OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jamie a já - VII.

18.04.2014 (15:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1007×

VII. 

Nalistovala jsem stránku, která mě už od titulky nejvíce zaujala, a poklepala krvavě rudým nehtem na absolutně dokonalý svetřík. Krémově bílý, na první pohled úplně obyčejný, ale oku znalce – tedy mně – ukazovalo naprostý skvost. Gucci byla vždy čirá dokonalost, ale tohle bylo prostě nejlepší z nejlepších.

„Co na něj říkáš?“ zeptala jsem se.

Jamie se naklonil blíž a svýma modrýma očima chvíli skenoval ten zmenšený kus oblečení. „Je to takové… neobyčejné,“ hlesl trochu nejistě a střelil ke mně pohledem.

Musela jsem se zasmát. To byla další z mnoha Jamieho báječných vlastností – vždycky říkal to, co člověk potřeboval slyšet. „Přemýšlela jsem, že bych si ho koupila,“ vysvětlila jsem. „S ním bych byla ještě perfektnější než teď,“ dodala jsem a v duchu se mi automaticky vytvořil obraz sebe samé v modrých splývavých šatech s puntíky, s lodičkami béžové barvy a s tím svetříkem. Vlasy bych si stáhla do drdolu, ze kterého by mi vyčnívalo jen pár vlasů, a líčení bych se věnovala velmi krátce, stačila by mi bezbarvá řasenka, růž a stíny v barvě šatů…

„Ještě perfektnější? To už přece nejde,“ namítl Jamie schválně vážným tónem, ale potom to nevydržel a zazubil se.

Pokrčila jsem rameny. Jeho názor jsem většinu času sdílela, takže jsem na to neměla co říct. „Prostě ho musím mít,“ řekla jsem a zase Vogue zaklapla.

Od mého motivačního proslovu – i když Jamie říkal, že to bylo spíš prskání hydry – uběhlo už více než půl hodiny a zatím se mi nezdálo, že by někdo splnil to, co jsem jim přikázala. Isaaca mi nikdo nepřipojil, Theresa se ani neozvala svým typickým smajlíkováním. Opět to vypadalo, že budu muset přebrat otěže zpět do svých rukou. Bylo to trochu jako na táboře, jen jsem si někdy nebyla jistá, kdo dělá vedoucí a kdo je tu jen proto, aby strašil v noci nebožáky na stezce odvahy.

Ha-ha! Brugg-Kingová někam zmizla. Co kdybychom se vloupali do holčičích chatek?

Měla jsem chuť tam vběhnout a osobně dohlédnout na to, aby každý dělal, co má. Jamie byl oproti tomu naprosto v pohodě, dokonce se divil mému vyšilování. Prý mám na své zaměstnance příliš vysoké nároky. A ačkoli jsem měla Jamieho ráda, opravdu moc ráda, tohle prostě pochopit nemohl.

Neblbni, vždyť už je po večerce!

Takže jsem se přehrabovala ve Vogue, v Teen Vogue, Cosmopolitanu a vybírala jsem si kousky, které na mě budou čekat pod neexistujícím vánočním stromečkem. Vánoce jsem nesnášela, nesnáším je a vždycky nesnášet budu, ale na druhou stranu to byla naprosto perfektní výmluva pro kupování dárků. A ještě lepší pro kupování dárků sobě samé.

Teď mi ale došly časopisy, inspirace a trpělivost. Vadilo mi i to, že se Gracina hruď zvedala a zase klesla při pravidelném nadechování. Na Jamieho jsem sice nemohla být nikdy vyloženě naštvaná, ale moc dobře jsem věděla, že bych dokázala říct něco, co by se nedalo dát zpátky. Potřebovala jsem se ujistit, že pořád jsem to, co jsem. Potřebovala jsem doutník a vodku. Akutně.

Vstala jsem a nadechla se, abych vypustila z úst tu skvělou výmluvu – kterou by mi Jamie stejně nikdy neuvěřil, ale nechtěla jsem před Grace ztratit tvář – ale v tu chvíli se Grace odtrhla od sedmdesátého osmého dílu Teletubbies a řekla: „Gjejc papat.“

„Já něco udělám,“ nabídla jsem se hned, protože to byla skvělá příležitost na vylívání své podrážděnosti. Můj psychoterapeut říkal, že mám svoji přílišnou agresivitu a bezdůvodnou podrážděnost vložit do nějaké věci, do které se to hodí. Určitě bude nadšený, až mu budu popisovat nadrobno nakrájenou zeleninu.

„Jsi si jistá, že to zvládneš?“ zeptal se Jamie opatrně.

„Samozřejmě,“ odsekla jsem trochu ostřeji, než jsem plánovala, a rychlým krokem se vydala do kuchyně. Musela jsem ze sebe setřást ten vztek a jakýsi podivný druh ponorkové nemoci. Ta se dostavila vážně brzo.

Chvíli jsem listovala Alicinými recepty pro „malá hladová bříška“, ale nakonec jsem ji vztekle zaklapla. Byla tam jen snůška blábolů o kašičkách, motýlcích a jednorožcích, takže jsem se stejně nedozvěděla nic nového. Google mě ale jako jediný nezklamal, a díky němu jsem přišla na to, že Grace může jíst prakticky jakékoli jídlo, jen ne tak kořeněné. Proto jsem se rozhodla, že Jamiemu a Grace udělám bramborovou kaši s masem a sobě salát. Nemohla jsem svému tělu udělat něco tak devastujícího, jako mléko a máslo.

Vytáhla jsem z mrazáku vepřové plátky a odkrojila všechny nedokonalosti. Tři plátky pro Jamieho jsem normálně okořenila, ten jeden pro Grace jen lehounce. Vložila jsem maso do zapékací mísy a zalila ho horkou vodou. Přidala jsem trochu cibule a lžičku silného bujónu, který měla Alice v lednici. Do předehřáté trouby jsem dala celé své dílo a chvíli jsem zůstala přidřepnutá u horkého skla trouby. Musela jsem se pochválit, vypadalo to skvěle a vonělo ještě lépe. Milovala jsem, když za mnou byly vidět nějaké výsledky, což byla věc, kterou jsem tady téměř chorobně postrádala.

Z komory jsem dotáhla brambory a připravila si hrnec. Byla jsem ve velkém pokušení, že zavolám Jamiemho a poprosím ho, aby je oloupal, protože jsem si nechtěla zničit manikúru, ale nakonec jsem se rozhodla, že to zvládnu sama. Nejsem přece žádná slečinka v nesnázích, která ani nedokáže oloupat pitomé brambory. Se zatnutými zuby jsem se do toho pustila.

Zdálo se mi to jako nekonečná doba. Pokaždé, když jsem konečně doloupala jeden, se odnikud záhadně objevil další. Dvakrát jsem se řízla, jednou jsem si nalomila nehet a nesčetněkrát vypustila ze svých rudě natřených rtů sprosté slovo, ale zvládla jsem to. Otázka, jestli to za to stálo, visela celou dobu ve vzduchu.

Přestože mě neskutečně štvalo, že jsem si naprosto zdevastovala ruce nebo že jsem obklopena debilním sněhem, byla jsem na sebe svým způsobem hrdá, když jsem dávala vařit brambory a vytahovala z lednice mléko. Potěšila mě vyhlídka, že budu moct mačkat brambory, jako by to byla hlava Alice, Becky nebo sníh. Možná bych to mohla i spojit – Alice a Becky zavaleny ve sněhu. 

Vesele jsem si nalila panáka vodky ještě ze včerejška, zapálila si doutník a čekala, až se brambory uvaří. Mezitím jsem si vytáhla pilník a pustila se do opravy mého nalomeného nehtu. Zvládla jsem to – udělala jsem oběd a ještě k tomu budu vypadat pořád perfektně. Poprvé za ten šílený den jsem si připadala spokojená.

Zrovna jsem si pilovala malíček a u toho jsem se pokoušela vyfukovat kouř, když se mi v kapse rozezněl mobil. Opatrně jsem ten pilník vykládaný méně cennými kovy položila na linku a pořád s doutníkem v ruce přijala hovor.

„Brugg-Kingová u telefonu,“ ohlásila jsem se automaticky.

„Lily,“ pozdravil mě známý slizký hlas.

„Marcusi,“ povzdychla jsem si. „Předpokládám, že ses dozvěděl tu šťastnou novinu.“

„Ano,“ přitkal Marcus, „ale to není úplně tak důvod, proč ti volám.“

„Co se děje?“ chtěla jsem vědět poplašně. „Nějaké problémy, komplikace?“

„Spíš jsem se tě chtěl zeptat na všechno ohledně toho focení. Všichni se mě na to pořád ptají a já nic nevím,“ postěžoval si Marc.

„Já…“ rozhlédla jsem se po kuchyni ve snaze najít něco, čím se dají posílat maily. „Podívej, teď zrovna moc nemám čas, ale slibuju, že ti to nejpozději do tří pošlu. Prakticky je úplně všechno stejné jako při podzimním. Doufám, že se mi podaří naverbovat Isaaca a Theresu, protože s nikým jiným se nespokojím. Jenomže,“ vtáhla jsem do sebe vzduch, ale místo uklidnění, které mi to gesto mělo přinést, se mi do nosu dostal odporný zápach spáleniny. „Co to, sakra, je?“ hlesla jsem zmateně a úplně vypustila z hlavy, že na druhém konci drátu čeká Marcus na odpověď.

„Lilian?“ dožadoval se mé pozornosti. „Jenomže co?“

„Kurva,“ zamumlala jsem s pohledem upřeným na troubu, ze které se valila oblaka černého dýmu. Pálil mě v očích i v nosu, nemohla jsem vůbec přemýšlet. Jediné, co se mi honilo hlavou, byla myšlenka na to, že jsem to celé znovu pokašlala. Nedokážu udělat ani jeden zasraný jednoduchý oběd.

„Co se děje?“ zeptal se asi podesáté Marcus.

„Zavolám ti později,“ slíbila jsem mu a telefon zaklapla. Pomalu jsem se sunula k troubě a hořečnatě vymýšlela, co dál. Můj skoro vždy inteligentní a racionální mozek si ale vzal dovolenou a odletěl na Havaj, daleko od sněhu a kouřící trouby.

Mávla jsem rukou, abych alespoň zčásti odstranila ten hustý dým z mého výhledu, a sklonila se. Otevřela jsem dvířka trouby dokořán a přímo do obličeje se mi navalil černý kouř. Samozřejmě jsem to nečekala, takže jsem se mohutně rozkašlala a z očí se mi vyvalily slzy.

„Do hajzlu!“ ucedila jsem tiše a otřela si je. Musela jsem vypadat jako takové ty třináctileté holky, které si sednou v oblečení do vany, řežou se a brečí tak dlouho, dokud se jim nerozmaže řasenka po celém obličeji.

„Lil, nepotřebuješ s něčím pomoct?“ ozval se Jamieho příjemný hlas.

Automaticky jsem zvedla hlavu. Jediné, co mi v tu chvíli nedošlo, byl fakt, že když zvednu hlavu přímo u otevřené trouby, popálím se. Okamžitě mi zrudl krk a začal pekelně štípat.

„Kurva!“ zasyčela jsem zlostně a zaryla si nehty do ruky, abych nějak potlačila tu šílenou bolest.

„Proboha,“ zamumlal Jamie zděšeně.

Radši jsem zavřela oči.

Vzápětí jsem uslyšela kroky, prásknutí dvířek od trouby, syčení a prskání, ale před tím, než jsem stačila cokoli říct, byla jsem obličejem zavrtaná do Jamieho trička. Vzal si mě do náručí a vynesl ven. „Jsi v pořádku?“ zeptal se, ale pořád mě pevně držel.

Snažila jsem se zhluboka nadechnout. „Já…“ dostala jsem ze sebe sípavě a zakašlala.

Oběd jsme měli o půlhodiny improvizovaného větrání a uklizení později. Všichni jsme si dali jogurty – Grace s marmeládou, Jamie s kakaem a já s vodkou.

***

Ležela jsem na gauči, zabalená v pěti svetrech, a vztekle zírala na tmavě oranžovou hladinu Earl Greye. Díky tomu, že mi Jamie vytáhl brzo sáček, byl průzračný, takže jsem v něm viděla svůj odraz. Sice jsem se třásla natolik, že ani na sekundu nebyl úplně hladký, ale dokázala jsem si alespoň vytvořit nějakou představu o tom, jak zrovna vypadám.

Ani kdybych se moc snažila a napatlala si na líčka růž, nebyly by tak červené, jako byly právě teď. V mém bílém a chladem staženém obličeji se staly nejvýraznějším rysem. Rty chytly jen lehce namodralou barvu, tím pádem to nebylo nic, co by rtěnka a balzám nezvládly.

Podívala jsem se na nástěnné hodiny, které ukazovaly za pět minut půl páté. Zamračeně jsem se natáhla pro malý list papíru, jenž ležel na konferenčním stolku, když jsem se vzbudila.

Jen pár minut po tom, co jsi usnula, došlo dřevo - musel jsem pro další. Grace chtěla jít se mnou. Budeme zpátky do půl páté.

Úlevně jsem odložila lísteček zpátky a napila se. Bez mléka chutnal příšerně. Vlastně kteroukoli denní dobu, kromě rána, chutnal příšerně. Vůbec jsem ho nechtěla, vůbec jsem si nechtěla lehnout, jenomže Jamie byl tak tvrdohlavý… Ale za to usnutí, které jsem brala jako největší zradu, on nemohl, takže jsem na něj nemohla být naštvaná.

A to byl právě ten problém. Netušila jsem, jak je možné, že jsem si ve čtvrt na čtyři nedobrovolně lehla na gauč a tam spokojeně usnula. Prostě to nedávalo smysl. Mému tělu už roky vyhovoval režim osm hodin spánku, šestnáct práce. Poslední dny jsem na ten režim kašlala, ale to přece neznamená, že jsem si mohla jen tak usnout!

Na druhou stranu, po tom spánku jsem se cítila o něco lépe a navíc, po té „ozdravné injekci“ jsem byla schopna večer pracovat o něco více. Docela jsem pochybovala, že to tam beze mě ještě nespadlo.

Zrovna když jsem se chystala vstát a dojít si pro svůj jablečný notebook – ty sračky od Samsunugu nic nevydrží - v předsíni jsem uslyšela otevírání dveří a pobrukování nějaké melodie. Rychle jsem si sedla na gauč a poslouchala.

„Ne tak nahlas, Grace,“ zašeptal Jamie. „Lilian asi spí.“

„Lily spinkat?“ zeptala se udiveně Grace.

Jo, to je dobrá otázka. Jak to, že Lily spinkat? A jak to, že ji Jamie nevzbudil?

„Možná,“ odpověděl Jamie. „Ale jestli jsi ji vzbudila, tak tě sežere zaživa.“

Popuzeně jsem vstala, ignorovala ten šílený mráz, který se mi zařezával do ztuhlých svalů jako žiletky, a popošla blíž k posuvným dveřím. Prudce jsem je otevřela a naskytl se mi pohled na Grace nesoucí dva klacíky a Jamieho s dřevěným pugétem v náručí.

„Zdá se mi, že ty budeš jediný, koho sežeru zaživa,“ oznámila jsem a založila si ruce na hrudi.

Grace se na mě nechápavě podívala a potom zpátky na Jamieho, který se usmíval. „Lily nespinkat!“ namítla ublíženě.

„Proč jsi mě nevzbudil?“ pokračovala jsem dál, jako kdyby mě Grace vůbec nepřerušila.

„Protože jsi byla unavená. A protože když spíš, chováš se mileji než za celou dobu, co tě znám,“ řekl a vhodil do krbu pár polen. Normální topení sice fungovalo, ale už před pěti hodinami jsme to přestali vnímat. Nezbývalo nic jiného než se navléknout do svetrů a topit dřevem. Díky bohu, že všechny zásoby dřeva byly uloženy ve skvostné pyramidě v garáži, protože jinak bychom tu dávno zmrzli.

Trochu uraženě jsem si sedla na stůl a pozorovala Jamieho, jak postupně zapaluje všechna polena. Všechny pohyby dělal tak rychle a mrštně, až jsem měla pocit, že se narodil jen kvůli tomu, aby zapaloval oheň. Ostatně jako u každé práce, kterou dělal, se tvářil, jako by to bylo to nejdůležitější poslání na světě, což můj pocit jen umocňovalo. „Budu dělat, že se mě to nedotklo,“ prohlásila jsem suše.

Jamie vzhlédl od své práce a pobaveně se usmál. „Ale Lil, tebe se to přece nedotklo.“

Povzdychla jsem si. „Máš pravdu, nedotklo.“

Oheň už dávno hořel, ale to jsem si uvědomila, až když se Jamie posadil vedle mě a pátravě se mi podíval do očí. „Jsi v pořádku?“ zeptal se.

Znovu jsem si povzdychla. Svůj stav mrzutosti, smířlivosti a frustrace jsem nedokázala pořádně pojmenovat. Byla jsem mrzutá, protože mě ubíjel fakt, že jsem tady zavřená, že nemůžu ven. Byla jsem smířená, protože jsem věděla, že s tím sněhem nic neudělám. A byla jsem frustrovaná, protože mě štvalo, jak jsem neustále potřebovala pomoc. „Až mě příště budeš zachraňovat,“ řekla jsem nakonec, „počkej si, až to bude alespoň dvacet čtyři hodin od té poslední záchrany, ano?“

Jamie se jemně pousmál. „Dobře.“

Zkusila jsem mu úsměv vrátit zpět a položila mu hlavu na rameno.  „Ale teď už mus-“ chtěla jsem dodat, jenomže jsem byla přerušena hlasitou písničkou, kterou jsem dneska slyšela jen sedmnáctkrát.

(hudba)

Oh, I just wanna take you anywhere that you like…

Jako na povel jsme se oba s Jamiem otočili za tou šílenou melodií. Grace stála na koberci, vedle ní byly poházené její věci – pořád totiž odmítala pochopit, že když je v domě jen něco málo přes třináct stupňů, měla by se obléct – a vesele vykopávala nohama.

We could go out any day, any night…

„Už ne,“ zasténala jsem přidušeně a zabořila hlavu Jamiemu do hrudi. „Proč jsi jí musel ukázat, jak se zapíná stereo?“  

„Chtěl jsem ji trochu vzdělávat,“ namítl Jamie.

„Na druhou stranu chápu, proč ji to Alice nenaučila. Nemusela to poslouchat dvacet pět hodin v kuse!“

Baby I´ll take you there, take you there…

Grace poskočila, až se podlaha zatřásla, a začala zpívat svou upravenou verzi. Skládala se asi z pěti slov, a tři z nich byly oh, yeah a baby.

Baby I´ll také you there, yeah…

„Vzpomínáš, když jsme byli v Tokiu na koncertě Lady GaGa?“ zeptala jsem se tesklivě.

„A v San Diegu na OneRepublic?“ vzpomněl si Jamie.

Oh, tell me, tell me, tell me, how to turn your love on…

„A v Austrálii na Muse?“

„A v Holandsku na Beyoncé?“

You can get get anything that you want…

Gracino nadšení vystoupalo do takových výšin, že se s tleskáním bouřlivě rozběhla. Udělala si kolečko a zase tleskla. Chystala se na druhé, ale nohy se jí zapletly do sebe a upadla. Rychle se zvedla, aby si ještě stihla zazpívat Baby just shout it loud, shout it loud, yeah…

Nevěděla jsem, jestli se mi chce smát nebo brečet.

„Na Silvestra si zajedeme do Londýna,“ řekl Jamie a pohladil mě po zádech.

„Můžeme to zkusit,“ kývla jsem a pohledem zabloudila k tančící a zpívající Grace. „Ale obávám se, že ani můj milovaný Londýn tenhle zážitek nespraví.“

Já vím, já vím. Trvalo to, to nepopírám, a kromě učení na přijímačky nemám žádnou kloudnou výmluvu, takže do mě - jen nekamenovat, prosím, v sobotu mám narozeniny a hned potom přijímačky, musím vypadat trochu reprezentativně. :D Takže kameny ne, ale shnilá rajčata klidně přežiju. :D

Vypadá to, že od příštího týdne se zbavím té úmorné matiky, což znamená, že bych se mohla vrátit zpátky do "psacího režimu". Příští kapitola tedy přibude (doufám) dřív.

Tethys

A doufám, že alespoň některým z vás stálo za to si počkat. Veškeré komentáře, připomínky a kritiku vítám. :) 

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jamie a já - VII. :