Impossible Little Things 46 • OurStories.cz ~ naše povídky

Nádherná romantická chvilka s Louisem :3

04.12.2013 (12:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 694×

Nastupujume do letadla. Je jedna hodina ráno a já jsem... unavená. Niall zůstal s Michelle v Paříži, stejně jako Harry, Liam a Dan. Zayn a Perrie jedou prý ráno k Perrie domů. Louis mi nabízel, že tam taky zůstaneme. Ale já jsem unavená z neustálého řevu fanynek. Nejradši bych jim všem postupně vytrhala hlasivky. Pěkně bych je tam chytla a škubla. Z té představy mi je špatně. Radši ji rychle zaháním, bohužel, ne úplně, jinak tady vyklopím obsah všeho, co jsem dnes snědla. A že toho bylo. Choulím se do sedadla. Chvíli koukám na mizející Francii a pak usínám.

Zvracím... mám pocit, že si vybleju mozek... doktor mě posazuje na křeslo... JSTE TĚHOTNÁ... před očima se mi rojí všech pět... Liam... Louis... Niall... Zayn... Harry... Vojta... Tak počkat. Vojta?!

S cuknutím se probouzím. Pořád sedím v letadle. Slyším hlasy. Přede mnou spí Perrie. Takže kluci. Jsem přikrytá. Dekou. To je pěkný. Přistáváme. Akorát. Ale bohužel jsem dost unavená, a tak hned vzápětí usínám i v autě.

***

Stojím před postelí, ani nevím, kolik je hodin, jenom to, že jsem vyřízená. Naprosto. Padám na břicho na postel. Po chvíli v této ne příliš pohodlné poloze usínám.

Cítím, jak mi něčí ruce pomalu zouvají boty. Ne. Ještě nemám sílu otevřít oči. Kdosi mě pomalu a lehce otáčí na záda. Neubráním se zamrumlání. Osoba na chvíli přestává. Pak naivně pokračuje. Rozepíná mi pásek na kalhotách. Pak mi je stahuje. Trochu mnou zatřese. „Jan," zkouší mě posadit. Pf. „Teď budu potřebovat tvoji pomoc." Neochotně otevřu jedno oko. Usměje se na mě.

„Louisi?" rozeznávám zamlženou osobu. Ucítím úsměv. Pomalu se rozmlžuje a už ho vidím s otevřenýma očima. Vychutnávám si pohled na jeho obličej. Nejlepší na tom je, že ho mám. Můžu ho líbat a dotýkat se ho. Dělat si z něj srandu a další.

„Ahoj," odhrnuje mi pramen z očí.

Nakřivím obočí. „Proč mě svlíkáš?"

Zasměje se. Tlumeně a potutelně. „Aby se ti spalo líp." Zní normálně.

„Spalo by se mi líp, kdybys spal se mnou," koukám na něj ospalýma očima. „Jak to, že vůbec nejsi unavený?"

„Já nejsem nikdy unavený."

Protočím ospale očima. „Jedeš dvacet čtyři hodin non stop, musíš být unavený."

Usměje se na mě. „Spal jsem, když jste byly pryč." Kývnu v náznaku slova aha. „Tak jo." Vysunuje si mě zázračně na klín, přičemž mám nohy stále na posteli. „Už jsem tě trochu probudil, že?"

„Fakt?" zvednu obočí v náznaku, že nechápu. Pak mi rychle sundá ruku ze zad, kterou mě podpíral, a já padám dozadu. V rychlosti ho chytám za triko. Padá na mě. Zaráží mě zase jeho ruka. Jsme si tak blízko, že se dotýkáme nosy. V takovéhle chvíli očekáváte, že vám váš kluk řekne to, co by měl. Co se říká, když se vám někdo opravdu líbí. Když ho máte fakt rádi. A toto z něj vyzařovalo. Všechny jeho hormony, oči, prostě všechny jeho orgány. A on se místo toho, aby to řekl, zvedne a posadí vás zpátky. Sklopila jsem oči. Po očku na něj kouknu. Má prsty zaťaté ve vlasech. Zezpod ruky se na mě podívá.

„Pomůžu ti," natahuje ruce k mým bokům.

„My-myslím, že to zvládnu," položím mu ruce na ty jeho a pomalu je odsunu. Zaraženě na mě kouká. Pak se jeho výraz mění.

„Dobře." Stoupá si a jde za mě. Takže nevidím, co dělá. Sundávám si triko. Přede mnou se objevuje ruka a podavá mi poskládané triko. Jeho. Opatrně a zmateně po něm sahám. „Vyspím se na gauči." Slyším kroky.

„Co kdyby..." Uslyším, že se zarazí. Otočím se, abych na něj líp viděla. Stojí s rukou na dveřích. Kouká do země. „Co kdybych chtěla tvý tělo víc než tvoje triko?" Podívá se na mě. Po tváři mu přejede zmatek. Po chvíli kývne. Pokládám triko na zem. Lehám si do postele a zakrývám se. Po chvíli se peřina nadzvedává. Louis si lehá vedle mě. Váhá. Otáčím se pro jeho ruku a přetahuju si ji přes břicho. Dopadá za mě. Podsouvá mi druhou pod hlavu. Uvelebuju se a přitisklá na jeho tělo po chvíli usínám.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování