OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Isabella Delaney - 5. kapitola

02.12.2012 (17:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 381×

Ve škole se to opět trošku zhoršovalo. Nemůžu prostě mít štěstí. Ale byl tu jeden velký plus, měla jsem Kay, Alici a další kamarádky z webů a internetu. Staré kamarádky mi opět začaly psát, stejně si s nimi nemám co říct, nevím proč, ale něco se prostě změnilo a je to až podezřelé. Žila jsem pro hudbu. Skoro celý den jsem prostě měla sluchátka na uších (i ve škole) a nevnímala jsem okolí. Proč taky okolí vnímat, když nikdo o vás nemá zájem a slyšíte jen nadávky nebo ignoraci. Začala jsem kreslit a když mě kdokoliv ve škole naštval, šla jsem do lavice a čmárala si. Nebylo to nejlepší řešení, protože vůbec kreslit neumím, ale trochu jsem se aspoň uklidnila. Vzpomínala jsem na časy, kdy jsem psala moje vymyšlené pokračování knížky Matilda, a moje teta si to jako jediná četla a opravovala moje chyby. To byly časy, dnes bych se už do ničeho takového nepustila, ale někdy, až bude čas, tak bych mohla pokračovat. Příjde mi takové divné nedokončit "knihu", to je jako když koukáte na film a konec udělají takový, že nevíte vlastně, jak to vlastně dopadlo..

Můj oblíbenec mi nepsal, ovšem Kay tu byla pořád pro mě a já si jí vážila. Jeho příspěvky na facebooku mě neomrzely. A takhle to šlo několik týdnů. Celý únor byl takový zvláštní, ale rozhodně vůči škole mnohem lepší.

Březen začal chaosem. Měla jsem se s NÍM sejít, ale nepřišel. Nevím, co se stalo, ale hrozně jsem to obrečela. Platila jsem si net, abych se s ním domluvila, protože jsem byla u strejdy a tety a ti moc počítač nepoužívají. Začala jsem se s tím smiřovat. Tím, jak nepřišel, jsme se sblížili a vůbec to nedává logiku. Vlastně to byla moje chyba, nedostatečně jsme si asi dali čas a tak... No, nevadí. Opět jsem mu začala (ale normálně) komentovat příspěvky a stále více fans se mi ozývalo. Měla jsem je ráda, všichni ti fans byly hrozně super a já si přála mít prostě takovou kamarádku ve škole, ale vždy dojdu k závěru, že je to vlastně nemožné. Během března jsem poznala Ketty, byla to hrozně milá slečna a vážně ráda jsem si s ní psala, i když byla ještě starší než Kay. Ketty mi pořád říkala, že svého oblíbence určitě brzy uvidím. Kay se s ním už viděla a já to docela obrečela. Proč jsem to obrečela? Další setkání nám totiž nevyšlo, tentokrát to bylo tím, že jsme to domlouvali pozdě a rodiče byli v práci a nestihlo se to domluvit. Brečela jsem hrozně moc a nedokázala jsem pochopit, proč nemám štěstí. Proč jednou v životě mi nemůže něco vyjít?

Známky ve škole se vlastně zlepšily, hlavně z angličtiny. Ketty mi pomáhala s domácími úkoly a já konečně měla chuť se něčemu věnovat. Angličtinu jsem si vážně zamilovala. Ovšem spolužáci na to reagovali jak jinak než negativně. Vadilo jim, že jsem "šprt". Já nemohla za to, že mám jiné zájmy než oni. Ovšem celkově vztahy s nimi už docela ušly, ale do smrti budu litovat rozhodnutí, že jsem nezkusila zkoušky na ten gympl... Ach jo.

V dubnu mi Ketty napsala, že mě chce navštívit, že za mnou přijede. Já jsem se hrozně divila, vůbec jsem to nepochopila, že tak najednou. Mezitím jsem ale trochu Kay s Ketty skamarádila a někdy si psaly. Ovšem setkání s Ketty nevyšlo, napsala, že nemá čas, že to může ještě zkusit zítra. Ano, bylo to potvrzeno. Ona stoprocentně měla přijet. Celou dobu, co jela v autě za mnou, jsme si psaly smsky a já se hrozně těšila. Ovšem rodiče nesouhlasili s tím, že se kamarádím s někým o docela dost starším. Tu věkovou hranici jsme ale s Ketty přehlížely a postupem času jsem ji brala jako mámu. Jako vlastní mámu. Měla jsem ji prostě hrozně ráda. Ketty dorazila, ale...

Dorazila i s NÍM! Já myslela, že omdlím. Prostě ona je tak skvělá. Dal mi dárek a povídali jsme si a já byla prostě mimo a docházela mi slova. Takové překvapení. Zažila jsem těch nejlepších pár minut s nimi. Většinu času jsme se smáli a řešili jsme různé věci. 

„Já nevěřila, že tě někdy uvidím..“

„Hrozně rád tě vidím.“

„Já tebe taky.“

Objali jsme se. My se objali. S Ketty jsem se taky objala.

Když odjeli, bylo mi do breku. Měla jsem ale neuvěřitelnou radost. Chápete to? Po několika srazech, které nám nevyšly, prostě za vámi přijede a ještě k tomu se slečnou, kterou máte hrozně rádi? Doma bylo co vysvětlovat, proč jsem tak najednou z domu zmizela, ale nakonec jsme to nějak vyřešili. Měla jsem náladu na všechno. Na facebook jsem hodila fotky a čekala, až se připojí oni. Nikdy v životě, NIKDY jsem nebyla takhle šťastná! Nejlepší den mého života. Nezapomenu nikdy.

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella Delaney - 5. kapitola: