověděla jsem. „Jsem tak unavená, že brzo začnu šilhat.“

V duchu jsem ale věděla, že to není pravda. Jak bych mohla usnout bez té noční výměny stráží? Jak bych mohla pracovat bez neustálého pouštění písniček, které nesnáším? Ačkoli jsem si na to zakázala myslet, pořád jsem se k tomu podvědomě vracela. Nechtěla jsem odsud odejít, ale na druhou stranu jsem se nemohla dočkat, až vypadnu z dosahu těch stejných stěn.

Spánek byl definitivně v tahu.

Nespokojeně jsem se zavrtěla a ještě blíž se přimáčkla k Jamiemu. Jestli mi bude chybět i ta malá otravná Grace, tak bez něj budu ztracená.

„Lil? Jsi v pořádku? Zdáš se mi nějaká… smutná.“

Chvíli jsem přemýšlela nad tím, že bych zalhala, ale potom mi došlo, že by to na mě Jamie stejně poznal. „Přemýšlím, jak tohle skončí,“ přiznala jsem tiše. „Jsem šťastná, šťastnější, než kdykoli předtím. Je to jako taková pohádka, dovolená, ale já si nedokážu představit, že bych měla odejít. Jenže se už nemůžu dočkat, až se zbavím tohohle domu. Sníh se rozpouští a my už tady dlouho nebudeme. Ale jak to zvládneme, Jamie? Oba přece víme, že se budeme vídat jen párkrát do měsíce.“ Trochu roztřeseně jsem se nadechla. „Co bude, až se odsud dostaneme?“

Jamie zaklapl knížku a položil ji na noční stolek. Obrátil se ke mně a podíval se mi do očí. Byly modřejší než jakákoli obloha a já jsem v nich nalézala jakousi odhodlanost. Co se má stát, to se stane. „Co bude, až se odsud dostaneme…,“ zopakoval Jamie přemýšlivě a pohladil mě po tváři. Jeho studené ruce mi rozlévaly mravenčení do celého těla. „Ale no tak. Koho to zajímá?“  

A tohle je konec. 

Ne, pokračování nebude. Protože přesně takhle to mělo skončit, od prvního písmenka, které jsem Lily věnovala. :) Nevím, možná jste z toho zklamané, ale tohle je pro mě největší možný happy end. Vždyť Lilian to řekla sama: co budou dělat, až se dostanou z toho domu? Budou se od sebe vzdalovat, kvůli nedostatku času, kvůli rozdílným povahám... ale bude jen na nich, jak se s tím poperou. A dost možná proto je v Jamieho očích odhodlanost... :)

Doufám, že jste si užívali čtení alespoň z poloviny jako já psaní. Děkuji Blacky, mimě33, Raaven, KORKI, Marii a domi99 za skvělé komentáře, protože bez nich bych tohle nikdy nedopsala. A je ode mě moc troufalé věřit, že mi zanecháte u konce alespoň smajlíka, že jste to se mnou vydrželi...?

Jinak jste mě dohrabali k 28 364 slovům a 136 stranám A5, tak snad vám to za to stálo. ;)

Tethys

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jamie a já - X.: