OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Innocent 6.díl

21.11.2009 (17:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1302×

Chvíli nehnutě seděla na posteli a byl zpátky.

„Na!“ podával ji utěrku, ve které bylo něco zabalený.

„Co to je?“ podezřívavě se na něj podívala, ale on nečekal než se ona nechá ukecávat a připlácnul jí to na oko a z části na čelo.

„Jau!!!“

„Snad něco vydržíš!“

„Studí to!“ chtěla se mu vysmeknout, ale on ji v tom zabránil.

„Nezlob, princezno!“

„Kde jsi sehnal led?“
„Ti dva týpci co dávají obědy, dělají v kuchyni a jsou kamarádi. Řekl jsem jim o trochu ledu a donesli tohle!“

„A to za to nic nechtěli?“
„To už je moje věc nemyslíš?“

„Nechci ti být nic dlužná!“
„Už mi dlužíš dvě záchrany a led!“
„Nedlužím! Protože sem ti to splatila, když mě zmlátili!“

Chvíli mlčeli a dívali se na sebe.

„Myslím, že bych si ten led mohla držet sama...“ prohodila do ticha.

„Jo, jasně... promiň...“

„V pohodě.“ přechytla si utěrku do svojí ruky a přitlačila si to na pohmožděniny.

„Musím ještě jít...“

„Jo jasný. Jdi... nechci tě tu držet...“
„Nedržíš mě.“
„To je jedno. Prostě jdi kam potřebuješ.“
„Fajn... tak dobrou...“

„Dobrou noc... a díky!“
„Za co?“
„Za ten led přece!“
„Aha... nemáš za co...“ zmizel ze dveří a zavřel je za sebou.

Lexie se zhluboka nadechla a pak zase vydechla. Stále držela led přitlačený na obličeji a měla ho tam tak dlouho dokud se úplně nerozpustil a dokud nezačala teplat utěrka. Až potom usnula.

Ráno ji bolela hlava, ale v tu chvíli nedokázala určit jestli to bylo tím otřesným vyzváněcím zařízením, které křičelo přes všechny chodby nebo díky jejímu včerejšímu úrazu.

Zdálo se jí, že ji tělo bolí ještě víc a když se převlékala, tak zjistila, že je celá posetá modřinami.

Nechtělo se jí soukat do džínů, ve kterých by si působila ještě větší bolest, tak vytáhla teplé černé, vytahané tepláky, které byly pohodlné, natáhla na sebe triko s dlouhým rukávem a ještě přes něj hodila mikynu.

Vlasy si znovu zčesala tak, aby nikomu neusnadnila pohled na ni.

Ke svému hrůznému zjištění viděla jak hrozně její obličej vypadá. V pravo kolem oka byl velký monokl, který se hodně vybarvil, na čelisti taky napravo měla taky táhlou modřinu a krvavý šrám jí na kráse taky moc nepřidal. Malých oděrek se raději nevšímala.

Teď byla ráda, že se doma, když si brala své věci, zachovala jako opravdová barbie. Vzala totiž svoji kosmetickou tašku na cesty a v ní byl naštěstí i make-up.

Co se dalo, tak zatřela, ale pořád to trochu šlo vidět s vyjímkou toho, že teď vypadala k světu.

„Snídaně!“

Znovu přesvědčovala sama sebe, aby vyšla ven. Připadala si jak před první snídaní, znovu byla tak šíleně nervozní, jako by tam šla poprvé.

Napočítala do deseti a pak se zvedla a vyšla ven.

„Barbínka se konečně ukázala!“ „Tak co? Jaký to tady je, bloncko?“ „Nezlomil se ti včera nehtík?“

Snažila se všechny ty urážky ignorovat a nedívat se na ně. Vzala si svoji porci a šla si sednout k Roxy.

„Slyšela jsem o včerejšku. Je ti dobře?“
Lexie jen přikývnula.

„Je mi to tak líto.“
„Ty za to nemůžeš!“
„Kdybych to zjistila dřív...“
„Roxy! Netrap se tím...“

„Nebolí tě něco?“
„Upřímně? Bolí mě všechno, ale nic není závažné. Teda aspoň myslím!“

„Moc holkám se tohle nestane. Většinou se to děje mezi klukama.“
„Wow...to už je ze mě blonďák?“
Obě se zasmála a Lexie zase „ožužlávala“ rohlík.

„Mám pocit, že jsem dojedla.“ pronesla blondýnka a vrátila nedojezenou půlku rohlíku na talíř.

„Já sem taky skončila.“ obě se zvednuly a šli k okýnku, kde odkládaly talíře. Před nimi stál Caleb, který tam položil prázdný talíř a zadíval se na Lexie.

„Nic jsi nesnědla!“
„Ale jo! Snědla jsem půlku rohlíku, což je u mě úspěch!“ Caleb jen zavrtěl hlavou a vzal ji z rukou tác.

„Co to děláš?“ bez řečí s ním zamířil ke stolu, u kterého Lexie ještě před chvílí seděla. „Jestli si chceš hrát na džentlemena a odnést to za mě tak klidně, ale máš to nést opačným směrem.“
Caleb se posadil na Roxyno místo a ukázal ji na volnou židli.

Posadila a čekala co z něj vypadne. Posunul mezi ně tác s jídlem.

„Můžeš mi říct o co jde?!“

„Musíš jíst!“

„Já jím!“

„Denně ti stačí rohlík a půl s párkem?“

Obrátila oči v sloup.

„Chci ti pomoct! S takovou z tebe za chvíli bude anoraktička! Takže začneš jíst!“
„Ano, mami!“

Usmál se pro sebe a nevěřícně zakroutil hlavou.
„Kurwa, proč já ze sebe kvůli tédle bloncce dělám šaška.“ řekl spíš pro sebe, ale Lexie to neuniklo.

„Budu jíst, ale ne tydle blafy!“

„Princezno, tady nedostaneš nic jinýho!“
„Tak jíst nebudu!“
„Když nebudeš jíst tak...“
„Já vím! Zavedou mi umělou výživu trubičkama....“
„Tak proč děláš takový blbosti, když to víš?!“

„Nedá se to jíst!“
„Ochutnala jsi to už?“
„Ne...“
„Ne?! A říkáš, že se to nedá jíst? Jíme to tu všichni ostatní a ještě nikdo se z toho neotrávil.“

„Ale...“
„Ale každýho z nás to někdo jíst učil!“

„Fakt?“
„Jo! Nikdo z nás to nezačal jíst dobrovolně! Jenomže jak se tak dívám, tak Roxy na tvoji tvrdohlavost nemá, tak se toho chopím sám!“ na lžičku nabral hromadu té „kaše“ a natáhnul k ní ruku.

„Ty mě chceš krmit?“

„Sama si to do pusy nestrčíš!“ chvíli čekal a když viděl, že má stále zuby pevně stiklé u sebe, tak začal znovu: „Princko, nedělej drahoty, do hajzlu! Nebo to chceš jak malý děti? Za maminku! Upozornění teď máš otevřít pusu!“

„Ne!“
„Jednou mi za to poděkuješ!“

„Myslím, že tě za odměnu pozvracím!“
„Někteří týpci se při prvním soustu taky pozvraceli. Stalo se o i nejlepším tak makej!“ vytřeštěně se na něj podívala. „Jen si z tebe dělám srandu jasný? Nikdo nezvracel a ty nebudeš první!“
Znovu jí zamával lžičkou před obličejem.

Zhluboka se nadechla a pomaličku pootevřela ústa.

„Lexie Stevens! Máš tu právníka!“

Okamžitě ucukla a ústa se jí roztáhla ve vítězném úšklebku.

„Vypadá to, že teď ti své díky nesložím! Jau!“ chytla se za tvář, která ji ještě stále bolela a okamžitě bez váhání se vydala ke dveřím.

„Máš kliku, princko! Ale já se nevzdám!“křikl za ní.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Innocent 6.díl: