OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Innocent 1.díl

08.11.2009 (18:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1512×

„Je mi jasné, že jsi zvyklá na něco jinýho a vzhledem k tvému postavení předtím by si měla mít něco lepšího jenže jinde už nejsou místa, takže budeš tady! Na všechny tvoje otázky mám jedinou odpověď: Nebylo místo!“jeho ironický a výsměšný hlas se jí dostával hluboko pod kůži.
Otevřel dveře od oplocené a střežené budovy. Bez ohledu na dívku ji rychle vtáhnul dovnitř.
Neměla už energii mu odporovat. Nechala se jím táhnout na stanovené místo. Byla psychicky i fyzicky na dně, jen stěží udržela velkou sportovní tašku v rukou, které byly pevně sepnuté pouty.
Vešel do dalších dveří, u kterých byla cedulka s nápisem, který nestihla ani přečíst.
„Tak tě u nás vítám!“oslovil ji starší muž.
Znaveně na něj pohlédla.
„Vím, že asi neskákáš zrovna radostí do stropu z toho, že jsi u nás ve smíšeném nápravném centru pro mládež. I když věřím, že bys neskákala radostí, kdybys byla v nápravném centru pro dívky, ale i přesto....“
Jeho slova šli naprosto mimo ní. Její život byl najednou vzhůru nohama. Bylo jí jedno jestli jsou tu holky nebo kluci. Byla v nápravném centru! Do takového místa se nikdy nechtěla dostat. Nepatřila sem.
„Pane O´donelly můžete jít. Zvládneme ji....“
Aspoň jedna pozitivní věc. Doufá, že už toho chlapa v životě neuvidí! Při pomyšlení, že by zase viděla ten jeho úsměv se jí chtělo zvracet.
„Užij si to tu! Budeš chtít do pekla!“zašeptal, když jí sundával pouta.
Pustila tašku na zem a konečně si promnula otlačené ruce a dodrané klouby.
Ulevilo se jí, když uslyšela zabouchnutí dveří.
„Sáro!“
Dveře se znovu rozrazily.
„Lexie, toto je Sára Riderová. Byla jsi zařazena do její skupiny. Bude tvým průvodcem a vedoucím.“
Lexie pohlédla na vysokou, štíhlou opálenou ženu s divoce se vlnícími černými vlasy z části staženými do copu. Na sobě měla maskáčové kalhoty, ale její postavu podtrhovalo černé triko na ramínka, přes které měla hozenou bundu stejných barev jako kalhoty.
„Dojela jsi pozdě, takže jsi nestihnula večeři, z čehož plyne, že dneska už najíst nedostaneš....“ sjela pohledem Lexiinu hubenou postavu.
„I když možná od zítřka bych ti měla zařídit o porce navíc!“usmála se. Dívce hodně pozdě došlo, že se pokoušela o vtip.
„Pojď. Ukážu ti, kde budeš spát!“otevřela jí dveře. Blondýnka se namáhavě sehnula pro tašku a zamířila ze dveří do dlouhé tmavé chodby.
„Takhle mlčíš normálně?“
Lexie jen zakroutila hlavou.
„Aspoň mě nebudeš přerušovat. O sedmi budíček, v osm snídaně, potom buď sezení, skupinové aktivity nebo práce!“
Sára se na ni podívala. Ta holka vypadala jako tělo bez duše, jen se tiše šourala vedle ní a hleděla před sebe.
„V jednu je oběd. Potom máte volno nebo následuje to co dopoledne kromě práce. A o sedmi je večeře...“
Znovu se na ni podívala, ale blondýnka jen šla slepě dál.
„V půl desáté musíte být u sebe a v deset se elektronickým systémem zavýrají všechny dveře. Nějaké otázky....“
Dívka jen zakroutila hlavou.
Prošli chodbou až k dalším dveřím, kam Sára naťukala krátký kod, do krabičky vedle nich. Lexie se nikdy v elektronice nevyznala, proto ničemu co Sára dělala nevěnovala pozornost.
Dveře se s hlasitým rachotem otevřely a ony vešli dovnitř.
Tady už bylo živo. Přímo před nimi se táhla chodba, kde po stranách byla spousta dveří a postávala tam spousta mládeže, těch co tu byli zavření stejně jako ona.
Vlevo vedla úplně stejná chodba a vpravo byla taky ulička, ale s vyjímkou toho, že ta byla prázdná jen s jedněmi dveřmi a až na konci byly zamřížované dveře.
„Rovně jsou kluci a vlevo holky....“
Když se Lexie rozhlédla kolem zjistila kolem, že si ji všichni měří zvědavými pohledy.
„Nemělo by to být nějak oddělené?“zachraptěla. Mlčela dlouho a této větě skoro nerozumněla ani ona sama, ale Sára to pochopila.
„Nejsme zrovna nejlepší zařízení....“
Lexie to okamžitě pochopila a v hlavě se jí rozezněly slova O´donellyho: „Jinde není místo!“
„Napravo je malý dvůr, kam můžete ve volnu chodit.“
Vydala se chodbou vlevo a Lexie jí naslédovala. Pokoušela se ignorovat pohledy dívek stojících opřené o zeď a pozorující ji.
Na každou z nich už dolehlo toto prostředí. Ale hned pak ji napadlo, že jejich bodající pohledy nemusí být tím, že byly tady. Asi tu nejsou bezdůvodně a většina z nich, které skončily tady nikdy neměly pořádný domov.
„Úplně vzadu jsou sprchy a toalety. A tady budeš bydlet.“ Sára otevřela železné dveře a ukázala do malé stísněné místnůstky.
Blondýnka se při pohledu do místnosti zhluboka nadechla a zaváhala.
„Je skoro půl desáté, takže už nikam nechoď ať nemáš malér hned první večer tady.“ Lexie přikývnula.
„Hele.....“ Sára se na ni podívala a Lexie se zazdálo, že v jejím pohledu je možná i soucit, ale byla tak dezorientovaná, že to mohlo být cokoli jiného. „Chápu, že pro holku jako ty to bude těžký, ale....“na chvíli zaváhala jako by sváděla vnitřní boj. „můžeš si za to sama!“
„Neudělala jsem to! Jsem nevinná!“vykřikla tiše Lexie. Sára to zaslechla, ale už byla na odchodu.
Kolem dveří do jejího pokoje se shluklo moc lidí, radši hodila tašku dovnitř a podlahu a zabouchla za sebou dveře.
Unaveně se o ně opřela a svezla se až na podlahu.
Chtělo se jí brečet, ale nemohla, přišlo jí, že už v očích nemá žádné slzy.
Znovu se rozhlédla kolem.
Přímo naproti dveřím bylo malé, zamřížované okno bez závěsů. V pravém rohu byl malý dřevěný stolek, který zasahoval skoro pod okno. U zdi, na pravé straně, byla stará železná postel s rozpadající se madrací. U nohou postele stála skříň, která stála v dalším rohu. Tak malá byla tato místnost. Podél zdi se vlezl jen ten malý stolek, postel a skříň.
Díky tomu, že všechen nábytek byl vpravo, se vytvořila malá ulička nalevo, aby se tudy dalo aspoň projít k oknu aniž by se cokoli muselo přelézat.
Depresivně působily i stěny, které, jak Lexie hádala, měly být asi bílé, ale teď už byly šedivé a oprýskané.
Blondýnka uslyšela cvaknutí zámku a staré světlo nad ní zhaslo. Muselo být deset.
Zvedla se ze studené podlahy a po tmě vyhrabala z velké sportovní tašky vytahané černé tepláky a bílé triko na ramena.
Rychle se vysoukala ze špinavých džínů, propoceného trika a mikyny, ve kterých trávila poslední týden.
Nevěřícně se zahleděla na deku, která ležela hozená na posteli. Rychle přes madračku natáhla čísté prostěradlo, které leželo na stolku a z tašky vytáhla smotanou malou, hebkou deku.
V duchu děkovala bohu, že si ji vzala sebou. Radši se navlíkne do několika ponožek a mikyn, aby jí stačila její přikrývka než, aby se musela přikrývat něčím odsud.
Pak už jen rychle vlezla do postele, nestarala se o to, že je tvrdá a nepohodlná a vyčerpáním usnula.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Innocent 1.díl: