OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Innocent: Guilty 5.díl

14.12.2009 (16:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1235×

„Roxy, už chápu co jsi se mi snažila naznačit, ale rovnou si měla říct, že tu sedí zlý vlk! Došlo by mi to, protože mi o vlku a vlk tady! Ahoj Gabrielle!“
„Čau, jehňátko!“

„Co tady děláš? Pokud se nemýlím, je to můj pokoj!“
„Nemylíš se. Jen sem se chtěla přesvědčit o tom, že Bárbínka je zpátky! Tvoje prašule ti moc nepomohly jehně!“
„Když si se přesvědčila tak můžeš zmizet!“
„Že by se z tebe stala ostřílenější?! Ou... silná slůvka...“

Měla pravdu tohle opravdu nebyla ona a Lexie to věděla, ale nevěděla jak jinak se Gabrielly zbavit.

„Nebudu tě rušit... asi si chceš vybalit. Stejně se ještě určitě potkáme. Jsi znovu v naší skupině barbie...“

Gabriella se zvednula a popošla pár kroků k Lexie.

„A jen tak mimochodem...“ naklonila se blíž k ní, aby jí mohla mluvit přímo do ucha. „Caleb je v posteli tak zatraceně dobrej... ani netušíš jaký to bylo...“ pronesla zlomyslně.

Lexie by jí nejradši vyškubala vlasy, ale ovládla se. Uvnitř ní to sice vřelo jako v nitru sopky, ale držela se.

„Tuším jaký to bylo... a řeknu ti, že já bych nikdy použitý zboží nezkoušela...“

Gabrielliny rysy ztvrdly.

„Naše válka trvá! A pamatuj, že ty seš jen malý jehňátko Barbie!“
„A ty pamatuj, že se zlého vlka nebojím!“

Gabriella i s její partou vystřelily z pokoje a Roxy si sedla na postel k Lexie.

„To sis posrala holka...“
„Ale no tak, nemusela bych jí nic říct a stejně by druhou světovou vyhlásila! Takhle sem si aspoň rýpnula!“

„Možná máš pravdu, ale znovu si začínáš koledovat o průšvih.“

„Řekni mi, kdy já si o něj nekoleduju...“

„Vypadá to, že si o něj budeme koledovat za chvíli obě...“
„Proč myslíš?“
„Za chvíli máme sezení a jestli tu budeme ještě chvíli kecat tak ho nestihneme!“
„K čertu holka, co ty jsi provedla, že tě sem zavřeli? Všem jsi měřila čas!“

Roxy se jen usmála a potom se i s Lexie v patách vydala na sezení s panem Smithem.

K jejímu překvapení znovu seděla na svém stálém místě a znovu měla přímo naproti sobě obličej Gaby.

„Dovolte, abych novým přírůstkům představil Lexie, která už u nás jednu dobu byla. Lexie nechtěla by si nám o sobě znovu něco říct?“

„Já myslím, že to není potřebné...“

Někde v duchu znovu slyšela scénu, kdy se do ní hned na prvním sezení pustila Gabrielle a nenápadně ji pozorovala jestli nezačne znovu, ale vypadalo to, že ona není ten typ lidí, kteří své vtípky a urážky opakují několikrát dokola.

„Takže začneme se probírat dnešním tématem: Vliv filmů na mládež!“ mezi skupinou to nespokojeně zahučelo, ale pan Smith přes protesty začal jeho přednášku.

„Víte dřív mládež neměla televizi, neměla MTV a nemělo to na ně tak špatný vliv. Teď všude vidí jen samou vraždu, drogy, znásilňování, loupeže a jiné trestné činy. V některých filmech to zločinci projde v jiných ne a děti si řeknou: „Zkusíme to taky. Může nám to vyjít...“ a takto to končí. Můžu být jako z toho nebo onoho filmu...“

Roxy opatrně zvednula ruku a čekala než jí pan Smith vyzval ke svolu.

„Já si myslím, že spíš filmy jsou ovlivněné dnešní dobou... Čímdál víc lidí končí na ulici, a proto se uchyluje k trestným činům.

Filmy se to akorát snaží zachytit... některé jsou sice čistým výplodem filmařské fantazie, ale část se vždy zakládá na pravdě...“

„Zajímavá teorie Roxy. Má ještě někdo jiný názor?!“
Nikdo žádný jiný názor neměl, dokonce když vyzval Lexie, aby řekla ke kterému názoru se přiklání, tak ani netušila jaké je téma, proto jen zahuhlala, že k tomu druhému, aniž by věděla co její kamarádka řekla.

„Ty jsi ho neposlouchala!“ drbla do blondýnky Roxy, když odcházely do jídelny.

„Ne. Vadilo to?!“

„Ne, ale stejně bych byla radši, kdyby ses k mému názoru přiklonila a věděla bys co sem řekla...“

„Já se přiklonila k tvému?“

Roxy se na ni naštvaně podívala.

„Promiň! Já ani netušila, že ty názory byly jen dva!“

„Necháme toho! Radši mi řekni jestli je tvůj žaludek připravený na oběd!“

Lexie na chvíli zaváhala, když si vzpomněla na pizzu, který den předtím večeřela a na croasant s kafem, který snídala.

„Ale jo... nějak to zvládnu!“

„To chci vidět...“
„Jo to já taky...“

Společně vešly do jídelny a Lexie zase cítila ten nepříjemný pocit, když se na ni všichni dívají. Někteří vražedně, jiní překvapeně... Nikdy se s těmito pocity nemohla smířit, připadala si jako pod reantgenem nebo jako by byla nahá.

Šepot, který se začal roznášet přes jídelnu ji znervozňoval ještě víc, a když si sedla ke stolu, tak neustal a směřovaly na ni stále nepříjemné a chladné pohledy.

„Musí se na mě pořád všichni dívat? Myslím, že prvním dnem jsem si tu už prošla!“

„Je tu dost nových lidí. Říkají se tu o tobě historky...“

Lexie pozorovala svůj talíř a drbla vidličkou do párku a až v tuto chvíli ji došlo co Roxy řekla.

„Cože?!! Jaký historky?!“
„Ále nic o čem bys nevěděla...“
„Např?“

„Tvůj první den a růžové tričko...“

„O bože... to sem vážně nikdy nikdo nepřišel tak oblečenej?!“ Roxy zavrtěla hlavou. „Trapas...“

„Nebo jak ses postavila proti Gaby...“

„Myslíš jak se postavila ona proti mně ve sprchách...“
„To taky... prostě jsi tu legenda... Barbie v napraváku...“

„Achjo... co jsem komu udělala... Proč nemůžu být víc jako ty?!“

„Jako já? Proč já?!“
„Kolik lidí tě chce zmlátit, praštit, přefiknout nebo pomlouvat?“

„Nevím...“

„Vidíš! Já bych mohla jmenovat půlku tady toho zařízení, který se podle mě dělí na ty, kteří by mi rádi udělali to co jsem ti vyjmenovala, ti co se semnou baví a těch je sakra málo a na ty, kterým sem opravdu hluboce ukradená a neví, že existuju... Těch je asi taky málo, ale to je vedlejší...“

„Možná to vidíš moc černě!“

„Ne, já to vidím ještě růžově... Ještě nějaká historka?“
„Jo... nech mě vzpomínat...“

„Jak jsi spadla Pyrovi za krk...“

„Tak na to nezapomenu...“

„A potom jich ještě pár je, ale ty tě nebudou zajímat...“

„To mě teda zajímá! Jaký?!“

Roxy chvíli mlčela a Lexie pozorovala okýnko, kam všichni odnášeli prázdné talíře, popřípadě zbytky.

„Ty a... ty a...“

Do Lexiiného zorného pole se dostala osoba, na kterou neustále musela myslet. Myslela na něj pořád, zdálo se jí o něm a nemohla na něj zapomenout ač se snažila sebevíc.

Všimla si, že párkrát pohlédl k jejich stolu, ale jen tak, aby to nebylo poznat. Lexie se rychle otočila na Roxy.

„Já a Caleb... jen to řekni...“ její pohled a výraz byl naprosto vyrovnaný, ale žaludek i hrdlo se jí stahovalo.

„Já jsem tě nechtěla nějak ranit nebo tak...“
„Klídek. Já se přes to přenesla. Ani na něj nemyslím. Prostě historky já a Caleb a stejně tak Gaby a Caleb... co je na tom?“

Roxy se na ni podezřívavě podívala.

„Nevěřím ti!“
„Co mi nevěříš?“
„Že je ti to jedno!“
„A co mám dělat? Postavit se na hlavu? Zliskat ho?!“

Lexie jen zakroutila nevěřícně hlavou a šla odnést její tác.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Innocent: Guilty 5.díl: