OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » In Flames - 15. kapitola

30.08.2015 (11:00) • Ashley457 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 994×

„Protože si právě plníš svůj sen.“

„Já vlastně chtěl být princem, že?“ Carl mě položil na postel a pomalu se vydal pryč z mé cely.

„Už víš něco o tom, kdy mě…“ Je lehčí si to myslet, než to říct nahlas. Dříve jsem si myslel, že jsem na smrt připravený. Některé věci jsou horší než smrt, a jednou z nich bylo trávit každý den v tomhle pekle. Elektrické křeslo sice není mou první volbou smrti, ale pokud se jim to povede hned na poprvé (četl jsem, že se může stát, že se to opakuje několikrát, protože vás první dávka nezabije), je to lepší, než kdyby mě mučili.

„Popraví? Hochu, celé to ještě prozkoumává nejvyšší Texaský soud, a to trvá nejméně tři roky! A to by ještě bylo velmi rychle. Připrav se tak na dalších devět let. Tedy, pokud tě nějaký vězeň dřív nezabije. Takže si na injekci ještě nějakou tu dobu počkáš.“

„Injekci? Já nemám být popraven na elektrickém křesle?“

„Elektrickém křesle? To žiješ v šedesátých letech? Tady se popravuje už jen smrtící injekcí. Když jsem nastoupil, tak mi několik starších bachařů vyprávělo o tom, jak strašné byly popravy elektrickým křeslem. Krvácení z očí a úst, vypadlé oční bulvy, zápach spáleného masa. Dokonce popravení občas začali hořet a kolikrát se i podělali. Jsem rád, že jsem zažil pouze injekci, ale ani to není zrovna dvakrát příjemné. Vím, že se zbavujeme lidí, kteří si nezaslouží žít (bez urážky), ale i tak si připadám velmi zvláštně, když někoho zbavuji života. Jednou jsem slyšel o bachařovi, který se stal na popravách závislý, takže se pokoušel popravit všechny a později se dal na vraždění lidí. Myslím, že mě tím pouze strašili, ale i tak si radši dávám pozor.“

„A to já si myslel, že ženský jsou ukecaný. Neskrýváš náhodou něco, Carle?“

„Náhodou mám v kalhotech to stejný, co ty.“

„S tím rozdílem, že já jsem o čtyřicet let mladší. A taky líp vypadám.“

„A taky jsi tak trochu metrosexuál.“

„Já nemůžu za to, že jsem se už narodil dokonalým…“

„Proto to vyrovnáváš tím, že jsi tak trochu zavraždil desítky lidí.“

„Tak trochu…“

„Na jednu stranu mě zajímá, jestli jsi jen opakoval to, co jsem řekl, nebo jestli jsi chtěl zabít více lidí…“

„To první, ale co kdybych řekl, že bych chtěl zabít co nejvíce lidí, co by šlo?“

„Tak bych odsud sakra rychle vypadnul a pak se tě nedotknul ani násadou od smetáku.“

„Nemáš žádný koule.“

„Právě že mám koule, proto nechci, abys mi je uříznul.“

„Není s tebou žádná sranda.“

„Uřezávání koulí je podle tebe sranda?! No počkat, vlastně bych se ani nedivil, stačilo mi číst pár věcí o vraždách, které jsi spáchal, a to mi dost stačilo na to, abych posoudil, že možná nejsi tak úplně v pořádku.“

„Tobě pořád vadí to, že jsem ti řekl, že jsem hezčí jak ty.“

„Teď jsi na to kápnul! Tak teď zapadni do postele a spi, než začnu pořádně přemýšlet nad tím, že jedním z lidí, se kterými mám celkem zábavnou konverzaci, je šílený metrosexuální masový vrah, který má princeznovský komplex.“

„Radši bys fakt měl vypadnout, než ti zakroutím krkem!“

„Ne že bych se za život bavil se spoustou šílených masových vrahů, ale i tak mi přijdeš jako úplně normální teenager.“

„To jsi neslyšel o všech těch středoškolácích, kteří zabijou holku, protože s nima nechce jít na rande? A taky těch, kteří postřílí celou školu? Jen tak, protože se pro to rozhodli? Zaslechl jsem to v rozhovoru dvou bachařů. Možná nejsem až tak zvláštní, jak by si jeden myslel. A nebo propukla nějaká epidemie, která postihuje pouze americké teenagery.“

„Třeba by tě zajímalo, že o nich i média prohlásili, že je k tomu svedly videohry a jak si tím ti hodní a šikovní studenti zničili svůj život. Pokud si dobře pamatuju, nějak podobně tě taky označovali. Jak to bylo: ´Nadaný a oblíbený sedmnáctiletý student´? Co jen si to lidé nevymyslí…“

„V mém případě to taky bylo proto, že ze mě byly ženský po celým světě vlhký.“

„Uh-huh. Zapomněli tam připsat, že ten student má taky nesmírně vysoký ego a jeho ženská musí být snad naprostá bohyně, a se zbytkem by vytřel podlahu.“

„Tak už vypadni!“ Zvláštní, jak mi jen pár slov dokáže naprosto změnit náladu. Byl jsem takový odjakživa. Cokoliv, co kdo řekl, se mě okamžitě dotklo. Když mi v dětství někdo něco vytknul, pomalu jsem odtamtud utíkal se slzami v očích. Čím jsem byl starší, tím lépe jsem se dokázal ovládat. Přesto jsem se však snažil být dokonalým. Ale pro mé rodiče to nikdy nebylo dost. Nic, co jsem udělal, kolik soutěží jsem vyhrál, kolikrát mě učitelé chválili, nikdy nic z toho nemohlo zastínit fakt, že jejich syn je teplouš a vyvrhelem rodiny. Ani nedokážu spočítat, kolikrát mi bylo řečeno, že mám být rád, že mě nevyhodili z domu a pořád u nich můžu žít a jíst jejich jídlo. Na všech společenských událostech jsem se musel tvářit, jak moc nemiluju ženský. Matka mi představovala jednu holku za druhou, doufajíc, že zapomenu na tu hloupost, co jsem si vymyslel, abych byl zajímavý. Každou takovouhle noc jsem musel trávit ve společnosti hloupých namyšlených holek, které mi strkaly své výstřihy pod nos. To byl také hlavní důvod, proč se se mnou nebavili žádní kluci. Já byl obklopen všema holkama a neměl o ně nejmenší zájem, a oni, kteří by za to dali vše, neměli nic.

Když jsem domů přišel s prvním piercingem, otec mě se slovy „Teď už i vypadá jak teplouš!“ praštil tak, až mi roztrhnul ret v místě, kde jsem si nechal piercing vpíchnout – v té době mi bylo patnáct.

Kupodivu se otec mýlil v tom, že mě teď nebude žádná holka chtít. Pokud je to možné, zdálo se mi, že se na mě lepí ještě víc. Nechápal jsem to. Připadal jsem si jako nějaký bohatý sportovec ze školy z fiktivního světa – takoví, jací se vyskytují v každém filmu a seriálu pro teenagery. Přece nebylo možné, aby se kolem mě lepilo tolik holek a navíc bych se líbil jim všem a všechny to dávaly tak očividně najevo. Možná se proti mně spiknul vesmír.

Autor: Ashley457, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek In Flames - 15. kapitola: