Jako ve filmu - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Perný den! Schůzka Jareda a Annabel.

08.08.2013 (18:00) • KarolinaTereza • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1005×

Jared:

Hned po tom, co jsem zjistil, kdo je Annabel Wooferová zač, jsem si šel lehnout a přemítal, jak se k ní dostat a omluvit se. Už podle toho, jak mluvila ostře, si myslím, že to bude tvrdý oříšek.

Pracuje jako šéfredaktorka v módním časopise. Co bych jí tak mohl nabídnout? Najednou mě to ozářilo. Rozhovor! Hvězdy většinou nedávají rozhovor zadarmo, a já jí ho poskytnu. Jako bolestné.

Druhý den ráno jsem se rozhodl, že čím dřív to udělám, tím líp.

Nasedl jsem do svého vozu a uviděl to sako, které patřilo Annabel. Bylo v děsném stavu, to už asi nebude chtít.

„Kam to bude, pane?" ozval se řídič.

„Ještě se stavte do nějakého obchodu, kde prodávají dámská saka," požádal jsem a rozhodl se, že bych ještě jako bolestné mohl přidat nové sako, které bylo kvůli mně zničené.

Annabel:

Budík, který mě vytrhl ze spánku v šest hodin ráno, byl opravený, ale mělo rozbité sklo. Bylo mi to fuk, stejnak budíky nemá nikdo v lásce.

Vlezla jsem do sprchy a uvolnila se. Doktorka mi řekla, že bude stačit, když si obvazy nechám jeden den. Pak bych si měla na nejvíc zraněná místa dát nové, ale jinak mám nechat rány dýchat.

Po skvělé sprše, vysušení vlasů a obvázání loktů jsem si šla jako každé ráno vybrat oblečení. Sice byl podzim, blížila se zima, ale dnes vyskočilo sluníčko. Proto jsem se rozhodla pro dlouhou sukni, která nebude ukazovat moje kolena, ale bude vzdušná, košili bez rukávů zastrčenou v sukni a přes to kardigan.

Udělala jsem si drdol, lehce se namalovala a dala něco Carlovi do misky.

Před odchodem jsem si vzala ještě kabelku a boty. Dneska mě čeká náročný den!

V práci jsem si sedla do svého křesla a vytáhla si snídani. Při mé chutné snídani jsem popíjela latté od Sarah a prohlížela si články, které mi donesli na poslední chvíli.

„Slečno, musíte jít do módního oddělení, Mischel se přestala ovládat, ale dnes to opravdu přehání!" rozrazila moje dveře do kanceláře Sarah a já musela hned jít řešit s touhle holkou problémy.

Když jsem dorazila do ateliéru, který patřil módnímu oddělení, tak jsem nepřestala zírat.

„Mischel, co se tady, proboha, děje?" Všude byly rozházené věci. Bylo to tu jako po bouři.

„Tady velím já a oni mě neposlouchají!" řvala na mě a kopla do stolku, kde byly věci na líčení.

„Co neposlechli? A ovládej se!" Vzala jsem ze země řasenku, která se dokutálela až ke mně.

„Řekla jsem červený šál, a ne vínový!" Ta holka úplně šílela a mně právě docházela trpělivost.

„Vínová, jako červená, kvůli tomu přece nerozbiješ celý ateliér!" zvyšovala jsem na ni hlas.

„Copak ty! Ty chodíš děsně oblékaná už od té doby, co seš tady!" začala se hystericky smát. S tou holkou není něco v pořádku.

„Do kanceláře!" zvýšila jsem tón a ukázala směrem ke dveřím.

Celou cestu si něco brblala, ale šla za mnou. Byla jsem tak naštvaná. Tohle si nenechám líbit. V mojí firmě tohle nebudu trpět!

Před kanceláří bylo nějak moc lidí. První, koho jsem poznala, byla Sarah.

„Pan Jared Smiths přišel na domluvenou schůzku." Jared se otočil a vypadal dost dobře, měl na sobě košili, džíny, ve kterých měl zadek k nakousnutí, a pánské boty.

„Jestli byste chvíli vydržel, musím vyřešit přestupek, a hned jsem u vás." Poslala jsem Mischel do kanceláře a zavřela za námi dveře.

„Tohle už překročilo všechny meze, které jsem ti trpěla!"

„A co mi jako uděláš?" začala se zase hystericky smát.

„Máš padáka! Na hodinu!" zařvala jsem na ni, otevřela dveře, kde stáli lidé s vykulenýma očima, a vykázala Mischel ze svého podniku pro jednou navždy!

„Toho budeš litovat!" křičela na mě a vrazila do vázy s kuličkami, které se hned rozbily a kutálely po celé chodbě.

„Pane Smithsi, můžete jít do mé kanceláře, a vy, Sarah, najděte někoho, kdo uklidí ateliér, zde chodbu a vyprovodí Mischel ven z této budovy!"

„Pane Smitsi, co pohledáváte v naší firmě?" sedla jsem si do křesla a musela jsem se pořádně napít sklenice vody.

„Chtěl bych vám nabídnout rozhovor jako bolestné za váš úraz kvůli mně," usmál se a zavrtal se ještě víc do mého křesla.

Autor: KarolinaTereza, v rubrice: Povídky » Na pokračování