Innocent: Guilty 8.díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Přínáším Vám vánoční dílek, který je trošku delší a je v něm co udělala Roxy. Původně jsem to do příběhu zahrnovat nechtěla, ale když jsou ty Vánoce. Mimochodem šťastné a veselé všem. :)

24.12.2009 (16:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1200×

„Princezno!“ vyhrkl najednou a se Samem k ní přiskočili, aby ji zachytili. Potom už cítila jen velkou horkost, která ji spalovala tváře a celé tělo.

Zdálo se jí, že padá. Propadala se černou tmou pořád níž a níž, ale stále nepřicházel tvrdý dopad na dno.

Chvíli před sebou viděla Caleba, ale když k němu vztáhnula ruku, byl znovu o kus dál.

„Calebe... prosím...“ znovu máchla rukou do prázdna. Potom se jeho obraz rozplynul úplně. „Nenechávej mě tu! Calebe... pomoc mi...“

„Roxy?!“ tentokrát před ní byla vidina její nenápadné kamarádky. „Co se to děje?! Roxy! Je mi líto co jsem ti řekla! Roxy!“ ale její postava už tam nebyla.

„Co se to se mnou děje? Je ze mě blázen?!“ říkala si v duchu Roxy, ale každá její myšlenka jako by byla vyřčena nahlas a odrážela se od neviditelných stěn, které byly kolem ní a vracely se jako ozvěny.

Když už si myslela, že jí nemůže být hůř, tak vrcholem všeho byl Daniel stojící před ní a díval se na ni zlým pohledem.

„Já to zjistím! Zjistím, že za to můžeš! Pravda se ukáže!“ ani netušila proč na něho toho všechno křičela. Nemohla si pomoct. Všechno co se jí honilo hlavou na něj vykřičela, ale potom se jí znovu zmocnila nicota.

Cítila, že brzy příjde ten dlouho očekávaný dopad a křečovitě sevřela oči. Netušila co má dělat. Možná by pomohlo, kdyby otevřela oči a bránila se, vzepřela se... bojovala. Sebrala všechnu odvahu, kterou v tu chvíli našla a pootevřela oči. Pronikl do nich paprsek zastřeného světla. Světlo na konci tunelu? Blesklo jí hlavou, ale potom uslyšela známe hlasy, které se přibližovaly. Pomaličku rozevřela oči ještě víc a uviděla známý pokoj. Byl to její pokoj... ale ne její přepychový pokoj, nýbrž místnost, která jí byla přidělena v nápravném centru.

Znovu pociťovala horkost, která ovládala její tělo, ale bylo jí to jedno, protože vedle ní na její posteli seděl Caleb s hadrem v ruce.

„K čemu máš ten hadr...“ dostala ze sebe obtížně.

„Lexie!“ vyhrkl.

„Co je?! Chceš mě s ním nakrmit?!“
„To bych mohl, ale není to hadr, ale tvůj obklad! Jak ti je?!“
„Co se stalo?! A co dělám tady?! Co tady děláš ty?!“ měřila si ho podezřívavým pohledem.

„Pamatuješ si vůbec něco?!“
„Jo! Nadávala jsem ti na dvoře!“
„A dál?!“

Lexie se na něj nechápavě dívala. Co dál? Jaké dál?!

„Dva dny jsi ležela tady!“
„Cože?! Jak sem tu mohla ležet dva dny! Kdyby se to dozvěděla Victorie, tak by to tu obrátila vzhůru nohama!“
„Taky, že to udělala. Měla jsi horečku a nešla ti srazit!“
„Nebyla jsem nemocná tři roky!“

„Tak teď jsi!“
Lexie unaveně zabořila hlavu ještě víc do polštáře.

„A to jsi u mě byl celé dva dny?“ zeptala se ho šibalsky.

„Skoro...“

„Jak skoro?!“
„Když jsi sebou málem švihla na dvoře, tak jsme tě se Samem chytli a odvedli za Smeťákem...“
„Za kým?“ přerušila šokovaně jeho vyprávění.

„Za Smithem... Ten zavolal zdravotníka. Měla jsi vysokou horečku, kterou se ti snažili srazit. Asi jsi chytla nějakou chřipku nebo tak to aspoň říkal ten chlap co tě vyšetřoval.“

„Takže ty jsi mi dva dny měnil obklady?“
„Jo... teda ne... teda... Hodně jsi mluvila z horečky. Volala jsi moje jméno...“ tentokrát jeho výraz nabral šibalský úsměv.

Lexiin výraz v tu chvíli zblednul. Nejradši by se vypařila. Je možné, aby všechno co se jí zdálo říkala nahlas?

„A co jsem ještě říkala?“ zeptala se opatrně, protože tady šlo do tuhého, i přes stále vysokou teplotu cítila lehké mrazení.

„Mluvila jsi o Roxy a potom o Danielovi, ale toho jsi mumlala tak rychle, že ti bylo rozumět jen jeho jméno a to nemůžu říct jistě.

Lexie se v duchu ulevilo. Byla by katastrofa, kdyby to vykecla tak snadně.

„Chceš někoho zavolat nebo přívést?“
„Ne... teda možná bych jedno přání měla... takový maličký...“
„Záleží na tom co to bude.“
„Myslím, že už jsem schopná přijmout omluvu.“ pronesla jako by mimochodem.

„To znamená, že už se na mě nezlobíš?“

„Ne. To znamená, že když předvedeš bravurní omluvu, tak se na tebe nebudu zlobit!“
„Ty po mě chceš, abych se ti omluvil?“ zeptal se nevěřícně.

„Jo...“ Lexie nahodila psí očka a dívala se na něj. „Předtím jsem si tvůj proslov nevyslechla, tak třeba teď bych mohla.“ znovu se na něj andělsky podívala. „Vidíš jak hrozně mi je...“

„No to vidím! Dobře, tak já se ti tedy omlouvám, že jsem ti nevěřil, ale to jsem opravdu netušil, že tě sem tvůj královský kočár doveze zpátky. Promiň.“

„To měla být jako omluva?!“ pronesla blondýnka provokativně.

„Možná bych věděl o lepší...“ Caleb se k ní mírně sklonil a Lexie se zároveň ještě víc zahrabala pod deku.

„Možná bys měl jít říct panu Smithovi, že už jsem vzhůru...“

„Smith počká...“

„Ale Victorie ne! Je schopná poslat sem FBI nebo jinou jednotku rychlého nasezení, jen aby se dozvěděla jak na tom sem!“

„Dobře. Dobře. Už jdu... Donesu ti něco k jídlu!“
„Nemám hla...“

„To ani nevyslovuj! Všechno co ti donesu sníš!“ přerušil ji rázně a Lexie se jen zašklebila na zavírající se dveře.

Když se po nekonečně dlouhých chvílích znovu otevřely nestál v nich Caleb, ale Roxy s tácem jídla v ruce.

„Konečně vypadáš trochu líp!“ usmála se a přinesla Lexie jídlo až do postele.

„Díky.“

„Prý znovu komunikuješ s Calebem.“
„Jak se to vezme...“
„To ani neříkej! Ty ani netušíš jak byl nadšenej!“
„Vážně?“

„Jo a vzkazuje ti, že to všechno máš sníst jinak tě tím příjde nakrmit sám!“
„Ojé...“
„Chceš krmit nebo to zvládneš sama?“ zeptala se Roxy smrtelně vážně, čímž Lexie zaskočila.

„Myslím, že tu zvládnu!“ Lexie se posadila a položila si tác s jídlem na klín. Na tácu ležel i teploměr.

„Máš si změřit teplotu!“ řekla rychle Roxy, aniž by se blondýnka musela ptát.

„Prosim tě řekni mi co ty jsi provedla, že tu jsi! Ty taková dobrá duše, která mě chce krmit, když jsem nemocná!“

„Nejsem až tak dobrá...“ Roxy smutně sklopila hlavu.

„Ale jo, jsi. Vážně mi to nechceš říct?!“
„Ztratila bych i tebe jako kamarádku!“

„No tak, každý z nás něco hrozného provedl! Ne málo tady někoho zabilo...“
Roxy jen nasucho polknula.

„Vážně tě neodsoudím!“

„Dobře, ale nikomu to neřekneš!“
„Slibuju!“
„A řekneš mi potom co jsi udělala ty?!“
„Jo. Slibuju, že řeknu!“
„Fajn. Nevím, kde začít... Možná, že u toho, když jsem byla menší... Víš nikdy jsem nevyrůstala v tak dobrých poměrech jako ty. Měla jsem jen matku a ta měla hroznou práci a navíc byla lehce psychicky labilní. Spíš silně jeblá.

Když si potřebovala ulevit tak mě bila, vydírala mě, psychicky týrala... prostě byla to hrůza, ale to neomlouvá to co jsem udělala já.

Jednou jsem našla na ulici štěně. Malinkaté roztomilé šťenátko. Bylo špinavé, hladové a opuštěné, tak jsem ho vzala domů, kde jsem se o něj starala. Ale jednou máma zase přišla naštvaná a před mýma očima ho ubila k smrti...“

Roxy se rozbrečela bylo na ní vidět jak silné pouto si k psímu kamarádovi vytvořila. Dokonce i Lexie ztěží potlačovala slzy, protože se jí to zdálo hrozné co jí matka prováděla.

„Naštvala jsem se a vzala snad všechny jedovaté prostředky, které jsme měli doma. Vždy jsem jí vařila a když došla z práce, tak jsem jí to servírovala i s pitím. Něco jsem jí dala do jídla a pojistila jsem to pitím...

Když přišla, tak jsem jí to dala. Při jídle se začala dusit a svíjet v bolestech. Potom se napila... Během pár minut byl konec. Klidně mě odsuď...“

„Roxy, to je... je hrozné co ti tvá matka dělala. Ona by měla skončit tady... né ty...“ Lexie chápala Roxiny činy. Sice to bylo hrozné, ale přece jenom co má teenager dělat... Mohla ji jít udat, byla by i jiná řešení, ale tímto možná cítila pomstu za toho malého pejska, jediného přítele, o kterého přišla.

„A ty?!“ zeptala se staženým hrdlem Roxy.

„Já? Já jsem tu, protože mě policie načapala s drogama. Chtěla jsem pomoct jednomu kamarádovi a nějak se mi to nepovedlo. Bylo to hned potom co jsem byla za tebou.“

„Aha a proč jsi tu byla prvně?“

„Já... ehm...“ Ne, že by Roxy nevěřila, ale nechtěla jí to říct. Nechtěla jí prozradit čím si prošla a rozhodně o tom znovu nechtěla mluvit.

„Zase jsem byla ve špatnou chvíli na špatným místě. Oproti tobě úplná blbost.“

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování