Innocent: Guilty 6.díl • OurStories.cz ~ naše povídky

A další dílek. Moc děkuji za všechny komentíky :-* Jsem ráda, že tento příběh čtete.

20.12.2009 (17:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1157×

„A co mám dělat? Postavit se na hlavu? Zliskat ho?!“

Lexie jen zakroutila nevěřícně hlavou a šla odnést její tác. Při odchodu z jídelny potkala Daniela a Maxe.

„Čau Lexie...“ Lexie si s Maxem vyměnila souhrn jejich pozdravů a u Dana se pokusila nezaváhat, ale moc se jí to nepovedlo.

„Kdybys náhodou měla čas, tak se potom zastav na dvoře...“ vybídnul ji Daniel. Nejradši by na něj hned uhodila s otázkami, ale věděla, že je moc brzy.

„Jasně zastavím...“ s hraným úsměvem se za nimi dívala dokud nezapadly dveře ode dvora. Z hluboka se nadechla, ale vydechnout muž nestihla.

„Už sis stihla najít nové přátele?!“ ozvalo se za ní jízlivě. Rychle se otočila a všimla si stát o studené topení opřeného Caleba.

„Jsou mými přáteli už dlouho... aspoň jim můžu věřit! A jak se vůbec má Gaby?!“

„Můžeš toho rýpání nechat?!“

„Já si nezačala! A svoji část dohody sem splnila!“
„Dohody?! O čem to meleš?!“
„Já tě navštívit přišla!“
„Jak chceš! Můžeme se hádat dál!“
„Doufám, že si zrovna ode mě nečekal omluvu! Já se totiž nemám za co omlouvat a o tvoji nestojím!“

Lexie se vzpurně otočila na patě tenisky a zamířila ke svému pokoji, kde třískla dveřmi. Nevěděla jestli se třese zlostí nebo něčím jiným, ale jistě věděla, že se ještě nepřevlékla z džínů, ve kterých přišla sem, proto vytáhla z tašky vytahané tepláky a bílou mikynu, které na sebe navlékla.

Uraženě si sedla na postel, složila ruce na prsou a hleděla na špinavou zeď.

„Lexie Stevensová! Máš tu právníka!“ rozlehlo se chodbou.

„To se mi snad zdá!“ ujelo Lexie. „Jsem tu první den a nemůžu chvíli v klidu!“ brblala si pro sebe a šla za Sárou, která ji všude hledala.

„Čeká na tebe právnička...“ řekla jí a vedla ji za Victorií, která netrpělivě přecházela místností, kterou obě dvě už znaly dost dobře.

„Ahoj Vicky...“ usmála se Lexie, ale moc jí to nepomohl, protože Victorie zuřila. Lexie si proto beze slov sedla na židli a cítila se, že je pořád menší a menší.

„Lexie, ty si ze mě děláš legraci?! Řekni, že je to jen blbý žert! Proč děláš takové průšvihy! Sakra! A co teprve tvůj bratr! Ten je vůl! Idiot! Jak ti takovou blbost mohl povolit!“
Victorie ze sebe dál chrlila urážky a své pocity.

„Vicky, policii by to stejně neřekl... musela jsem něco dělat...“ zkusila to Lexie a kupodivu se jí podařilo zklidnit situaci.

„Není tu nikdo komu můžeš věřit! Pošlu sem ještě nějakého školeného agenta! Policistu!“
„Je tu dost lidí, kterým můžu věřit... A nikoho sem neposílej! Kdyby na to někdo přišel byl by z toho malér! Jasný?! Nech to na mě!“
„Ale Lexie, ty a Kevin jste teď jediná rodina, kterou mám! Jsi ještě dítě!“
„Vicky... dítě nejsem už dost dlouho... Nech mě tu pár týdnů, když se mi to nepodaří, můžeš mě dostat ven a potom všechno nechám na policii.“
„Aspoň něco rozumné!“

Lexie věděla, že několik týdnů to trvat nebude. To by nevydržela.

„Když teď dovolíš, jedeme pracovat do papírny...“

„Dej si na sebe pozor... Prosím...“

„Neboj se. Dám...“ s těmito slovy opustila místnost a přidala se do řady k ostatním, kterým už dávali na ruce želízla. Jak ta železná kolečka nesnášela, ať jí je utáhli sebemíň vždy měla otlačená zápěstí a modřiny kolem nich.

Odmítavě natáhla ruce před sebe a prosebně se dívala na Sáru, která jen lehce pokrčila rameny a silně utáhla pouta.

V papírně šli znovu v řadě za sebou a překvapilo ji, že znovu jde před ní Gabriella, trousící miliony urážek na její osobu.

Ale co nečekala bylo, když ji těžkými, železnými dveřmi třískla před a Lexie to znovu nečekala a skončila na zadku.

„Sakra!“

Doufala, že by za ní mohl stát Caleb, ale místo něj za ní stál Max.

„Lexie, co blbneš?!“ se smíchem jí pomohl na nohy, ale ji zaujalo něco jiného. Caleb stál v řadě o několik lidí dál a pozoroval ji. Hlavou se mu musely honit stejné myšlenky jako jí. Vzpomínala na den, kdy spolu poprvé promluvili. Bylo to přesně tady, před těmito dveřmi, za skoro stejných okolností.

Lexie na něj chvíli nehnutě hleděla, ale on potom uhnul pohledem a ona si znovu připomněla, že už nikdy nic nebude jako dřív, když se poznávali.

Max jí galantně podržel dveře a ona vešla dovnitř, ale stále musela myslet na ty smutné, upřímné oči, se kterými se dneska střetla pohledem.

„Lexie! Posloucháš mě?!“

„Co?!“ v blondýnce hrklo a malém si do klína zhodila večeři. Roxy na ni už dlouho mluvila, ale ona před sebou měla stále Caleba.

„Lexie! Ty mě nevnímáš! Dneska celý den!“
„Promiň, jen jsem nad něčím přemýšlela... říkala jsi něco?!“
„Jo, ale to už teď není podstatný...“

„Fajn... Roxy jsem unavená... asi si půjdu lehnout!“
„Dobře. Dobrou noc.“
„Tobě taky!“ Lexie se zvedla a většinu nesnězeného jídla odnesla na tácu pryč. Přesně u odkládání špinavého nádobí se potkala s Calebem.

„Už zase nejíš?! Někdo by tě to měl znovu naučit...“

„To není tvá starost...“ odsekla.

„Jak myslíš! Zapomněl sem ty už nebereš na starý přátele.“
„To není pravda. Já neberu na podrazáky!“ elegantně kolem něj proplula pryč, ale uvnitř ji to stahovalo neuvěřitelnou bolestí, která ji drásala zevnitř.

Po paměti přišla do svého pokoje, kde se převléknula do tepláků na spaní a natáhla si přes hlavu dvě trička s teplou mikynoun a i vlastní deku.

Přišlo ji, že je jí hrozná zima. Chvíli se jí zdálo, že se třese, ale byla schopná myslet jen na dvě věci: Na Calebovi oči, které vítězily. A taky na Daniela, který ji pronásledoval ve všech nočních můrách. Tolikrát si v hlavě přehrávala situaci, jak by se jí přiznal, jak by z něj vytáhla pravdu. Co by udělal on a co ona, jak hrdě by předala policii nahrávku, která by ho udělala a dostala za mříže správnou osobu.

Ale nikdy si nedokázala vybavit ty pocity, které by v těchto chvílích prožívala, protože to pro ni bylo nepředstavitelné. Dokonce její představy vynéchavaly i její reakci na to, kdy by řekl, že to byl on. Tolikrát nad tím přemýšlela, že už měla tolik variant a teorií, ale ani jedna nebyla reálna a nedokázala přijít na to proč. Proč ji k tomu Daniel tak nesedí a proč ani její vlastní hlava nechce dát ten okamžik pořádně dohromady?

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování