Innocent: Guilty 13.díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Další dílek, který sem z části sesmolila v infošce...

07.01.2010 (19:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1112×

Dny v nápravném centru plynuly čímdál rychleji. Teda samozřejmě, že byly pořád stejně dlouhé, ale Lexie měla pocit, že pořád něco nestíhá, a že každým dnem jen tak proletí a nic z toho. Celý týden ani jednou nepromluvila s Danielem. Předtím se aspoň pozdravili, ale teď se míhali jen v jídelně a to ještě byla ráda, že si ho vůbec všimla. Musela si s ním konečně promluvit, protože Kevin s Victorií jí vyhrožovali, že to dají policii a ji vytáhnout ven. Byla to hrozná představa, když byla rozhodnutá zjistit to sama a nedařilo se jí to, byla si jistá, že se nepřeceňuje, že to bude hračka, ale teď o tom občas pochybovala.

Akorát vyšla z pokoje a přemýšlela, kde by mohla do Daniela nenápadně vrazit, aby s ním hodila slovo, když ho uviděla jít samotného přímo proti ní. Její výraz se rozzářil, ale hned ho nahradila normálním obličejem.

„Ahoj!“ usměvavě ho pozdravila.

„Čau! Dlouho jsem tě neviděl!“

„Akorát sem myslela na to samé!“ oba dva se zastavili.

„Vypadá to, že se ti tu vede dobře… viděl jsem tě často s Calebem…“
„Ty ho znáš?“
„Kdo by ho tady neznal…“

Lexie by si nejraději nafackovala, kdo by ho tady neznal. Todle se jí snad zdá! Ona plácá pitominy. Najednou se jí zdálo, že ji přívěšek, který nosila v kapsách táhne k zemi a je příšerné těžký.

Všechno vsadila na jednu jedinou kartu, byl to risk, který buď výjde nebo ne.

„Něco jsem našla a myslím, že to je tvoje!“ rychle zalovila rukou v teplácích a vytáhla medailonek. „Je to tvoje ne? Myslím, že jsi měl stejný!“ snažila se, aby se jí nechvěly ruce a podala ho Danielovi, který si ho prohlížel.

„Jo. Je to on! Kde jsi ho našla…“
„Byl u nás doma… netuším co tam dělal…“ zkoumavě na něj hleděla, ale on se tvářil naprosto nechápavě.

„To já taky ne.“

„Ne?“
„Ne!“

„Nebyl jsi někdy u nás?“ zkoušela to opatrně a byla si vědoma toho, že na diktafonu zmáčknula nahrávání.

„Ne. Myslím, že jsem byl jen před vaším a to když jsi lezla oknem ven!“

Lexie se musela usmát, když si vzpomněla, jak měla potíž jen s tím dostat se ven z okna, nemluvě o slezení dolů.

„A jak se teda dostal k nám?“ nervozně si jemně zkousla ret.

„Zkus se zeptat Maxe!“

„Maxe?! Proč jeho?!“ vyhrkla a málem si ten ret rozkousla.

„Protože jsem tu ten přívěsek dal!“
„Cože?“ Lexie byla v šoku čímdál víc. Nějak jí unikala veškerá pointa a stále se v tom zamotávala. Jak na něm mohly být její otisky?

„Jo!“

„Proč jsi mu ho dával?“
„Víš…“ Dan se na ni chvíli díval. „Neřekneš to Maxovi…“

„Neřeknu!“
„Maxovi jsi se vždycky líbila a potom jsi jednoho dne jen tak přišla ke mně a začala jsi ten čínský znak zkoumat. Ptala ses co znamená a tolik se ti líbil… Bylo na něm vidět, že ho mrzí, že si nepřišla k němu…

Tak jsem mu ten medailon dal. Doufal jsem, že jednou si ho prohlídneš i na něm. Sice to už bylo trochu přeceňovaný, že bys zkoumala stále stejnou věc. Navíc jsi pro nás ze začátku byla holka, která má všechno na co si ukáže.

Ale potom… ten poslední večer co jsi byla s námi… přišla jsi k Maxovi a znovu sis ten medailon prohlížela a říkala jak se ti líbí. Max byl nadšenej! Kdybys ho viděla! Ten výraz v jeho tváři!“

Až teď jí to došlo. Byla napitá tolik, že si neuvědomovala, že ten řetízek nemá na krku Daniel, ale Max! Ten poslední večer se houpal na jeho krku a ona si to neuvědomila.

„Nikdy jsem si nevšimla, že by Max… že bych se mu líbila… nebo tak…“ stále nějak nevěřila tomu, co se právě dělo.

„A ty se divíš?“ docela překvapeně se na ni podíval. „Byla jsi vždycky tak zaměřená na to, že jsi nadávala na svoje rodiče, že si často nic jiného nevnímala!“
„Fakt sem byla tak hrozná?“ najednou ji to hrozně bolelo. Pocítila to prázdné místo, které od noho dne bylo v její hrudi, ta hluboká propast, která se znovu rozevřela.

„Jenom hrozná?“

„Sakra…“ tohle si nezasloužili.

„Už je pozdě… měli bychom jít na pokoj!“ upozornil ji Dan.

„Jo. Jasně!“

„Když dovolíš dám to Maxovi…“ jen slepě přikývnula, ale najednou cítila, že už nemá nic v rukou, když se bude chtít něco dozvědět, tak nebude mít čím zaútočit a on si bude moc vymyslet tisíc výmluv, jak se do domu ten medailon dostal.

„Dobrou…“
„Dobrou…“ šeptla a vydala se do svého pokoje.

Utahaně se svalila do postele a jen civěla do stropu. Aspoň už věděla proč jí do toho celou dobu Daniel nepasoval. Už zjistila proč to její hlava odmítala přijmout, někde v podvědomí musela znát pravdu, ale nepřipouštěla si ji. Odmítala věřit čemukoliv jinému než tomu, čemu věřit chtěla a v co doufala.

„Cvak…“ zámky ve dveřích se uzavřely a Lexie vylovila v kapse diktafon. Chvíli se bála dotknout se těch důkazů, protože znala své dovednosti s podobnými nástroji a mohla by to smazat, ale odhodlala se k tomu pokusit si nahraný rozhovor přehrát.

Chvíli s tím zápolila, ale potom uslyšela svůj a Danielův hlas. Sice to přes látku bylo v horší kvalitě, ale stále bylo slovům rozumět.

„Bylo na něm vidět, že ho mrzí, že si nepřišla k němu…“ slyšela z reproduktorů.

„…nadávala na svoje rodiče…“ vrátila to zpátky. „…nadávala na svoje rodiče…“ pořád nevěřila vlastním uším. „…nadávala na svoje rodiče…“ To přece nejde. „…nadávala na svoje rodiče…“

Do očí se jí nahrnuly slzy. „…nadávala na svoje rodiče…“ První slza se jí svezla po tváři. „…rodiče…“

A potom už tekly samovolně. „…rodiče…“ Pořád to musela vracet a nemohla ovládnout své emoce.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování