OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jamie a já - V.

31.03.2014 (09:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1208×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

V.

Měla jsem pravdu – malá bílá tečka vzdáleně připomínající auto se za rohem objevila asi po čtyřiceti pěti minutách od našeho telefonátu, takže opravdu dodržoval všechny předpisy jako správný občan. Jak typické.

Bílé BMW zastavilo až na kraji cesty, a než se z auta vynořila vysoká tmavá postava, přední sklo bylo úplně zasněžené. Alespoň myslím, protože jinak jsem si tu podivnou hroudu na kapotě nedokázala vysvětlit. A v té tmě, která se během té necelé hodiny snesla na okolní krajinu, jsem si nebyla jistá už vůbec ničím. Kromě té lahve vodky, bezpečně schované někde na zadní sedačce.

 Temná silueta se téměř okamžitě vrhla k mému autu a zabušila na okno. Zamračeně jsem otevřela dveře, jen na pár centimetrů, aby nikam neuniklo to teplo, které jsem si tady pečlivě nastřádala, ale zároveň dost centimetrů na to, aby světlo z palubní desky dokázalo osvětlit ty dobře známé modré oči.

„No konečně!“ štěkla jsem na něj podrážděně, zatímco Jamie se zeptal: „Jsi v pořádku?“

Chvilku jsme na sebe pobaveně – v Jamieho případě, samozřejmě – a trochu znuděně hleděli, ale potom Jamie otevřel dveře dokořán a vtáhl mě do svého medvědího objetí. Chtěla jsem mu říct, že mi uniká teplo, ale došlo mi, že díky těm zmáčknutým žebrům mu toho asi moc nepovím. A Jamieho tělesného teplo bylo o trochu lepší, než vyhřívaný volant a kožené sedačky.

„Vidím, že je všechno při starém,“ zamumlal mi s úsměvem do ucha.

Zakroutila jsem nad tím hlavou a protočila očima. I když to Jamie nemohl vědět, byla jsem si jistá, že o tom ví. „Kdybych tušila, že budeš mít takovéhle blbé kecy, odhrabala bych se sama.“

„Vážně?“ zajímal se Jamie s pozdvihnutým obočím. „A čím? Touhle manikúrou?“ kývl hlavou k mým perfektně upraveným nehtům.

„Možná bych to měla rychleji než ty,“ popíchla jsem ho. „Běží ti totiž čas, víš? Teď si myslím, že jen kecáš a skutek utek. Za pět minut to budu vědět.“

Jamie si povzdechl a odtáhl se ode mě. „Říkal jsem, že se nic nezměnilo. Tak pojď.“

***

Ani ne za čtvrt hodiny už moje auto stálo na silnici, na první pohled docela v pořádku. Když nepočítám promáčknutý plech, sem tam nějaké to poškrábání a kompletně špinavé – od bahna i od sněhu. Stejně mi to bylo úplně jedno, už dlouho jsem si chtěla koupit nové. Nebo ho prodám na náhradní díly, a peníze věnuju buď novému autu, nebo Charlie's.

Byla jsem vážně překvapená, že to trvalo tak krátce, ale nedala jsem na sobě nic znát. Proto, když se mě Jamie zeptal, jestli dosáhl titulu ukecaného sráče, trochu neurčitě jsem odvětila: „Možná.“

Nechal to být. Místo toho se na mě s trochou bezradnosti zahleděl. „Víš, vážně nerad bych, aby sis myslela, že tě podceňuju, ale… přece jenom, máš za sebou náročný den a - “

„Ty chceš, abych jela s tebou,“ přerušila jsem ho, když mi asi v půlce monologu došlo, co tím vlastně chce říct.

„Byl bych klidnější,“ připustil.

„Tak poslouchej, Jamie. To, že jsem dostala smyk, neznamená, že bych měla nějak náročný den, nebo že bych něco nezvládala. Viditelnost byla jednoduše příšerná a věř mi, že kdybych měla pokaždé, co mám náročný den, dostat smyk, neustále bys mě tahal ze sraček. Chci říct, ze sněhu,“ opravila jsem se a ukázala na spící Grace v mém náručí. Každou minutou se mi zdála těžší a těžší. Možná bychom ji mohli prodat do muzea, jako nový druh mamuta.

„Ale já si nemyslím, že ty můžeš za ten smyk,“ namítl Jamie. „Chci jen říct, že by možná bylo lepší, kdybys přece jenom s někým byla. Už se stmívá, za chvíli bude tma jako v pytli. Prostě nemůžu dopustit, aby se ti něco stalo. Co když je to auto nějak poškozené?“

„Nech toho,“ odfrkla jsem si. „Proč by proboha mělo být poškozené? Proč prostě nemůžu odjet, proč nemůžeme dělat, že se tohle nikdy nestalo?“ Na jednu stranu mi trochu lichotilo, že měl o mě Jamie takovou starost – u něj to bylo vlastně naprosto normální, a jako od mého nejlepšího kamaráda se to od něj tak trochu očekávalo – ale na druhou stranu se mě začínala zmocňovat lehká podrážděnost. Teď, když to tady ještě budeme rozmazávat, se mi na to bude hůř zapomínat - díky Jamieho přehnané péči budu mít tuhle potupu nadosmrti vypálenou v hlavě. Perfektní.

„Proč? Protože mám o tebe strach!“ bránil se zuřivě.

Chvíli jsme se nakvašeně měřili pohledy – u něj to nemělo ten správný efekt, Matka Tereza by taky nikdy nevyhrála souboj oční souboj – a byl to tím pádem i on, kdo prohrál.

„Fajn,“ vyprskl podrážděně. „Ale předtím, než odjedeš, se na to auto alespoň podívám.“

„Fajn,“ vyprskla jsem podrážděně pro změnu já. „Jen si posluš. Díky tobě dneska nestihnu ani zavolat Becky.“

„Jmenuje se Betty,“ řekl Jamie, ale už pochodoval směrem k autu.

Nechápala jsem ho. Proč má o mě takový strach? Jsem dospělá, proboha. A navíc, jeden z důvodů, proč jsem mu zavolala, byl právě ten, že to nebude rozebírat. Nedalo se říct, že mě to mrzelo, jen mě to pěkně sralo. Já přece nepotřebuju záchranu, ani nějakou přehnanou péči. Jsem naprosto soběstačná, poradím si sama.

S novým návalem vzteku jsem se vydala za Jamiem, který zrovna kontroloval brzdy.

„Už jsi skončil?“ zeptala jsem se netrpělivě a poklepávala podpatkem o zledovatělou silnici. „Vím, jak rád se vrtáš v autech, ale na to teď fakt nemám čas.“

Ani se na mě nepodíval, jen zaklapl kapotu a přešel k pneumatikám.

Jak se z lesa volá, tak se z lesa ozývá. Přehodila jsem si Grace v náručí, aby mi nepřekážela a otevřela zadní dveře. Usadila jsem ji na polštář a zapnula pásy. Ani se neošila, spala jako zabitá. Potom jsem zalezla na místo řidiče – Jamieho jsem přitom okázale ignorovala – a nastartovala. Auto se s tichým předením rozběhlo, což Jamie samozřejmě nečekal. Uslyšela jsem škobrtnutí boty o led a následný pád. Vyklonila jsem se z okýnka, a s mírným pobavením sledovala Jamieho, jak se štrachá zpátky na nohy. Nevypadal nijak naštvaně, ani si pohoršeně neodfrkal. Jen se vítězoslavně usmíval. Bylo to trochu znepokojující.

Nedala jsem na sobě nic znát. „Když už ses mi tady tak hezky vyválel, můžu jet?“

Jamie přistoupil k autu a opřel se o dveře. „Nemyslím si. Máš totiž defekt.“

Povytáhla jsem obočí a ušklíbla se. Tak proto ten vítězoslavný úsměv! Akorát škoda, že z nás dvou je Jamie ten blonďatý. „Aha, dobře. Já teda jedu, jo?“

Pokrčil rameny. „Jak chceš. Doufám, že až zase někde uvízneš, tak ti někdo pomůže.“

Odfrkla jsem si a zakroutila hlavou. „Vážně, Jamie. Pokud to chápu dobře, nebudu moct odejít, dokud se nepodívám, že?“ nečekala jsem na odpověď a vystoupila z auta. Pomalu, abych se nevysekala a nezašpinila ten Dior kabátek, jsem přešla k pneumatice, u které Jamie celou dobu stál.

Byl v ní zaražený obrovský hřebík. Musel tam být od té doby, kdy jsem byla s Grace nakupovat – kdyby se to stalo dřív, hřebíku o velikosti krávy bych si opravdu všimla. To znamená, že mi někdo, zatímco jsem nakupovala plenky, udělal z pneumatiky kaši. Lidi jsou zakomplexovaný svině. 

Důležité ale nebylo, jak a kde se tam ten hřebík dostal. Důležité bylo, co to přesně znamená – Jamie měl pravdu. S tím nemůžu nikam jet, zvlášť do těch absolutně nezvladatelných kopců.

Kurva! To snad není možné. Nejdříve plínky, potom auto a teď ještě ten zasranej hřebík. Měla jsem chuť si omlátit hlavou o okno. Bože, věděla jsem, proč Alici nekývnout na tuhle super rodinnou akci. Přísahám, že ji zabiju.

„Tohle-se-nikdo-nesmí-dozvědět!“ zasyčela jsem na Jamieho, který se evidentně dobře bavil. No počkej, chlapečku, tohle si užiješ.

„A co?“ chtěl vědět pobaveně.

Jo, takže teď, když mi konečně dokázal svoje, ta hodná maska zmizela? Úplně mě to rozpálilo do běla – potřebovala jsem někoho seřvat. Akutně. „Hádej třikrát, třeba ti to dojde,“ prskla jsem a podrážděně tahala Grace z auta. Moc se jí to nelíbilo, protože jsem jí vyrušila ze spánku plného růžových jednorožců tančících po duze, ale pokud bych si ji vzala do náruče, asi bych ji po Jamiem hodila. Jako malou pomstu za to, že viděl mé nedokonalé já.

„Co to děláš?“ zeptal se zmateně, když jsem zápasila s dveřmi jeho auta. S Grace za ruku a polštářem v druhé, se mi docela špatně otevíraly dveře.

„Co asi?“ odpověděla jsem otázkou a konečně ty zpropadené dveře otevřela. Položila jsem polštář dovnitř a na něj jsem zase položila Grace. Dohromady tvořili trochu zvláštní sendvič. Sakra, co bych dala za můj vegetariánský sendvič s tofu.

Jamie na mě ale stále zíral, s vykulenýma očima a přiotevřenou pusou. Vypadal trochu jako ztracené štěňátko. Většinu času taky byl jako ztracené štěňátko, ale zrovna teď jsem na něj měla nepříčetný vztek.

„Tak jo, chceš vědět, co dělám?“ zeptala jsem se schválně klidným a vyrovnaným tónem. „Čekám na to, až zvedneš svou spodní čelist z podlahy a odvezeš mě do Rolandovy vily!“ zaječela jsem a ukázala nahoru. Mělo to být doplňující dramatické gesto – z kterého mí zaměstnanci strachy dělali loužičky – ale vypadalo to, jako kdybych ukazovala na střechu auta. Do prdele. Za chvíli se tady rozkašlu z toho debilního norského počasí a všichni už budou vědět, že jsem člověk.

„Eh?“ zamumlal Jamie inteligentně.

„A tenhle člověk vystudoval práva?“ nadnesla jsem řečnicky a zase z auta vystoupila. „Prostě mě odvez,“ poručila jsem mu nakonec unaveně. Nemám na tohle celý den. Potřebuju se pořádně najíst, potřebuju se akutně spojit s Becky a taky potřebuju svých osm hodin spánku!

„To se mi snad jenom zdá,“ odpověděl a zakroutil hlavou. „Takže ty mi tu nejprve tvrdíš, že žádný hřebík v té pneumatice není, a potom, když tě konečně přesvědčím o opaku, mi nařídíš, abych tě odvezl. Proč já se s tebou vůbec bavím?“ zeptal se a znovu zakroutil hlavou. Vytáhl ten dlouhý provaz, kterým mě vytáhl z toho příkopu a začal ho připevňovat k mému autu.

Spokojeně jsem se usmála. Tak se mi to líbí. „Protože jsem úžasná,“ odvětila jsem a poslala mu vzdušnou pusu.

***

„Takže?“ zeptal se Jamie, když nastartoval.

„Takže?“ zopakovala jsem a pozdvihla obočí.

„Kromě toho, že jsi uvízla ve sněhu a máš s sebou Grace, vůbec nic nevím,“ řekl a v jeho hlase jsem jasně slyšela malou výtku. Nikdy jsem se netajila tím, že mu říkám všechno – a naopak – ale poslední dobou jsem trpěla akutním nedostatkem času.

Povzdychla jsem si a v zadním zrcátku zkontrolovala Grace, která už konečně usnula. Aspoň něco. „Alice je mrcha,“ shrnula jsem celou akci Zachraňte manželství a sesterský vztah!, kterou si Alice tak pečlivě naplánovala.

Jamie se zasmál. „Aha. A jak to bylo doopravdy?“

Prohrábla jsem si vlasy – tím se prokrví kůže na hlavě, což vede k rychlejšímu a kvalitnějšími růstu konečků – a začala. Vysypala jsem ze sebe snad všechny maličkosti, které se na téhle pitomé rodinné akci staly, a zjistila jsem, že se mi každým slovem ulevuje více a více. Konečně jsem si mohla pořádně zanadávat na Alici, probrat její slepičí mozek a příšerný vkus, nebo častovat Rolanda všemi nadávkami, které jsem znala. Až jsem chvíli měla pocit, že tu vodku ani nepotřebuju – ale potom mi došlo, že tu křišťálově čistou, šestkrát destilovanou tekutinu, by byl téměř hřích nevypít.

Zrovna jsem se chtěla na Jamieho otočit a dodat, že z těch kostkovaných košil, které Roland pořád nosí, je mi vážně na zvracení a že jsem ráda, že on sám si alespoň ze přátelství se mnou něco odnesl, když mi pohled padl na tachometr.

„Panebože,“ odfrkla jsem si znechuceně a kývla směrem k palubní desce. „Ty se vážně nikdy nenaučíš řídit, že ne?“

Jamie překvapeně sledoval můj pohled a když viděl, co mi tak vadí, trochu se ušklíbl a ještě víc zpomalil. Teď jsme jeli jen sto deset. A tolik jsem jezdila naposledy v autoškole. Teda myslím – moje oblíbené číslo je totiž dvě stě dvacet.

„Víš, Lilian, to, že nejezdím jako prase, neznamená, že neumím řídit,“ prohlásil Jamie a schválně jemně přišlápl plyn, takže teď už jsme jeli sto patnáct.

„Páni, Jamie, neměl bys to s tou rychlostí tolik přehánět. S takovou to za chvíli dotáhneš na Schumachera,“ rýpla jsem si do něj se škodolibým úsměvem.

Jamie nad tím jen protočil oči. „A kdybych se potom vysekal v nějaké zatáčce, doufám, že bys zařídila, aby mi na pohřbu zahráli něco od OneRepublic.“

„Když budeš hodný,“ pokrčila jsem rameny.

„A když ne?“ chtěl vědět a provokativně pozvedl obočí.

„Když ne, tak využiju své právo – jakožto někdo, kdo tě zná už od dětství a ví, jakou hudbu nejraději posloucháš – a nechám ti tam pustit album One Direction. A abych nezapomněla, na hrob dostaneš takovou tu šíleně nevkusnou bílou kytku s nápisem Vzpomínám na tvou pomalou jízdu.“

„Tak to ti teda pěkně děkuju,“ odvětil Jamie naoko pohoršeně.

„Nemáš zač,“ zamumlala jsem se širokým úsměvem.

Uvědomila jsem si, že právě ten široký úsměv, díky kterému jsem vypadala jako měsíček na hnoji, mi neskutečně chyběl. Ale v přítomnosti Jamieho to ani nijak nešlo – pokud se kdokoli nacházel v okruhu dvaceti metrů, zákonitě se musel usmívat, s hlavou plnou jednorožců. Jamie byl slunce, jenž dokázalo vyhnat mraky i z těch nejhorších dní. A i když to znělo naprosto klišoidně, byla to pravda.

Ale ačkoli Jamie dělal slunce každému na počkání, ráda jsem předstírala, že je jen moje slunce. Vlastně jsem to zase tak moc předstírat nemusela – když se člověk nachází příliš v blízkosti slunce, spálí se. Když se člověk nachází příliš blízko Jamieho, bolí ho koutky. Jen ten návrat do tmy už potom takový veselý nebyl.

„Už jsem tu dlouho nebyl, a nejsem si jistý, jestli si cestu pamatuju úplně dobře. Mám teď odbočit doprava?“ zeptal se náhle Jamie a trochu zpomalil, takže teď jsme jeli téměř hlemýždím krokem. Začínala jsem mít pocit, že kdybych šla pěšky, bylo by to o něco rychlejší.

„Ne, až na té další. Není odsud vzdálená ani dvě stě metrů,“ odpověděla jsem automaticky. „Ale pokud si budeme dál udržovat tohle tempo, něco mi říká, že do půlnoci tam nedojedeme.“

Jamie jen obrátil oči v sloup, ale nic neříkal.

„Tak alespoň pusť hudbu,“ poručila jsem mu, protože jsem věděla, že jízdu bez velké rychlosti a ještě bez hudby, bych asi vážně nepřežila.

Natáhl ruku, ale než stačil cokoli pustit, autem se prohnal můj vyzváněcí tón. BlackBerry mi nedočkavě poskakoval v kabelce, to vibrování jsem jasně slyšela i přes několik vrstev oblečení. Vrhla jsem omluvený pohled na Jamieho a rychle mobil vytáhla, v domnění, že to je jeden z mnoha sponzorů, který bude chtít, abych mu za jeho peníze líbala nohy. Tak mě napadá, že bych měla použít tu Channel rtěnku, když už to budu dělat.

„Brugg-Kingová u telefonu,“ oznámila jsem přehnaně nadšeným hlasem a nasadila úsměv číslo čtyři, tedy miluju vás a vaše peníze.

„Lily, ahoj!“ zavýskl mi do ucha známý otravný hlas a já okamžitě zamrzla. Úsměv číslo čtyři zmizel a zbyl po něj jen vztek. Ale než jsem stačila něco říct, Alice pokračovala, aniž by si všímala toho ostrého nadechnutí, které jsem právě udělala a které u mě znamenalo předzvěst jedné věci – výbuchu. „Tak co, jak to tam s Grace zvládáte? My se máme skvěle, Paříž je úžasné město. Je tady úplně cítit ta romantika, víš, ta atmosféra všeho okolo. Sice je všude kolem plno odpadků, a taky už tři hodiny nepřetržitě sněží, ale to se dá v pohodě přehlédnout. Za chvíli vyrazíme ven a potom se asi stavíme na šneky. Jsem hrozně zvědavá, jak to bude chutnat. Měla už jsi někdy šneky? A žabí stehýnka? Úplně se mi příčí představa, že něco takového dám do pusy, ale když už jsem tady, tak proč ne? A zkusit se má všechno, ale nevím, jestli…“

„Alice, když ti koupím slepici na eBay, slíbíš mi, že ty kecy budeš říkat jí a ne mně?“ přerušila jsem ji tvrdě.

„Děje se něco?“ zeptala se Alice nevinně, jako kdyby neuměla do pěti napočítat.

„No, vlastně se neděje vůbec nic, kromě toho, že jsi neuznala za vhodné mi říct, že Grace sama neumí chodit na záchod, nebo třeba na to, jak se přebaluje. Teď má Grace plínku obrácenou tím obrázkem dolů,“ vyčetla jsem jí. Mně to sice bylo srdečně ukradené, ale věděla jsem, že tohle v Alici vzbudí  výčitky svědomí. A když ne tohle, tak už potom vážně nic.

„Není to zase tak těžké, Lilian,“ zamumlala Alice, ale bylo slyšet, že nechce, abych v jejím hlase našla nějaké pochyby. „A vůbec, co sis myslela, když jsi na to hlídání kývla? Že si Grace zajde na záchod, uvaří si, vypere, vykoupe se, vyčistí si zuby?“

„Ne, ale myslela jsem, že mi řekneš všechno, abych věděla, co dělat!“ zaječela jsem na svou obranu. Příliš mnoho jsem na ni byla naštvaná, takže jsem jí nechtěla umožnit šanci na to, aby na mě mohla takhle útočit. „Doufám, že víš, že tohle hlídání bylo poslední,“ zašeptala jsem mrazivě a hovor položila.

„To bylo trochu tvrdé, nemyslíš?“ zeptal se Jamie mírně, zatímco jsme zabočovali.

„Někteří lidé si zaslouží tvrdý přístup,“ odpověděla jsem. „Obzvlášť chůvy, které najdeš v posteli s tvým tátou.“ Ani jsem se nesnažila skrývat tu hořkost, která mi automaticky obalila jazyk, když jsem tu větu říkala. Na některé věci prostě člověk nikdy nezapomene, i když by docela chtěl.

Na to Jamie nic neřekl, jen poslepu nahmatal mou ruku a stiskl ji.

***

Jakmile jsme dorazili domů, bylo něco kolem půl osmé.

Nebyla jsem si tak úplně jistá, jestli je to dobře nebo špatně. Bylo mi jasné, že jsem se z té sněhové sračky – díky Jamiemu – vymotala příliš snadno a příliš rychle, takže jsem děkovala Bohu za to, že budu moct nahánět Becky, aniž by mi řekla, že je na řešení takových záležitostí moc pozdě. Ona by mi to pravděpodobně neřekla, ani kdybych ji zavolala ve tři ráno, ale jde tu o princip. A potom, čím dřív půjdu spát, tím rychleji si vychutnám svůj osmihodinový spánek a budu se moct vrhnout do další práce.

A to špatné bylo na té vcelku běžné hodině, že byl Gracin čas na večeři. Tedy alespoň podle toho, jak se na mě toužebně dívala. Nedovedla jsem to ale pořádně rozeznat, ale měla jsem pocit, že se na mě dívá jako na pohybující se steak, což nebyl zrovna dvakrát příjemný pohled.

Jamie, který mi na mé neustále řeči o tom, jak moc jsem ho dneska otravovala – nebyla jsem si přesně jistá, s čím že jsem ho to vlastně otravovala, ale znělo to docela dobře – zatvrzele odpovídal, že by se stejně vracel do prázdného domu, protože jeho rodina přijede až zítra kolem poledne, takže nakonec zůstal. Nějak jsem si nemohla stěžovat. Teď, když jsem konečně byla s někým normálním, se mi ani nechtělo představit, jaký krutý a bolestivý bude návrat zpátky do prázdného domu.

Společnými silami jsme v těch všemožných krámech našli „kašičku Hami-mňami pro dobré a spokojené bříško… aby váš brouček spal celou noc,“ a podle toho a ještě pár dalších aspektů jsme pochopili, že se jedná pravděpodobně kaši na dobrou noc. Jamie dlouze zkoumal složení, ale já jsem prohlásila, že je mi docela fuk, co tam je  - hlavně že bude spát, načež Jamie nade mnou zakoulel očima a otočil krabičku tak, abychom si mohli přečíst návod.

Byli jsme jako pejsek s kočičkou, když vařili dort. Já jsem popíjela vodku, abych si to vaření nějak zpříjemnila, zato Jamie nevypadal, že mu to nějak zvlášť vadí. I kdyby mu to nějak vadilo, jediné, co by mu zbývalo, byla ta vodka. Takže já jsem chlastala, Jamie vařil „kašičku Hami-mňami pro dobré a spokojené bříško… aby váš brouček spal celou noc“ a u toho jsme si povídali. Tentokrát jsem dala přednost Jamiemu – přece jenom, já jsem toho v autě řekla až moc – a tím pádem jsem se dozvěděla, že si ho celá rodina divně měří, kvůli tomu, že nemá žádnou přítelkyni a že si ho jeho babička zavolala dokonce s tím, jestli náhodou není gay – u toho jsem se málem utloukla smíchy – a třeba taky to, že právnická firma, u které Jamie pracuje, si vede dobře. Moc dobře, což znamenalo povýšení. Byla jsem za Jamieho spokojená, přála jsem mu to.

Nakonec byla kaše uvařená, čtvrt lahve záhadně zmizelo a před námi byl ten těžší bod programu. Grace nakrmit. Sedli jsme si k ní ke stolu, Jamie z jedné strany, já z druhé, předložili jí misku té banánové sračky a čekali, co bude.

Po pěti minutách trapného ticha jsem toho měla plné zuby. „Tak dost,“ zasyčela jsem a kopla do sebe dalšího panáka. I po množství, po kterém by se většina normálních lidí válela po zemi, jsem se cítila normálně. V žilách mi kromě ironie a pár kapek krve kolovala i vodka. „Tohle je letadlo,“ ukázala jsem na lžičku, „a tohle je sračka,“ nabrala jsem kaši na lžičku a obloukovým pohybem ji dostávala až ke Grace. „A teď to letadlo přiletí do tvé pusy, aby sis udržela hladinu cukru v krvi a nezkolabovala tady,“ přidržela jsem lžičku u Graciných úst, ale ta stiskla rty tak pevně k sobě, až z nich byla vidět jen malá úzká čára.

Bezradně jsem se otočila na Jamieho, který mě celou dobu pobaveně pozoroval. „Třeba jí to nechutná,“ navrhl.

Pokrčila jsem rameny. Vařil to on, ne já. Změnila jsem směr a tu lžičku strčila do pusy Jamiemu. „No?“ zeptala jsem se.

„Chutná to jako…,“ Jamie chvíli poctivě přežvykoval, „… banán.“

Protočila jsem očima. „Hm, třeba to bude tím, že to je banánová kaše,“ zamumlala jsem ironicky. „Nepřijde ti to moc sladké, nebo nějak nedodělané?“ chtěla jsem vědět.

Zavrtěl hlavou a pohnul rukou tak, abych mu nabrala další vrchovatou lžičku.

Tázavě jsem se na něj podívala.

„Je to docela dobré,“ pokrčil rameny a usmál se.

S povzdechem jsem nad ním zakroutila hlavou. „Seš nenažranej,“ zamumlala jsem s širokým úsměvem.

„Chceš?“ zeptal se a mířil mi na ústa lžičkou úplně stejně, jako jsem to před tím dělala Grace. „Vážně to není špatné,“ přesvědčoval mě, když viděl můj zděšený výraz.

„Blázníš?“ vyjekla jsem. „Víš, kolik to má kalorií? To už bych si rovnou mohla dát na večeři čokoládovou zmrzlinu,“ odfrkla jsem si.

Jamie znovu pokrčil rameny, prudce změnil směr „letadla“ a narval si ho do pusy.

„Jamesi,“ sykla jsem a pleskla ho po ruce. „Samozřejmě obdivuju tvůj nekonečný žaludek a taky to, že si dokážeš dávat tuhle chemickou sračku do pusy, ale myslím, že Grace má docela hlad,“ řekla jsem a ukázala na Grace, která nás celou dobu trochu zmateně pozorovala. Taky bych se dívala trochu zmateně, kdyby mi někdo přímo před obličejem jedl večeři.

Jamie se na mě shovívavě podíval a otočil se ke Grace. „Tak se na to podíváme,“ řekl a usmál se. V tu chvíli se Grace roztekla jako čokoláda. Já jsem se pohybovala někde na hranici mezi schováním v kapse a položením do ledničky. „Lily, ty nevíš, že letadla nejsou žluté?“ zeptal se a pohoršeně mlaskl. „Tohle je přece jasná včelka. A víš, co udělá každá květinka, když k ní přiletí včelka, Grace? Otevře pusu, aby včelka mohla nasbírat pyl, ze kterého se udělá med. A víš vůbec, jak dělá včelka?“

„Bzzz.“ Grace vypadala uraženě, jako kdyby říkala: Pche, samozřejmě, že to vím. Jak o tom vůbec můžeš pochybovat?!

„A jak teda bude dělat tahle včelka?“ chtěl vědět Jamie a ukázal Grace lžičku plnou kaše.

„Bzzz,“ udělala znovu Grace.

„Tak vidíš,“ řekl Jamie spokojeně a napodobil let včely. U toho oba s Grace bzučeli jako pominutí. Nakonec Grace bez problému otevřela pusu a Jamie jí tam opatrně vložil lžičku. „A teď právě se někde, díky tobě, milá Grace, vyrábí med,“ dodal Jamie.

Grace se zasmála a zatleskala malýma baculatýma ručkama. „Gjejc a Jamie dělat med,“ výskla nadšeně.

„Uděláme ho více?“ zeptal se Jamie a mrkl na ni.

Grace horlivě přikývla a honem otevírala pusu. Jamie nabral další lžičku a oba se pustili do bzučení. A takovýmhle tempem byla miska do pár minut snězená. Dokonce mi přišlo, že se Grace tváří skoro smutně, když jí Jamie oznámil, že med se bude dělat zase zítra.

„Páni,“ poznamenala jsem jen a nevěřícně vykulila oči. „Moje výchovné metody stojí za hovno.“

„Nějak ti to nemůžu vyvrátit,“ opáčil Jamie a strčil misku do myčky.

Plácla jsem ho po rameni. „Teď vážně. Kde ses to naučil?“

Jamie se podíval na Grace, která seděla ve své stoličce a okouzleně ho pozorovala. Nad tím pohledem jsem se musela usmát, bylo jasné, že do Jamieho fanklubu přibyla další oddaná členka. „Já nevím,“ odpověděl bezradně a osušil si utěrkou ruce. „Prostě jsem věděl, co dělat.“

Najednou jsem před sebou viděla starší vydání Jamieho, s malými vrásky od smíchu, jak drží na rukou malého blonďatého kluka s úplně stejnýma modrýma očima. Vždycky jsem věděla, že Jamieho budoucnost je v rodině, malém domku se zahradou a labradorem, ale teď se mi to jen potvrdilo. Kdybych se na sebe takhle podívala, viděla bych pravděpodobně nějaké oblečení, pár vil někde v Karibiku a boty.

Smutné bylo to vědomí, že na Jamieho někde čeká láska. A ještě smutnější bylo, že na mě ne.

Nešlo o to, že bych neměla nikoho, kdo by o mě měl zájem. Mohla bych si vybírat, z desítek. Jenomže já už jsem někoho milovala moc na to, aby v mém srdci mohl být ještě někdo další – sebe. Byla jsem nenapravitelný egocentrický sobec. Nikdy mi to nepřekáželo, nikdy mi to nevadilo, takže jsem neviděla důvod, proč bych s tím měla teď začínat. Jen to bylo… smutné. Asi jako když sledujete seriál, kde má hlavní hrdina problémy s rodinou. Není vám to jedno, ale věšet se z toho taky nebudete. Je vám to prostě jen líto, nic víc, nic míň.

„Neboj se, Lilian,“ řekl Jamie a vyrušil mě tak z mých lehce patetických myšlenek. Díky bohu za to, bez tak bych přemýšlela nad úplnými blbostmi a navíc ztrácela čas – a čas jsou peníze! „Až budeš mít děti, budu tak hodný a někdy je pohlídám. A teď jdem vykoupat Grace,“ kývl směrem ke koupelně.

Povzdychla jsem si a vzala Grace do náruče.

Nakonec to ale nebylo takové peklo, jak jsem předpokládala. Prostě jsme Grace sundali oblečení a plenku, potom jsme jí napustili horkou vanu, a zatímco Grace si hrála s kachničkami a s plastovými kytkami – a někdo se potom diví, že z dětí vyrůstají naprostí imbecilové! – my jsme seděli vedle ní a povídali si. Jen Grace se moc nelíbil ten nedostatek pozornosti, obzvlášť z Jamieho strany, takže když po něm začala cákat pěnu, usoudili jsme, že je čas jít spát.

O půl hodiny později už Grace ležela ve svém růžovém pokoji, v růžovém pyžamu s růžovými jednorožci, a v rukou zarputile držela svého růžového slona – který měl mimochodem růžové oči a smrděl, jako kdyby ho někdo položil na týden do koše plného růží. Byla jsem pevně rozhodnutá se co nejrychleji vrátit zpátky dolů, abych mohla ještě něco udělat do práce, takže jsem Grace trochu nejistě pohladila po vlasech, přikryla ji dekou a tiše popřála dobrou noc.

Ale Grace se tak rychle nevzdala.

„Pohádku!“ přikázala mi panovačným tónem.

Vyjeveně jsem se otočila. „Prosím?“

„Pohádku,“ zopakovala Grace a poklepala na místo vedle růžového slona.

Chvíli jsem nad tím zapřemýšlela. Když teď Grace řeknu nějakou pohádku, půjde spát. Když ne, bude ječet, kopat a nespat. A práskne to Alici.

„A jakou pohádku?“

Grace se vydrápala z růžové postýlky a ukázala na jednu z mála nerůžových knih na růžové polici. Vytáhla ji a nalistovala nějakou stránku. Potom mi ji podala a znovu se zavrtala zpátky.

„O Krásné princezně z Růžového království?“ přečetla jsem název a trochu skepticky nazdvihla obočí. Očekávala jsem všechno – od Popelky po Červenou Karkulku. „Tak fajn,“ vzdychla jsem a odkašlala si. „Bylo nebylo, za sedmero růžovými skálami a sedmero růžovými zahradami stálo Růžové království. V Růžovém království žil pan Král, paní Královna a jejich dcera, Krásná princezna – zkráceně Kráska. Žili si velmi pokojným a šťastným životem, až do Krásčiných sedmnáctých narozenin. Tehdy Kráska našla obraz, který měl být jejím očím navždy zapovězen. Byl na něm nakreslen muž, o kterém si Kráska byla jista, že už ho někde viděla, nedokázala však říci, kde. A jak čas běžel, Kráska ho stále nedokázala dostat z hlavy – přemýšlela o něm celý den a noc, až z toho zchřadla. Její tatínek, pan Král, dal vypsat odměnu pro toho, kdo onoho záhadného muže z obrazu najde. Netrvalo dlouho a toho muže našli, jak pásl kohouty. Vysvobodil princeznu z její podivné apatie výbornou kuřecí polévkou a políbením. Kráska se s ním odstěhovala na kohoutí farmu, a pokud nezemřeli, tak žijí dodnes,“ skončila jsem a rychle knížku zaklapla.

Položila jsem ji na poličku a oklepala se. No, alespoň, že ten kohout nesvítil na slunci jako disko koule. Vypadalo to, že Grace se mnou můj názor nesdílí – už totiž dávno spala. Nechala jsem jí aspoň rozsvícenou malinkou růžovou lampičku a rychle se vypakovala ze dveří. Ach, konečně!

Vydala jsem se po schodech dolů a v duchu si sestavovala plán, jak udělat co nejvíce věcí za co nejkratší dobu. Musím zavolat Becky, to je nutnost, a doufat, že to tam ještě nespadlo. Objednat látku, zavolat Marcusovi, aby dal všem v Oslu vědět o nových modelech, a ty mu potom musím přeposlat na email. A nakonec, musím vybrat nějaké modelky a vybrat termín focení. Do půlnoci mám co dělat.

„Jamie?“ zavolala jsem a šla do kuchyně. „Děkuju za pomoc s Grace, vážně. Jamie!“ křikla jsem, protože ani v koupelně nebyl. „Kde jsi?“ zavrčela jsem a nakoukla do obýváku, kde mě upoutalo ležící tělo. Opatrně jsem se k němu sehnula. „Jamie?“ zašeptala jsem a přetočila tělo na bok. Jamie spal spánkem nemluvněte a klidně oddychoval. Jemně jsem mu odhrnula vlasy z obličeje a ztišila televizi. Ani na chvilku jsem neuvažovala o tom, že ho vzbudím – celé odpoledne jsem na něm viděla, že je unavený a ta záležitost s Grace ho taky musela vyčerpat.

Donesla jsem si do obýváku počítač a deku, abych sebe i Jamieho přikryla. Už začínala být pořádná zima. Zapnula jsem notebook, a s černým čajem s mlékem jsem se chystala vrhnout do té spousty práce, která mi zbývala na udělání. Ale než jsem stačila udělat alespoň jeden z úkolů, které jsem si naložila, spala jsem jako dudek.

***

„Lil,“ zašeptal mi někdo naléhavě do ucha. „Vstávej.“

„Ehm?“ odvětila jsem a trochu neurčitě někoho udeřila do ramene. „Chci spát,“ konkretizovala jsem to a otočila se na druhý bok.

„No tak, Lilian,“ nevzdával se.

Jemně jsem zamrkala, v domnění, že to zeslabí ostrý sluneční svit, který se mi dral do očí. Vlastně to ani nebyl sluneční svit, ale jen světlo. Spousta bílého světla, jako na nemocničním sálu. Rychle jsem se ale zaměřila na něco trochu důležitějšího, než bylo světlo – na azurově modrou, jenž na mě vrhala ustarané pohledy.

„Jamie?“ zeptala jsem se zmateně. „Co tu děláš? Včera večer jsi usnul, a já… práce! Usnula jsem, ale vůbec nic jsem neudělala!“ vyjekla jsem a prudce vstala.

„Koukni se z okna,“ vybídl mě tiše Jamie, zatímco jsem chaoticky pobíhala po obýváku, dopíjela již studený čas a zkoumala své pokrčené oblečení.

„Proč? Najdu tam snad něco důležitějšího, než je práce?“ chtěla jsem vědět podrážděně a upravovala si vlasy. Byly celé pomačkané a rozcuchané, jako kdybych celou noc flámovala.

Jamie si krátce povzdychl, vstal a dostrkal mě k oknu. „Jamesi,“ sykla jsem. „Co to…?“ Umlčel mě pohledem a pootočil tak, abych měla přímo před sebou výhled.

V létě tu bylo vlastně docela hezky. Louky, lesy a jezero se rozpínaly všude kolem a při západu slunce to vypadalo až trochu nadpozemsky. Vždycky jsem sem chodila a klidně i půl hodiny sledovala tu nádheru. Bylo to moje takové malé tajemství.

Jediné, co jsem viděla teď, byl sníh. Neskutečná spousta sněhu, všude. Celá okolní krajina vypadala jako zasypaná cukrem. Z jezera zbývala jen malá prohlubeň v té jednotvárné, sněhové jámě. Popošla jsem blíž a naklonila se. Sníh dosahoval velikosti adventního věnce, který jsem před dvěma dny shodila.

Konečně jsem pochopila, co mi tím chtěl Jamie říct. Jsme tady zasypáni sněhem, uvízlí. Bez šance byť jen na otevření dveří, s ročním dítětem a poloprázdnou lahví vodky.

Kurva. 

1. Díky za komentáře, které jste mi nechali u minulé kapitoly. Velmi mě potěšily, a dodaly sílu do dalšího psaní.

2. Omlouvám se za zpoždění, ale chřipka mi v posledním týdnu znemožňovala psát.

3. Tahle kapitola má 5 247 slov (což je mimochodem víc, než má moje nejdelší jednorázovka), takže jistě budete snášet lépe, když vám řeknu, že další kapitola se s největší pravděpodobností taky o něco zpozdí, protože toho mám teď ve škole hodně + přípravy na přijímačky.

Jinak doufám, že se vám kapitola líbila a že opět zanecháte komentáře.

Tethys

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jamie a já - V. :