OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » In Flames - 16. kapitola

21.12.2015 (10:00) • Ashley457 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1126×

Od incidentu na záchodech uběhly dva týdny. Carl zatahal za pár nitek, a tak se mu povedlo mě zbavit všech služeb na záchodcích. Teď jsem dělal především v kuchyni a prádelně a obě místa byla chráněna bachaři (a kdo by se divil po tom, co byla v pračce nalezena mrtvola jednoho vězně, protože vězňové jako kafilérní boxy používali všechny možné uzavřené prostory, které žádný bachař moc neotevíral, a také po onom incidentu s okurkou, o kterém nikdo nechce mluvit, a pokud by to nějaký odvážlivec nadhodil, všichni okolo se raději přesunou do bezpečné vzdálenosti).

Poslední dobou jsem nemohl spát, vstával jsem velmi brzy. Když jsem žil sám (a později se Sinsirem), tak jsem byl zvyklý si vyspávat až do poledne. V té době jsem se cítil tak bezstarostně. Žádní rodiče, kteří by mě už od rána nutili pracovat, žádné brzké vstávání do školy a žádné učení na testy. Jak o tom tak zpětně přemýšlím, možná to byla právě znuděnost, co mě vedla k častějšímu vraždění.

Dnes mě tudíž nečekalo drsné probuzení, když jeden z bachařů tvrdě uhodil obuškem do mříží mé cely.

„Vstávej! Máš návštěvu,“ zařval a natáhnul ruku s obuškem, aby ukázal na místo u mříží, kde jsem si měl stoupnout, aby mi nasadil pouta. „Ruce před sebe!“ A ostražitě sledoval každý můj pohyb.

Normálně bych se s něčím takovým neotravoval, ale co když šlo o Alexe? A nebo o Sinsira? (Pořád jsem odmítal uvěřit tomu, že Sinsir byl jen fragmentem mé představivosti.)

Před sebe? Takže jim nejspíš konečně došlo, že mít ruce za zády několik hodin není jedna z těch nejpříjemnějších věcí, co by se jim mohla stát. (Když si však zvyknete na život ve vězení a bachaře, ani vás nenapadne si na něco takového stěžovat, vězni se zde stejně po většinu času pohybují volně.)

Poté, co mi nasadil pouta, opatrně odemknul celu a raději ustoupil do bezpečné vzdálenosti (to, že jsem měl pouta, nic moc neřešilo a on to věděl). Ani mi nepotřeboval nic říkat, i bez jeho pomoci jsem věděl, kudy mám jít.

„Nevím, co to máš za dohodu s Carlem, ale poslední dobou se spolu nějak bratříčkujete. Nemůže to přece být jen tím, že jeho ségra je taky vražedkyně, že by se tak staral o vězně, neviděl jsem ho se nějak mazlit s ostatníma…“

Protočil jsem oči. Samozřejmě, že pro mě poslali toho nejotravnějšího bachaře. Byl zde mezi vězni i ostatními bachaři znám jako Drbna Pete a to dnes nebyl ve své nejlepší formě. (Ale možná je pravda, že přede mnou si od určitého incidentu bachaři raději dávali pozor na jazyk. Zvláště pak, když stáli v mém dosahu.)

„… v téhle době si chlap ani nemůže vrznout s nějakou štětkou, aby ho pak stará neodpravila. Kde jsou ty doby, kdy ženská byla jen majetek chlapa a na slovo ho poslouchala? Hm… Že by tohle byl ten důvod, proč jste si s Carlem tak blízcí? Byl unavenej ženskejma, tak si bere klučiny z vězení? Ale pro vás teploušky je to taková odměna, no ne? Stejně tě popraví, tak si aspoň užiješ nějakou srandu.“ Stále si ode mě udržoval bezpečný odstup, ale nestydatě se ušklíbal a dobíral si mě. Nejspíš ho život jako dozorce ve vězení přestal bavit. Zapomeňte na adrenalinové sporty, pracujte ve vězení! Třeba doufal, že ho nezabiju, ale pouze zmrzačím tak, že z toho vytáhne dost prachů…

Naštěstí (naneštěstí?) pro něj jsem neměl nejmenší zájem brát si jeho slova k srdci a popravdě jsem i ztrácel chuť zabíjet a zraňovat. Nemohl jsem však zaručit, že bych se zase nevrátil zpět k normálu, kdybych se dostal ven. Navíc nemělo smysl o tom vůbec přemýšlet. Už nikdy odsud nos nevystrčím (pokud by mě tedy nepřeřadili do jiné věznice), leda tak v pytli na mrtvoly.

Zhluboka jsem se nadechl a nabídl mu ten nejzářivější úsměv od ucha k uchu (od kterého mě pak bolely tváře), kterého jsem byl schopen. Jak jsem očekával, úšklebek mu z obličeje zmizel, důležitě si odkašlal a raději už o předchozím tématu ani necekl.

„Ehm… Carl mě přesvědčil, že tě tam mám nechat samotnýho a nemám tě kontolovat. Nevím, o co tady jde, ale raději bys neměl mít na mysli nic zvrácenýho. Taky se mě snažil přesvědčit, ať ti odepnu pouta, ale já nejsem maniak ani sebevrah a jsem si celkem jistý, že ten tam vevnitř taky ne. O nic se nepokoušej, jinak budeš potrestanej.“

Ten vevnitř… Sinsir? Ne, bylo by bláhové si myslet, že bych ho ještě někdy viděl. S největší pravděpodobností mě přišel navštívit Alex, což byla druhá nejlepší varianta. Nejspíš to bylo hloupé, ale považoval jsem Alexe za největšího přítele, kterého jsem kdy měl. Vždy jsem byl takový samotář a bál se toho, co si o mně ostatní myslí, proto jsem se nikdy nesnažil udělat si přátele a raději se snažil projít střední, jak nejrychleji jsem jen mohl, abych se konečně mohl sbalit a odstěhovat se co nejdále od mých rodičů. Jsem si jist, že i oni si nepřáli nic jiného. Ironicky jsem nakonec tu střední ani nedochodil. Ale aspoň jsem se zbavil rodičů a oni mě.

Bachař pootevřel dveře do místnosti a pokynul mi, abych vešel dovnitř, aby rychle mohl dveře zablokovat a dostat se ode mě co nejdál a nemít už mě na krku.

Suše jsem se zasmál a s pyšným křivým úsměvem jsem nakráčel dovnitř.

K mému překvapení ta postava, která stála v rohu místnosti, nebyla Alex, ale -

„- Sinsir?“

Slyšel jsem posměšné odfrknutí od postavy v rohu. Tohle nebyl Sinsir. Ale z té podivné osoby taky vycházelo krásné teplé světlo. Nemusel bych být žádný génius, abych poznal, že to byl taky ohnivý genasi, stejně jako Sinsir. Teprve když jsem se podíval podruhé, viděl jsem, že jeho vlasy neměly stejnou ohnivou barvu jako Sinsirovy a jeho kůže na sobě měla zvláštní znaky.

„Nezávidím ti, pobývat v takovém studeném a tmavém místě…“

„Asi by měli najmout pár ohnivých genasi, ušetřili by za topení i světlo,“ prohodil jsem suše a doufal, že se cizinec představí dříve, než ho k tomu budu muset vyzvat.

„Otec říkal, že rád žertuješ.“

„Otec?“

„Sinsir.“ Poprvé se ke mně otočil obličejem a natáhl ruku. „Spice, těší mě.“

Autor: Ashley457, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek In Flames - 16. kapitola: