OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jamie a já - IV.



Jamie a já - IV. Nakupování plenek a první zmínka o Jamiem. Užijte si to, vím, že jste na to dlouho čekali.

IV.

„Co to je, kurva, za patent?“ štěkla jsem a nechápavě si přeměřila tu pitomou autosedačku.

Tak nejenže kožené sedadlo mého Audi bylo kompletně pokrčené, ale navíc jsem tu už nejmíň půl hodiny montovala tu zpropadenou sedačku, která mě začínala srát už jen tím, že jsem se na ni podívala.

Grace poslušně seděla na sedadle vedle a trochu obezřetně mě sledovala. Skoro jsem měla pocit, jako kdyby očekávala, že se na ni vrhnu se samopalem. Na Grace bych se se samopalem nevrhla – alespoň ne za střízlivého stavu – ale na tu sedačku jsem si dělala zálusk. A bylo mi úplně jedno, jestli je od Gucciho, Diora nebo z Tesca.

„Seru na to,“ prohlásila jsem znechuceně a otočila se na Grace. Je jí už rok a kousek, takže by mohla zvládnout cestu na polštáři. „Tak fajn, teď uděláme něco, co nebudeš říkat mamince, jo? Slib mi to, Grace.“ Pokud by se Alice dozvěděla, že jsem vezla její dceru čtyřicet kilometrů na polštáři, zabila by mě. Oh, počkat! Já ji přece zabiju dřív, protože mi neřekla, že budu muset Grace přebalovat, což je vlastně důvod tohohle zpropadenýho výletu!

Grace pomalu přikývla a zachichotala se. Snad jako kdyby se jí líbilo mít před Alicí tajnosti. To se koneckonců dalo čekat – jaká matka, taková dcera.

Vběhla jsem do domu, vzala velké polštáře z ložnice a zase se vrátila. Grace si na ty obrovské pytle se saténovým povlakem sedla a já jsem ji zapásala. Kdyby nás míjeli policajti, ani by si nevšimli, že je něco v nepořádku. A navíc, pravidla jsou od toho, aby se porušovala.

Rychle jsem nasedla do auta; už mi začínala být pořádná zima. Malé chuchvalce vatových tyčinek se snášely dolů, skoro to vypadalo, jako kdyby se i příroda spikla proti mně. Nesnáším sníh. I jako malá jsem prosila Rolanda, abychom na Vánoce odjeli kamkoli, kde je teplo. Proto jsem si pohrála s topením, nastavila jsem teplotu na dvacet stupňů a zapnula rádio, ze kterého se okamžitě začala ozývat hudba.

Ta hudba a moje auto mi na chvíli dovolily zapadnout do toho stereotypu, který jsem tolik milovala. V hlavě se mi automaticky odvíjely myšlenky na novou kolekci, a díky tomu mi došlo, že jsem díky Grace absolutně sabotovala dnešní odpoledne. Sakra! I kdyby zítra řvala třeba celý den, budu muset pohnout s návrhy a objednat tu rudou látku, na kterou se mí zaměstnanci zvysoka vysrali. Ale bylo to uklidňující, to vědomí, že až mi tenhle dobrovolně/nedobrovolný pobyt skončí, všechno se vrátí zpátky do svých kolejí.

Jediné, co mi tu sentimentální chvilku narušovalo, byl sníh. Nebylo vidět ani na krok, natož abych v tom počasí mohla řídit. Musela jsem tedy jet krokem, což mě neskutečně ubíjelo. Nemám ráda pomalu jízdu – a k čemu jsou mi tak drahá auta, když si je nemůžu pořádně užít?

Zato Grace vypadala naprosto v pohodě. Houpala nohama do rytmu Born this way, až se jí culíky třásly, a pořád se dívala z okna. Popravdě mi ale bylo úplně jedno, co dělá – hlavně, když to nebudu muset dělat s ní.

Nejbližší supermarket, do kterého jsme mohly jet, byl vzdálený asi dvacet kilometrů. Obvykle by mi ta jízda trvala něco málo přes čtvrt hodiny – a samozřejmě záleží na tom, které auto bych měla – ale teď mi bylo jasné, že jízda bude trvat určitě víc než tři čtvrtě hodiny. Snad se nebude chtít Grace na záchod. Nejenže tu žádný není, ale musely bychom zastavovat, což by byla další záminka k tomu, abychom ztrácely čas. A čas jsou peníze.

Jakmile jsme dorazily, parkoviště bylo skoro plné. Dovnitř proudily řady lidí s nabitými peněženkami a seznamem v ruce. Skoro se mi obrátil žaludek při pohledu na všechny ty jednoduché outfity skládající se ze samých tmavých barev. Pro jistotu jsem si znovu prohlídla svůj kabát a Vuitton kozačky, abych se ujistila, že u mě je všechno v pořádku. I odraz ve zpětním zrcátku se zdál perfektní. Sice jsem v duchu skřípala nad těmi vlhkými vlasy, ale raději jsem je měla vlhké, než páchnoucí močí. Přetáhla jsem si kabát přes hlavu a vyrazila do té vánice.

***

Zamračeně jsem si potěžkávala v ruce dva stejné balíčky plenek a zkoušela mezi nimi najít nějaký rozdíl. Vypadaly naprosto stejně, akorát na nich bylo jiným písmem napsáno plenky. Vlastně na těch s o tři tóny tmavší modrou je obrázek půlměsíce, takže je dost možné, že jsou na noc. Ale na těch druhých je taky půlměsíc, jen se třemi kapkami.

Skoro jsem si připadala jako chlap, kterého manželka pošle nakoupit vložky a on tápe. Teď by mi vůbec nevadilo, kdybych byla na jeho místě – vložky totiž mají na rozdíl od plenek zezadu informace o výrobku. Na plenkách je to taky… až na to, že je to tam čínsky a maďarsky, možná je to tam korejsky nebo japonsky, těžko říct. To jejich písmo je totiž naprosto stejné a navíc, mezi ťamíky rozdíly nejsou. Všichni prostě vypadají úplně stejně.

Zdálo se mi, že poslední dobou je stejné úplně všechno, až na moje auta a lahve norské destilované vodky.

Proč nemůže být jen jedna značka plenek? Neexistovaly by ty další, tím pádem by neexistovalo tohle nesmyslné vybírání. A vůbec, Grace je přece úplně jedno, co má na zadku. Podívala jsem se už i tak dost přeplněného košíku a nacpala tam snad polovinu regálu. Prvních pět krabic se do košíku vlezlo docela dobře, zbytek na tom byl hůř. Nakonec to dopadlo tak, že se mi tam podařilo asi deset krabic narvat, ale zbylé dvě jsem tahala v podpaží. Vypadala jsem jako plenkový stromeček ve Vuitton kozačkách. Ještě mě někdo vyfotí, dá to na Facebook, a moje autorita se zhroutí jako domeček z karet.

Pomalu – rychle to vzhledem k těm taškám ani nešlo – jsem se došourala k pokladně, doprovázena podivnými pohledy. To jako nikdy neviděli někoho, kdo si kupuje plenky, vodku a dnešní noviny?! Jedna ženská se dokonce nakláněla, aby na mě lépe viděla, ale když jsem na ni zavrčela Co čumíš?, rychle toho nechala.

Vyhlédla jsem si pokladnu s nejmenším počtem čekatelů a pomalu k ní dojela. Stála tam stará paní, která právě platila, a nějaký chlap. Ten s někým dlouze vytelefonovával – pravděpodobně s nějakou svou přítelkyní, protože tak hrozné návrhy jsem už dlouho neslyšela – a jednou rukou nakládal na pás svůj nákup. Za tu dobu jsem stihla seřvat Becky a Marca a ještě vytvořit hrubý nákres beranice vytvořené speciálně na ty nové plakáty, které umístíme nad pokladny. Ale protože jsem nikdy nebyla moc trpělivý člověk, asi po pěti minutách jsem mu poklepala na rameno.

„To nemyslíte vážně, že?“ chtěla jsem vědět pobouřeně. „Nejste jediný, kdo musí někam dorazit, takže… mohl byste pohnout tím svým líným zadkem? Mám tu dítě!“ dodala jsem dramaticky a ukázala na košík, kde Grace seděla, a v duchu se radovala. Tak alespoň jeden dobrý důvod, proč je dobré chodit s dítětem na nákupy!

Chlap se na mě ironicky pousmál. „Děvenko…“ začal, ale přerušila jsem ho prudkým lapáním po dechu.

„Děvenko?! Děvenko? Taková nehoráznost! Kolik ti je, proboha?“

„To tykání si nech laskavě pro sebe,“ uzemnil mě.

S povytaženým obočím jsem se na něj ušklíbla. „Když ty mi můžeš říkat děvenko, já ti můžu tykat.“

Chvíli očividně přemýšlel, co by mi na to řekl, ale potom se rozhodl, že se nad to povznese. „To je fuk, nemám náladu se hádat s holčičkami o nesmrtelnosti chrousta. Nevidím žádný důvod, proč bych vám měl uvolňovat místo, zvlášť po takové lži, že s sebou máte dítě!“

Nevěřícně jsem vykulila oči. „To myslíte vážně? Tak se podívejte,“ ukázala jsem na Grace, která nás teď nechápavě sledovala. Možná bych ji i zvedla, abych dokázala svou pravdu, ale to by nemohla vážit jako malý mamut.

Ten idiot přišel blíž a nakoukl do vozíku. Jakmile uviděl Grace, lehce zrudl. Už teď se na nás dívalo pár lidí, a kdyby mě teď – i s nebohým dítětem – poslal do zadku, mysleli by si o něm, že je pěkný magor, takže mu nezbývalo nic jiného, než mě pustit před sebe. Když to dělal, trochu mu u toho cukalo oko, a já se nemohla ubránit pobavenému výrazu. Takhle se to dělá.

Rychle jsem zaplatila – jak to, že plínky stojí jen o pár tisíc míň než moje boty?! – a vydala se na parkoviště. Právě začínalo sněžit, tentokrát ovšem hustěji a vytrvaleji. Mráz mě štípal do tváři a nedokázala jsem pohlédnout ani na svoje prsty, momentálně svírající tašky s devadesáti kilo plenek, natož abych zvládla řídit. Vlastně jsem si myslela, že podmínky pro řízení nemůžou být horší než po cestě sem, ale očividně jsem se šeredně zmýlila.

Naložila jsem tašky do auta, pečlivě jsem se zapásala Grace na její polštář – začínala jsem mít pochybnosti, jestli je to tak úplně bezpečné – a nastoupila. Opět jsem si pohrála s topením, opět jsem se snažila si tu jízdu udělat lepší, než mohla být. A nakonec, když už byl volant pod mýma rukama horký jako polední slunce v Karibiku, uvědomila jsem si, že se jen snažím oddálit tu chvíli, kdy konečně šlápnu na pedál.

Jízdu autem jsem odmala milovala. Postupem času se to stalo mojí přirozeností, mojí samozřejmostí. Číst, psát, mluvit plynule anglicky, řídit… Dokázala jsem si užít ten pocit, když se ručička tachometru blíží ke dvě stě dvaceti, všudypřítomný vítr, bičující mě neskutečnou rychlostí do tváře. Ten pocit, že teď jsem tady já, teď dokážu, co budu chtít. Jízda na zledovatělé silnici, za silného větru a ještě ke všemu zodpovědnost za někoho dalšího mi nedávala pocit, že jsem pánem situace.

Téměř hlemýždím tempem jsem vyjela z parkoviště a opatrně se rozhlížela, ačkoli mi to nebylo vůbec platné. Měla jsem pocit, jako kdyby mi někdo do očí nasypal peříčka a já přes ně viděla tak maximálně hovno. Když jsem nic neviděla, nemohla jsem se soustředit. A když se při jízdě nesoustředím, tak neřídím.

Zrovna na odbočce, která vede k horám a kde začíná být kopec prudší a prudší, jsem zabočila poněkud ostřeji a trochu troufaleji, než se k takovému počasí hodilo. Auto nabralo šílenou rychlost a začalo se s námi stáčet prudce doprava. Skoro jsem cítila, jak pneumatiky klouzají po zledovatělém povrchu a jak se ženeme do příkopu – jediného v okruhu pěti kilometrů. Srdce mi bilo na poplach, dlaně jsem měla jako z rosolu. Absolutně jsem se nemohla hýbat, jen jsem každou chvíli očekávala náraz. Někdo vykřikl způsobem, který mi trhal ušní bubínky.

A ten někdo byla Grace.

Zpanikařeně jsem zatočila volantem doleva, na druhou stranu a prudce dupla na brzdu. Pneumatiky zakvílely, auto se otočilo a přímo vjelo na louky, rozprostírajících se kolem silnic. Tím samozřejmě zapadlo do té trošky sněhu, který se válel naprosto všude.

To všechno se stalo ani ne během minuty, přesto jsem měla pocit, že jsem právě prožila vyčerpávajících pět hodin. Neskutečně se mi točila hlava. Potřebovala jsem se trochu uklidnit, než zase začnu řídit.

Připadala jsem si naprosto neschopně. Jako nějaký žák v autoškole, který absolvuje svou první jízdu s odřeným zrcátkem. Co se mi, proboha, stalo? Zapomněla jsem na základní pravidla jízdy – aneb při smyku se nedupe na brzdu? Tohle se prostě nesmí nikdo dozvědět, zabilo by mě to.

Zběžně jsem se otočila na Grace, abych zjistila, jak je na tom ona. Vypadala sice trochu otřeseně a potichounku kňučela, ale jinak se zdála být v pořádku. Stačilo jí jen rozcuchat vlasy, pustit hudbu a hned se uklidnila.

Opatrně jsem nastartovala. Auto se s rachotem rozběhlo. Úlevně jsem se zasmála a shrnula si vlasy, které mi napadaly do očí. Prostě pojedu dál, nikdo se o tom nedozví a všichni budeme šťastní. Bude to takové malé tajemství. Snad Grace bude držet zobák.

Sešlápla jsem plyn, ale nic se nestalo. Auto zůstalo na místě a stále vydávalo podivný chrčivý zvuk, který se mi ani trochu nelíbil. Nechápavě jsem se znovu zkoušela rozjet, ale výsledek byl pokaždé stejný.

O pár okamžiků později mi došlo, kde je problém. S každým sešlápnutím plynu auto zapadávalo stále více a více do té sněhové kaše. Takže než jsem se nadála, uvízla jsem v tom čtvrt metru sněhu, s ročním dítětem a s taškami plnými plínek. A vodky, což byla asi jediná nadějná vyhlídka v tomhle dni.

„Kurva!“ neodpustila jsem si a bouchla do volantu, až se jemně roztřásl.

Opřela jsem se o chladné okýnko a pokoušela se trochu racionálně přemýšlet. Číslo na odtahovou službu nemám, nikdy jsem její služby nepotřebovala. Alici zavolat nemůžu, protože ta by si o mně myslela, že jsem naprostá trubka. Zbýval proto jen jeden jediný člověk, u kterého jsem si byla jistá, že by mě vytáhl pravděpodobně i z hořící lávy, takže pro něj sníh bude brnkačka. A taky jsem věděla, že i když ze mě bude mít prdel, nikdy to nikomu neřekl.

Ano, byl to Jamie.

Navíc předvánoční období tráví v Selvě, malé vesnici nedaleko odsud. Cesta by mu neměla trvat déle než půl hodiny – i když těžko říct, díky Jamieho vztahu k dopravním předpisům by se to klidně mohlo protáhnout.

Zkřehlými prsty jsem z kapsy vytáhla svého BlackBerryho a automaticky najela na koncepty. Jeho jméno bylo na seznamu nejčastěji volaných čísel třetí, takže jsem nemusela nic dlouho hledat. Přesto se mi prst samovolně nad jménem Jamie zastavil. Nikdy jsem pomoc nepotřebovala – nechtěla. Byla jsem hrdá na to, že si vždycky se vším dokážu poradit sama, tak proč bych zrovna teď měla dělat výjimku?   

Ale kdybych měla dělat výjimku u Jamieho, komu bych pak mohla zavolat?

Ačkoli to byla řečnická otázka, moje podvědomí si na ni automaticky odpovědělo. 

Nikomu. Nemohla bych zavolat nikomu. A když váhám u jedné z nejhodnějších bytostí, které kdy chodily po téhle planetě, asi už je to se mnou hodně špatné.

S nepatrným zamračením jsem stiskla tlačítko vytáčení. Zvedl to hned po prvním zazvonění.

„Ano?“ ozval se jeho hlas příjemně a měkce.

„Jamie,“ vydechla jsem a v duchu se mi rozlila úleva - normální lidé ještě existují. Po těch dvou dnech s Alicí, Rolandem a Grace jsem o tom začínala mát vážné pochyby. „Potřebuju, abys přijel.“

„Co se stalo?“ zeptal se Jamie úsečně. To byla jedna z věcí, kterou jsem na něm zbožňovala. Když jsem potřebovala pomoct nebo jsem ho jen chtěla vidět, neptal se. Nikdy. Prostě jen přijel.

„Jsem v prdeli,“ oznámila jsem mu a vyhlédla z okýnka na pustou zasněženou krajinu. „Doslova.“

 


 

Moc děkuji za vaše komentáře pod minulou kapitolou. Nakoply mě k dalšímu psaní - a mnohem víc, než si dokážete představit.

Díky! 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jamie a já - IV. :

12.
Smazat | Upravit | 01.05.2014 [19:23]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. mima33 admin
25.03.2014 [14:09]

mima33Milujem aká je Lily mrcha a celú kapitolu som doslova očakávala, či niekde Grace nezabudne, ale som rada, že sa tak nestalo. Toho prcka som si obľúbila Emoticon
Takže Lily nakúpila plienok na desať rokov? Aspo§ tak mi to prišlo z opisov Emoticon každopádne sa teším na Jamieho. Chcem už vedieť kto to presne je a aký vzťah má s Lily, respektíve Lily s ním Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. Tethys přispěvatel
24.03.2014 [10:58]

TethysKORKI, asi to sama znáš, že tvoje postavy jsou jako tvoje děti... prostě je miluješ s každou chybou, kterou mají - a že jich Lily má požehnaně. Emoticon Ale vážím si, že jsi mi to řekla, zkusím se na to v příštích kapitolách zaměřit. Emoticon

9. KORKI přispěvatel
24.03.2014 [10:44]

KORKIJojo jasně já to chápu a vůbec nejsem proti, aby Lily byla sprostá to ne, to se mi právě líbí...jen mi přijde, že když už je toho občas moc, tak je to právě už takové "nereálné" Ale v pohodě, je to tvoje "dítě" :D

8. Tethys přispěvatel
23.03.2014 [19:32]

TethysDěkuju všem (opět) za úžasné komentáře. Emoticon Při horečce 38 jsou vážně víc, než povzbuzující. Emoticon
A KORKI, v podstatě ti odpověděla Blacky, ale já jen dodám, že někdo jako Lilian (tedy někdo s relativně velkou mocí, zodpovědností a sebevědomím) si servítky nebere. Moc se nestará o to, jestli tím někoho pohorší, a nebo jestli tím kazí výchovu - Grace. Ale můžu slíbit, že za chvíli na to Lily doplatí, Grace se rychle učí a když se řekne jedno slovo pětkrát, šestkrát, ráda ho přidává do své slovní zásoby. Emoticon Zkrátka a dobře, moje Lily už taková je a měnit se nebude. I když ji za to Jamie bude sekýrovat dost. Emoticon

7. míca
23.03.2014 [18:04]

J0j to je úžasný Emoticon DOufám že v další kapitole už bude jamie fakt mě zajímá kdo to je Emoticon rtak rychle další je to vážně dobrý Emoticon

6.
Smazat | Upravit | 23.03.2014 [17:58]

Korky Emoticon dnes hreší každý moj brat ma sprostu hubu v kazdeje vete a rovako aj plno znamich, svet je tož taky, a ak ma byť ten pribeh total uplne realny servitky si pred usta predsa brat nebude, je to mrcha ako taka sa nebude zaoberat ci ma spinavu pusu. Podla mna je to aj s tymi vulgarizmami presne tak ako to ma byt. kazdy clovek hresi a s jej povahou to nejde inak ako bez vulgarizmov.a v podstate si ich mysli, tak dajak ani nepohorsuje okolie, nemyslim to zle, aby si sa neurazila, proste moj nazor na vulgarizmy v tejto poviedke v ktorej je ich pre mna potreba, uz len preto aka lili v skutocnosti dokaze byť k* Emoticon

5. KORKI přispěvatel
23.03.2014 [17:23]

KORKIJe to naprosto boží :) Jen mám takovou malinkou výtku (je ta spíš blbinka) Možná bych krapet ubrala těch sprostých slov, ať to není sprosté za každou cenu (znáš to...všeho moc škodí :) ). Jestli to chápu dobře tak Lily je prostě nervák a agresor tak abys z ní nedělala obyčejnou sprosťačku :D
Jinak tu story fakt baští, je skvělá Emoticon

4. MaggieLove přispěvatel
23.03.2014 [14:57]

MaggieLoveSuper kapitola u které jsem se i pěkně pobavila Emoticon Moc se těším na Jamieho, tak doufám, že přidáš další kapču co nejdříve Emoticon

3.
Smazat | Upravit | 22.03.2014 [19:37]

Už se těším na J. Jinak skvělá kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!