Innocent: Guilty 2.díl • OurStories.cz ~ naše povídky

A další dílek je na světě. Až Vás druhá série začne nudit tak písněte. :D Ale jinak sem ráda za každý komentář a Vaše nadšení.

03.12.2009 (18:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1247×

Dveře se rozevřely a uviděla vcháezt pana Smitha, který ji upozorňoval, že při jakémkoli problému má zmáčknout červené tlačítko na stole, ale ona ho nevnímala. Čekala jen na osobu vcházející za ním.

Ale najednou nevěděla, jak reagovat, když místo krásného kluka s pronikavým pohledem, vešla malá Roxy.

„Lexie!“ hnědovlásce se rozzářily oči při pouhem pohledu na ni a okamžitě ji skočila kolem krku. Lexie se konečně trošku vzpamatovala a obejmula ji.

„Tak ráda tě vidím!“ řekla. „Bez tebe jsem tu zase sama! Je to hrozný! Nejradši bych byla, kdyby tě sem šoupnuli zpátky!“

„Já asi taky!“ problesklo Lexie hlavou, ale hned to zahnala a dál se tím nezabývala.

„Taky tě ráda vidím! Věř mi nebo ne, ale stýskalo se mi po tobě!“ konečně se pustily.

„Můžu si sednout?“ zeptala se Roxy, ale potom si uvědomila, že tu není se svým obhájcem, ale kamarádkou a hned zaujala místo na židli, kde ještě před chvílí seděla Lexie.

„No kurva, odtud je daleko lepší výhled a i dosah na to červený tlačítko!“ rozplývala se a chvíli dělala obličeje, které napodobovaly právníka nebo nějakého policistku.

Lexie se posadila na stolek a chvíli pozorovala šťastnou kamarádku.

„Proč nepřišel Caleb?“ vysoukala ze sebe po chvíli.

Roxy najednou přestala dělat obličeje a sklopila oči.

„Co se děje? Stalo se něco?“ Lexie začaly napadat samé nejhorší možné varianty. „Je v pořádku?“

„Jo. Víceméně...“

„Roxy! Co se děje?!“

Hnědovláska ještě chvíli mlčela a promýšlela si jak to blondýnce přednese, aby ji moc neranila, ale žádný ze způsobů ji nepřipadal moc vhodný a nejlepší ji přišlo říct to na rovinu.

„Víš... nikdo z nás moc nevěřil, že by ses tu ještě ukázala... ale jsi tu což je... překvapení! Vrátila jsi se sem hned po týdnu, to je vážně úžasné!“

Lexie se na ni podívala naléhavým výrazem, protože její řeči kolem ji unavovaly a děsily.

„Prostě Caleb si opravdu myslel, že už sem nepáchneš a byl tak zoufalý, že... on... první co po tvém odchodu udělal bylo, že...“ Roxy se to vůbec nechtělo dostat přes jazyk. „On... vyspal se s Gaby...“

„Cože?!“ Lexie si neuvědomovala jak šokovaně její výraz musel vypadat. Napadaly snad všechny možné depresivní možnosti, ale ani v noční můře by si nepředstavila něco takového.

„Když přišel pan Smith s tím, že jsi tady cítil se provinile ještě víc a nemohl sem přijít... Lexie, já jsem ti to nechtěla říkat.“

„Ne, to je dobrý, aspoň vidím, že jsem hodně spletla já...“

„Nemůžeš to brát takhle...“

„A jak to mám brát? On mi nevěřil!“

„Většina tady si myslela, že už o tobě neuslyšíme.“

„Je mi to jasný... Barbínka...“

„Lexie, je mi to líto.“

„To je dobrý... stejně nevím co jsem si od toho slibovala!“

„Lexie, nechci být nezdvořilá vytáhla jsi mě z uklízení, ale už bude oběd a já mám hlad...“ Roxy se prosebně dívala na hodiny.

„Jasně, promiň. Úplně jsem zapomněla, že tu nedostáváte moc jídla.“

„Díky, že jsi přišla... a stav se ještě!“ Roxy se postavila a obejmula Lexie sedící na stole, které kolem ní taky obmotala ruce.

„Neboj. Určitě se tu ještě objevím! Tak snadno se blondýnky nezbavíš!“

Roxy se zasmála a pustila ji. Potom přešla ke dveřím, na které zabušila a otevřela je Sára, která Lexie pozdravila, ale potom odvedla Roxy.

Lexie vyvedl ven nějaký muž, kterého znala jen zběžně od pohledu, ale teď se jím nezabývala. Byla v šoku. Naštvaná, zrazená, zdrcená... Veškeré záporné pocity, které právě cítila uvnitř žaludku nedokázala pospat.

Nasedla do auta a když se rozjelo tak se jí do očí začaly drát slzy. Tak dlouho ji odolával, toho si na něm cenila! Zvládnul ji poslat do háje a teď se dozví, že ji sám vlezl do postele.

Celou cestu zarytě mlčela a potlačovala slzy, které se ji draly ven z očí.

Když auto konečně zastavilo před jejich velkou vilou, beze slova z něj zmizela, aniž by poděkovala řidiči nebo řekla půl slova a vešla dovnitř.

Dělala tak, aby nikoho nepotkala a zmizela ve svém pokoji, kde obličej zabořila do nadýchaného polštáře a uvolnila všechny emoce, které se v ní dusily.

Slzy jí tekly proudem, rucemi občas bouchnula do madrace a nejradši by si nějakým porcelánem hodila do zdi, ale měla lepší ovládání než čekala.

Za půl hodiny už ztrnule seděla před velkým kosmetickým stolkem,kterému vévodilo masivní zrcadlo, ve kterém hypnotizovala svůj odraz.

Měla od pláče napuchlý obličej a zarudlé oči, které byly utrápené víc než doteď. Ani se nehnula jen se na sebe dívala.

„Co je na mě tak špatného? Proč mi nikdo nevěří? Barva vlasů? Očí? Postava? Celkový vzhled? Jméno? Přijímení? Peníze? Peníze! Za všechno můžou ty zatracený peníze! Jak by jí bez nich bylo dobře! Obyčejná rodina bez větších nároků a kamarádi, které by si ona přála!“

Naštvaně rozpřáhla ruce, aby se mohla opřít o zrcadlo, ale levou paží zavadila o malou šperkovnici, ve které měla řetízky a medailonky a všechno se s rachotem a řinčením rozsypalo po zemi.

„Kur... Do pekla!“ opravila se. Věděla, že jejímu bratrovi ani služebnictvu se nelíbí, když sprostě klela.

Kleknula si na zem a začala do ozdobné krabičky strkat šperky, které rozsypala, ale najednou se zastavila a vzala mezi prsty černou šňůrku, na které se houpal medailon s čínským znakem.

Někde ho viděla, ale její nebyl. Kde se tu vzal?

Zkoumavě s ním otáčela na všechny strany a když zaslechla bouchnutí dveří, vystartovala ven z pokoje a s ostatními řetízky se neobtěžovala a nechala je ležet na zemi.

„Kevine!“ po cestě ze schodů se málem přerazila a svého bratra málem porazila k zemi.

„Co blbneš?!“ Kevin se na ni jen podíval s otazníky v očích, když mu před nosem začala houpat řetízkem. „Ty jsi brečela? Stalo se něco?!“

„Kevine!“ znovu mu mávnula před obličejem medailonem.

„Co se děje?!“

„Co je to zač?!“
„Jak to mám vědět?!“

„Byl v mé šperkovnici!“

Její bratr si ho lépe prohlédl a pak se mu rozsvítilo.

„Už vím! Policie ho našla myslím na koberci. Byly na něm tvé otisky a ještě něčí, tak si mysleli, že jsi ho strhla! Šňůrka je kratší, protože jsem ustříhnul suk, který byl přetrhlý! Dal jsem ti ho do šperkovnice! Proč tak vyvádíš?!“

„Protože není můj!“ vyjekla.

„Cože? Ale byly na něm tvé otisky!“

„Já vím. Odněkud ho znám, ale nevím odkud!“

„Musíš si vzpomenout! Jdu zavolat policii!“

„A co jim řekneš? Že to není moje a jsou na tom moje otisky?! Nebuď šílený!“

„Můžte to být stopa!“

„I kdyby byla, tak to policajti akorát poserou!“

„Lexie!“

„Promiň za ten výraz, ale mám pravdu!“

„Tak vzpomínej!“

„Už tě někdy bolelo přemýšlení?“ vyklouzlo jí z úst po chvíli přemýšlení.
„Lexie! Tohle není sranda! Je to vážné!“

„Já vím. Já vím! Dej mi ještě chvíli! Skoro to mám!“
„Dělej!“

Lexie už si začínala myslet, že jenom blázní a ten medailon je vážně její. Chvíli jí přišlo, že už se nervově zhroutí, ale pak ji v mysli naskočila jedna osoba, postava, které se na krku houpal tento přívěšek.

Postava byla ze začátku tmavá a nezaostřená, ale potom jí v mysli naběhl celý obraz.

„Mám to! Je to Daniel! Tohle je Danův přivěšek!“ vypískla hlasitě a nevěděla jestli má skákat radostí nebo se bát.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování