OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Innocent: Guilty 11.díl

03.01.2010 (17:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1137×

Šla za Victorií a čekala, že si to patřičně schytá. Už se chystala i na hlasité kázaní, ale když vešla dovnitř byla mile překvapena. Stál ta její bratr a usmíval se.

„Kevine!“ skoro jeho jméno vykřikla a šťastně ho obejmula.

„Ahoj Lexie...“ vlepil jí pusu do vlasů a chvíli v jejím obejmutí setrval.

„Nevěděla jsem, že příjdeš... myslela jsem, že budeš mít nějaké jednání nebo tak...“

„Na tebe bych si čas udělal kdykoli... Páni...“ zkoumavě si ji prohlížel ve vytahaných teplácích a teplé velké mikyně. „Úplně se v tom oblečení ztrácíš.“ konstatoval. „Ani nevíš, jaký jsem o tebe měl strach!“
„Neboj. Jsou tu fajn lidi...“
„Je to nápravný ústav!“
„Na tom nezáleží! Někteří jsou tu podobně jako jsem tu byla já!“
„Ale určitě tu nikdo není dobrovolně!“ přiložila si Victorie.

„A Vicky, už nikomu neříkej, aby mě hlídal na každým kroku! Bylo to otřesný! Pořád mě někdo hlídal, zkoumal jestli jím! No prostě otrava!“
„Chtěla jsem tě mít pod dohledem a mít jistotu, že kdyby se ti přitížilo, tak se o tom dozvím!“

„Horečku jsem mohla dostat i doma!“ bránila se blondýnka.

„Doma bys dostala prvotřídní lékařské ošetření!“
„To jsem měla i tady!“

„Prosím, Vicki... nehádejme se...“ Lexie nahodila psí očka a párkrát jimi zamrkala.

„Když tak pěkně prosíš!“ usmála se Victorie a pokynula jí, aby se posadila. Lexie to udělala stejně jako Roxy, když za ní blondýnka přišla na návštěvu. Usadila se na stole a vesele houpala nožkama.

„Zjistila jsi něco?“ zeptala se Vicki, i když předem někde uvnitř sebe znala odpověď.

„Skoro jsem se k nim poslední dny nedostala. Potřebuju víc času!“
„Lexie, zabíjí mě, když tě tu vidím... v těchto podmínkách! Čas ten je luxus, který nemáš!“

„Právě, že čas mám! Kevine?“
„Victorie má pravdu. Neměla bys tu být moc dlouho, taky z toho nejsem nadšený. Navíc časem by se něco mohlo provalit.“
„A jak asi?“
„Já nevím... někomu se prořekneš... nepovede se ti nic dostat z Daniela a on začne být podezřelý!“
„Tak hloupá snad nejsem!“
„Lexie, rozumnější by bylo nechat to na policii...“
„Ne! Vicky, ty si v klídku jdi obhajovat některé tvé zákazníky, Kevine, ty jdi sjednávat obchody a já budu dělat svoji práci!“
„Lexie, tohle není práce!“
„Ale víš, že by mě to jednou bavilo... asi se dám k policii...“ prohodila jen tak mimochodem.

„Teď si ze mě děláš srandu, že?“ zeptal se Kevin, ale Lexie se nezačala smát nebo tak něco.

„Ne! Já to myslím vážně! Nebo bych rovnou mohla pracovat tady!“
„Lexie!“

„Fajn! Už vás nebudu rozčilovat!“ rychle seskočila ze stolu a každému z nich dala pusu na tvář. „Už musím jít! Ahoj příště!“

„Ona se nás normálně zbavila!“ zůstala zírat šokovaně Victorie.

„A to by měla mít radost, že jsme za ní přišli!“ dokončil její větu Kevin.

Lexie se vracela zpátky a na chodbě potkala Caleba.

„Roxy ti vzkazuje, že až skončíš, tak ti mám vyřídit sezení se Smithem!“

„Díky, už tam letím!“
„Počkej...“ Caleb ji chytil za zápěstí.

„Co je? Roxy říkala ještě něco?“
„Ne! Ale to jen tak odejdeš?“
Lexie začala přemýšlet co jí uníká a mírně zkřivila své obočí, jak přemýšlela.

„Já nevím. Asi jo...“
„A to mi jako ani pusu nedáš?“ zeptal se překvapeně.

Teď už to Lexie pochopila a po tváři se jí rozlil úsměv.

„Tak o tohle ti jde!“
„Jo, přesně o to...“ Caleb ji přitáhnul k sobě.

„Ale já nevím, jestli si ji zasloužíš!“

„Já si ji zasloužím vždy!“

„Tak to bych neřekla...“

Potom ho políbila, ale moc dlouho jim to nevydrželo, protože ho Lexie odstrčila.
„Promiň, ale musím jít nebo mě v zubech roznese jak Smith, tak Gabriella... promiň...“ řekla omluvně a ještě mu dala pusu. Potom se hnala chodbou na sezení.

„Promiňte, ale byla tu za mnou právnička!“ zadrmolila rychle, když vpadla do třídy, v té rychlosti málem spadla na zem a ještě se na ni upřely všechny ty nepříjemné pohledy v místnosti.

„To je v pořádku Lexie. Posaď se...“ vyzval ji pan Smith a ona vděčně zajela na svoje místo.

„Tak co? Vytáhnou tě ven?“ ptala se šeptem Roxy.

„Cože?“
„No jasný! Určitě už na tom makají nebo ne?“ ptala se překvapeně.

„Jo... dělají na tom, ale někde se to zadrhlo... navíc mě je tu celkem fajn...“

„Lexie, vážně je ti už dobře?“

„Jasně!“

Naštěstí pro blondýnku pan Smith začal mluvit a tím přerušil hnědovlásku, která začínala mít čímdál záludnější otázky a Lexie si musela stále vymýšlet nějaké blbiny, které ji zatím žrala, ale netušila jak dlouho ji ještě zvládne tahat za nos.

„Dneska spolu budeme hovořit o svědomí!“
„To pár lidí tady nemá!“ vyjelo nečekaně Lexie z úst a přitom měla nechtěně pohled zabodnutý do Gaby. Až když ji opětovala zabíjácký pohled a všichni na ni hleděli, tak jít došlo co řekla. „Sakra...“ zašeptala a nejraději by se ztratila pod lavicí.

„Dobře děvčata, chce to klid. Nebudeme tu slovně napadat jedna druhou. Měly by z vás být dámy...“ a najednou bylo po svědomí. Pan Smith odbočil od jeho tématu a začal přednášku na téma, jak by se holky měly chovat.

„Myslela sem, že usnu...“ řekla Roxy, když s Lexie vycházely po ukončení sezení.

„Já taky. A navíc sem asi hodně naštvala Gabriellu!“
„Jo! Proč jsi to řekla?“
„Já nevím! Najednou mi to samo vyjelo z pusy... jen mě to napadlo...“
„Barbíno!“ už zase ten jedovatý jazyk. Lexie se otráveně otočila. „Tímhle jsme neskončili. Je ti to jasný?!“

„Tohle mi došlo už když sem to řekla!“ ucedila skrz zuby Lexie a nejradši by si znovu naliskala. Držet hubu! Měla mlčet! Sakra! Co se to s ní najednou děje?

„A ještě drzá jsi! Chceš si to vyřídit teď hned?“
„Večeře!“ ozval se rozhlas.

„Máš štěstí, že mám hlad! A nemám chuť na malou bloncku jako předkrm!“ Gaby zmizela v davu táhnoucím se k jídelně.

„Ty nejseš normální!“ drbla do blondýnky Roxy.

„Já vím!“
„Příště mlč!“
„Já nevím proč jsem to řekla! Prostě mi to poslední dobou ujíždí samo!“
„Už to tu na tebe začíná působit!“
„Cože?!“
„No tak. Hodná, nezkažená holka se dostane sem... něco to s ní udělat musí. Sprostej slovník, drzost...“
„Do hajzl... Sakra!“
„A o tom mluvím!“

Lexie smutně zamířila i s kamárádkou k jídelně, ale ve vnitř ji čekal další šok, ale nevěděla jestli milý nebo hrozný.

U stolu, kde sedávala byla přisunutá třetí židle a vesele tam seděl Caleb a zubil se na ni.

„On do mě zase bude cpát jídlo! Do prde... Kurnik!“

Roxy se jen pobaveně usmála a brala si svůj tác s jídlem.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Innocent: Guilty 11.díl: