OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Isabella Delaney - 3. kapitola

28.11.2012 (09:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 294×

Když jsem se ráno probudila, tak jsem měla strach, co se stane. Ono když máte ten takový pocit, který vám zabraňuje k přemýšlení. Jako kdyby se vaše myšlení zastavilo. Tak to moc lehké není. Doma to zase ráno byla katastrofa, mamka na mě zase ječí a hlavní téma jsou peníze. Nedostávám kapesné a vždy, když nějaké peníze od ní chci, třeba i na školu, tak mi je prostě nedá. No, musím chodit prostě za taťkou. Sice to ukecávání je taky hrozné, ale nic jiného mi v téhle situaci nezbývá. Nevím ani, proč se takhle snažím něco dělat. Brácha mi dělá taky jenom naschvály. Ano, chápu, teprve půjde příští rok do školy, ale to, co on dělá...

Už před školou jsem měla nutkání brečet. Když jsem vstoupila do třídy, tak jsem se snažila jít pomalu... Uff.. Ještě tam skoro nikdo nebyl, zase jsem přišla mezi prvními. Bavila jsem se se spolužákem, on jediný se se mnou normálně baví a nepodrazil mě ještě. Všechny holky ze třídy jsou do něj udělaný a vadí jim, když se s ním bavím, mám ho za nejlepšího kamaráda a nikdo mi nebude diktovat, s kým se mám bavit a s kým ne. Je to jen moje věc. No a, třeba se mi taky líbí, ale je to hlavně kamarád. Narozdíl od nich není tak falešný. Čehož si v tomhle světě musí každý vážit.

První dvě přestávky v pohodě. Ta velká byla však katastrofa. Zase mi sebrali svačinu a potom začali házet věcmi. A aby toho nebylo málo, tak mi zničili sešit dějepisu, byl potrhaný. Když jsem ho konečně nějak opravila, tak mi shodili otevřený penál na zem. Jak si myslíte, že to asi vypadalo. Všechny věci, včetně kružítka, pastelek, propisek bylo rozválené po třídě. Místo toho, aby mi třeba někdo pomohl, tak po tom naschvál dupali. To jsou oni prostě. A ten můj nejlepší kamarád? Ten se mě nezastal. Rozumím mu ale. Kdyby se mě zastal, tak by patřil automaticky ke mně a mohl by z toho mít velké problémy. A to nechci. Nechci, aby poslední člověk ze třídy, který mě má aspoň trochu rád, skončil jako troska. 

A bylo to. Na moje oko mířilo kružítko. Někdo ho hodil proti mému obličeji. Naštěstí jsem se stačila vyhnout, ale pravítko, které následovalo po kružítku, mi udělalo větší škrábanec. Neřeším, takových škrábanců mam už od nich hodně. V tom ale přišel učitel a moje spolužačka mě překvapila...

„Pane učiteli, oni tu kluci hází s kružítkama.“

„Co prosím, Car?“

„Ano,“ a ukázala na ty, co házeli.

„Jste kluci normální, víte, co se Isabelle mohlo stát?! Isabello, stalo se ti něco?“

„Ne, jenom menší škrábanec, ale kdybych neuhnula, tak mám vypíchlé oko kružítkem.“

„Kluci, tentokrát to poznámka není, protože jsem to neviděl, ale jakmile budete mít sebemenší průšvih, tak vám tu poznámku dám.“

A odešel ze třídy. To bylo vše, co řekl. Zase nic. Děkuju Caroline, že to řekla, protože já na to prostě nemám sílu. Nebudu je práskat, bylo by to ještě horší. Ach jo. Pomoc. Jsem opět bez svačiny, aspoň se najím pořádně v jídelně.

Zbytek vyučování poměrně utekl. Snažím se přijít na to, co dělám špatně, přece i nějaká chyba ve mně musí být, jinak nechápu, proč tohle dělají. Proč já. Proč zrovna já. Kvůli mým známkám? Kvůli tomu, že poslouchám jinou hudbu, konkrétně rap? Kvůli tomu, že mě baví psát slohovky? Kvůli tomu, že mě mamka moc nikam nepouští? Nechápu to.

Když jsem přišla domů, tak jsem šla opět na facebook. Byl online. Venku sněžilo, takže jsem se opravdu ven v tomhle počasí nechystala. Mám mu napsat o tom, co se děje ve škole? Tak jo, napíšu mu...

„Ahojky, můžu se ti s něčím svěřit?“

Do půl minuty byla odpověď! „Povídej.“

„Ve škole mě nemají rádi, kradou mi svačiny a hází s nimi a tak, ty jsi osoba, která si toho v životě prožila hodně, komu to mám říct?“

„Rodičům, kočko.“

„Děkuju ti, vážím si tě.“

„Bude líp, Isabello, věř mi, pa, mám tě rád.“

„Pa, já tebe taky.“

Byla to docela velká konverzace a byla jsem hrozně ráda, že jsem mu to napsala. Je to člověk, který fakt dokáze pomoci i při nejhorším.

Rodičům jsem to řekla. Mamce to bylo nějak... neřešila to... Takže jsem mu napsala…

„Mamka to neřeší.“

„Ukaž jim, jaká jsi skvělá holka.“

Už jsem mu neodepsala. Zbytek odpoledne jsem se učila a začala jsem doufat v lepší zítřky. Mám naději. Konečně.

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella Delaney - 3. kapitola: