Isabella Delaney - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jsem ráda, že se vám první kapitola líbila. Píšu podle skutečné události. Isabella si začala psát s jejím oblíbencem, ocenil její web a začali jí psát noví lidé. Myslíte, že z toho něco bude? Tenhle díl je spíše pozitivnější. Doufám, že se vám bude líbit. Týnn

27.11.2012 (12:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 322×

Nechápu, proč ještě neodepsal. Aspoň smajlíka. Začínám ztrácet naději, že si mě někdy všimne.

Napíšu mu ještě „jsi skvělý”.

Odepsal mi! Odepsal „:) ty jsi skvělá”. Přemýšlela jsem, co mu napsat, když mám tu příležitost, která se asi nenaskytne jen tak každému.

Zeptala jsem se ho tedy „Co říkáš na web?” - „Dej mi odkaz”.

A potom jsem aktualizovala hlavní stránku. Opět se mi rozbušelo neuvěřitelně srdce a nevěděla jsem, co dělat. Rozdýchávala jsem to. Nevěřila jsem svým očím. Ano! Splnil mi sen. Sdílel web.

Připsal k tomu „krásnej dárek k narozkám”. Sdílel ho i na fanpage. Prostě všude kde se dalo. Začla růst návštěvnost. Čísla na počítadle jen prudce stoupala a já se nestačila divit. 800 lidí online a celkově 1000. Páni! A to to za den ještě může vyrůst? To jsem nikdy na žádném webu neměla. O tom jsem si do dneška mohla nechat pouze zdát. Bylo velmi zajímavé číst si ty komentáře. Dávalo mi to takový hřejivý pocit. Pocit, že jsem něco dokázala, o čem sní každý admin webu. Web pár dní založený a takováhle sekta se tam hrne. Těm egoistickým komentářům jsem se smála. Kritiku jsem nejdříve nesla negativně, ale rozhodla jsem se ji začít brát pozitivně. Jaké by to bylo mít kamarádku, co má ráda jeho muziku?

Nová žádost o přátelství.

Píše mi nějaká slečna, jménem Alice.

„Velmi se mi líbí tvůj web, budu ho navštěvovat.”

Týjo. Co odepsat? Je mi hloupé napsat děkuji. Už to mám. Vím co napíšu. Doufám, že to nebude znít sebevědomě nebo tak. Nechci si hned znepřátelit nové lidi.

Odepíšu „Teprve začínám, mám toho dost co dopilovat, ale děkuji. Isabella D.” a ještě jsem připsala „Budu ráda, když budeš můj web navštevovat dál”.

Jakoby najednou všechny starosti odešly. Spadl mi prostě kámen ze srdce. Jdu mu napsat na fanpage, že děkuji za, to jaký je. Příjde mi to trochu už jako vtírání, ale já mu prostě musím poděkovat a děkovat mu budu ještě hodně dlouho.

Zbytek odpoledne jsem poslouchala jeho písničky a zkoušela jsem pokusy s grafikou. Jsem tak ráda, že jsme dnes měli volno. A ještě zítra. Miluju víkendy! Žádná škola, žádné učení, žádní spolužáci. Jen domácí úkoly a věnovat se webu. Jdu se podívat jestli nemá mít někde vystoupení. Hrozně ráda bych ho viděla. Možná se ho příští týden nebo někdy zeptám na fanpage. Nechci spamovat. Mohl by mít koncert u nás. To by bylo skvělé.

Neděle utekla rychle. Většinu dne jsem přemýšlela nad školou. Nejradši bych přestoupila na jinou školu. Do střední daleko a zkoušky na gympl jsem už promarnila. Jsem v háji. Tudy cesta nevede. Udělala jsem chybu, že jsem ty příjímací zkoušky nezkusila. V noci z neděle na pondělí se mi nic nezdálo. Když jsem se probudila, měla jsem však velmi zvláštní pocit, který sem nikdy předtím neměla.

Ráno jsem si vzpomněla, že píšeme slovíčka, tak jsem se vyzkoušela. Neumím je. Sakra. Co teď? Ve škole se je doučím. Na škole mi teď poslední dobou vůbec nezáleží. Na ničem mi krom webu nezáleží. Je to špatně. Pořád hledám smysl života a důvěryhodnou osobu, která má zájem se bavit s troskou jako jsem já. Ve škole to probíhá divně. O přestávkách kluci lítají po třídě. Holky si poslední dobou vytvářejí docela méně slušněji řečeno slepičinec. Pomlouvají mě. Vždyť jo, to jim jde nejlíp ze všech činností, co by mohly dělat.

Ze slovíček bych měla mít nejhůř za dva. Ostatní se neučili. Nečekaně. Těšila jsem se domů. Na oběd si celá třída musela sednout ke stejným dvoum stolům. Stejně jsem se konverzace moc nezúčastňovala. Vím moc dobře, jak to většinou dopadá. Všichni řeší výlety a kam půjdou o víkendu. Plánují si prostě program, ale beze mě. Já jsem si už na tuhle ignoraci zvykla a je to lepší než nadávky. Radši ať mlčí. Jinak jsme ještě psali matiku a to jsem totálně zkazila, nevím, prostě nemám vůbec náladu na nic, kor na školu.

Když jsem přišla domů, zasedla jsem k počítači. Co jiného bych taky mohla dělat? Vlastně se nic nedělo. Potom se však ON hodil online na facebooku a měla jsem nutkání mu psát, ale nakonec jsem se na to vykašlala. Zbytek odpoledne jsem se učila přírodopis, který mi absolutně nejde a je to předmět, který opravdu nenávidím. K čemu mi v životě bude hmyz, rostliny, nebo nějaké buňky? Já radši zeměpis, nebo dějepis, ty jsou nejlepší i když na tyto předměty máme toho učitele, který ignoruje šikanu. Nevím, proč jsou všichni do toho učitele tak zažraný, vždyť je to uplně normální mladej fotbalista, kterej se chová... bez komentáře.

Před spaním jsem poslouchala jeho písničky. Opět jsem se rozbrečela. Vlastně ono to ani jinak nejde, když si při těch písničkách uvědomíte tolik věcí, který si vlastně normálně neuvědomujete. Ať je to škola, nebo doma, prostě cokoli. Přestávám věřit v lepší časy. Chci pryč. Prostě pryč. Nejlépe do Prahy, tam mám plno přátel. Mám takový pocit, že zítra to bude ve škole ještě horší, bojím se. Uvidíme. Držte mi palce. Dobrou

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella Delaney - 2. kapitola:

3. Perla přispěvatel

28.11.2012 [14:11]

No tak to je zvláštne. V istých veciach by som sa s ňou stotožnila. Keď som ešte bola na základke, cítila som sa sama a doma som aj plakala, no nikto o tom nevedel.
No ja idem ďalej čítať. Páči sa mi táto poviedka. Emoticon

2. Simones

27.11.2012 [15:34]

má docela složitý život, ale určitě se to zlepší :) navíc teď, když se "zná" s NÍM.. uvidíme, co bude dál :)

1. martinexa přispěvatel

24.11.2012 [16:00]

Je mi té holky strašně líto. Je pravda, že na základce jsem se taky občas přišla sama, ale pak jsem zjistila, že chyba nebyla jen ve mně. No, jsem zvědavá jestli se to zlepší :)