OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Impossible Little Things 32

Možná se změní všechno a já si začínám myslet, že k lepšímu...

22.04.2013 (09:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 684×

„Takže se uvidíme zítra?" Pokládá mi ruku na rameno. Přikyvuji. Usměje se na mě a začíná se nejistě naklánět. Rychle sklopím zrak k zemi. Koukám mu na nohy. Jeho obvyklé bílé tenisky a ohrnuté kalhoty. Jedu výš. Červené kalhoty má obtažené. Oči vjíždím k rozroku. Zajíkám se, když vidím tu vytvarovanou bouli. Rychle zvedám oči. Se zvedlým koutkem na mě kouká. Musím pryč. Rychle se předkláním a líbu ho krátkým polibkem na tvář. Otáčím se a zavírám za sebou dveře. Zítra už ho uvidím jenom na koncertě. Pak jedeme domů. Teda, já jedu balit. To je další, co mě čeká. Musím to říct Star. V letadle.

 

Naprosto vyprodaný koncert. Naprosto narvaná hala. Naprosto nervózní. Po mém předchozím vystoupení se mě všichni ptají, jestli jsem v pohodě. Jo, jsem. Děkuju za optání. Přichází za mnou Star.

 

„Jani, nechci tě zklamat, ale prohodím vás s Verčou a Danem," oznamuje prostě a odchází. Adam si všímá a pokládá mi ruku na rameno.

 

„Co se děje?" Otáčím se na něj a snažím se vypadat v pohodě.

 

„Star nás přesunula dozadu. Kvůli mému předešlému vystoupení," oznamuju a raději sklápím zrak. Ještě se nestalo, že by Star někoho takhle vykopla.

 

„Cože? Tak to ne, jdu si s ní pomluvit." Rychle mu položím ruku na hruď, abych ho zastavila. „Star?"

„Ne, Adame. Nech to být," dívám se, jak Star mluví s Verčou a Danem. Ti se k sobě tisknou. Pak se Verča vyvlíká a začíná zuřivě máchat rukama v gestech. Přes ten šum neslyším, co si říkají. Všimnu si, jak se na mě Star podívá, a neuniká mi pohled. Ten výsměšek, že tohle mám marný. Svírá se mi žaludek. Kde se v ní vzala ta nenávist? Někdo mi trhá za ruku.

 

„Adame, říkám ti, že..." otočím se a pak už se jen dívám, jak mě Louis táhne pryč.

 

Jsme v pánských šatnách. Teda myslím. Zavírají se dveře a Louis zamyká.

 

„Louisi, co je?" Jak mu vysvětlit, že ani za boha nemám náladu na líbání nebo jakýkoli jiný projev náklonosti? Pouští moji ruku a místo toho zvedá moji bradu. Začíná tisknout má ústa k jeho. Najednou zase roztávám. Pokládám mu jednu ruku zezadu na krk a druhou mu vjíždím do vlasů. Z úst se mu vydere sten přímo do těch mých. Vzápětí vzdychnu já. Opírá mě o chladnou zeď. Cítím jeho dotek na půlkách a tuhnu. Jeho polibek je zase vášnivější. Přestávám dýchat. Jeho ústa mi nedovolí ani trochu kyslíku. Dusím se. Je to rajcovní. Neustálemu zaplétám prsty do jeho vlasů. Získávám pevný stisk a on vzdychá znovu. Jedna jeho ruka zůstává na zadku a druhá se přesouvá k boku. Cítím, jak mi odsouvá střapce z trika a vjíždí na studenou pokožku. Jeho polibky se přesouvají na krk.

„Prosím všechny tanečníky, aby se dostavili ke schodům na stage." Pouští moje boky a znovu bere moji hlavu za lícní kosti. Tím si mě přitiskne ještě blíž. Pokládám mu pomalu každý prst na hruď. Pak zatlačím a on pouští moje ústa. Opíráme si o sebe čela a prudce oddychujeme.

„Musím jít," zašeptám. Když otevřu oči, všímám si, že v rozkroku mě asi i chtěl. Zřejmě si všímá mého pohledu, protože poodstupuje a prohlíží si mě. Ruce mám stále na jeho hrudi. Nechci, aby se mě přestal dotýkat. Znovu se vrátí. Něžně mě políbí.

„Ani jsem se s tebou nerozloučil," usměju se.

 

„A teď už ses rozloučil?" Znovu zazní hlas z reproduktoru a já se otočím ke dveřím. Ryche ještě hlédnu na něj.

„Rozloučil," usměje se a kývne hlavou k východu. Vyběhnu ven. Probíhám chodbou a ke schodům se dostávám přesně v momentu, kdy ostatní už vychází do schodů. Adam na mě dělá naštvané xichty, zatímco já jen ty omluvné. Protáčí oči a vstupujeme na pódium. Začínají mě oslňovat světla, a tak přivýrám oči.

 

Sestupujeme se smíchem z pódia. Tanec a prostě všechno se nám povedlo. Sestupuju na poslední schod. Prudce se zarážím, když do mě Annie vráží. Koukám, co dělá, a všímám si, kam kouká. Zaraženě se kouknu na skupinku lidí před námi. Otevírám pusu při tom pohledu. Při pohledu, jak se Veronika oplítá kolem One Direction. A hlavně kolem Louise. Když mi Adam pokládá ruku na rameno, Star Louise začíná líbat. Trhám sebou a běžím pryč. Chci pryč. Někam daleko odsud. Zakopávám o vlastní nohy a končím na zemi. Rychle se zvedám a pádím dál. Zabíhám do šaten a vrhám se po své tašce. Jak mi tohle mohl udělat? A co ona? Ksakru. Ne to není správné slovo. Doprdele bude výstižnější. Obracím se rychle, jakmile si nazouvám boty a hážu oblečení do mé příruční tašky, a vrážím celou svojí vahou na nějakou zasranou osobu. Když rychle koukám, kdo to je, zjišťuji, že tento výraz, totiž zasraný, se k Louisovi v této chvíli náramně hodí.

 

„Nech si to vysětlit, prostě se na mě vrhla!" říká mi Louis. Kroutím hlavou a cítím slzy, které se mi začínají drát do očí. Couvám a pak zase vyrážím ven. Běžím k výtahu, abych se dostala k podzemním garážím. A tam to na mě padá. Sypu se podél stény jako hromádka neštěstí. V garáži si na sebe rychle natahuju rifle, triko, conversky a volnou mikinu přes hlavu. Zbytek schovávám do tašky a vydávám se do večerního města. Se strachem a vypnutým mobilem.

Prší. Super. Jsem zmoklá až na kost. Taška vevnitř asi taky nebude zrovna nejsušší. Vytahuju mobil, který je z nějakého důvodu naprosto suchý. Stoupám si na zastávku, kde na mě neprší. Zapíná se mobil. Nechápu, co mě vlastně tolik vzalo. No, tak Star mě poslala do druhé řady. Pak ten úšklebek. Pak ta pusa. Hroutím se na plastovou plochu ramenem. Mobil se konečně zapíná. Čekám, až se zaktualizuje, a začínají mi přicházet zprávy.

 

Kde jsi? Vrať se. Annie

Tancujeme bez tebe! Star na tebe úplně sere! Nechápu to! Ann

 

Zabalila jsem ti. Star říkala, že na tebe nemáme čekat! Co to do ní vjelo, ksakru? Ann

Ať už jsi kdekoliv, je mi jasný, že sis vypnula zvuk, takže, právě nasedáme do letadla. Letenka ti propadla, ale Harry to byl vyřešit! Mám tě ráda, Ann

 

Jedu tě hledat, ať už se ti to líbí, nebo ne. Louis

Rychle volám Ann. K mému údivu to zvedá Verča. „Čau, konečně voláš. Ann je na záchodě, jdu za ní," slyším hukot letadla. Chvíli se tam o něčem baví. Nerozumím tomu.

 

„Jan, konečně. Tašku jsem ti nechala na pokoji. Když jsme vycházeli, potkala jsem Harryho. Takže asi v poho. Ne! Nic není v poho! Star je na zabití! Řekla nám, že je jí jedno, kde jsi, že prostě jedeme a hotovo! Všichni jsme protestovali, dokonce i Patrik!" Uslyším její hlas. Sevře se mi žaludek. „Ne! Je to můj mobil!" slyším tam řvát Ann. Rychle hovor típám. Koukám se na zmeškané hovory. Dvacet. Pár od Adama a pár od Annie. Osm od Louise. Kam mám teďka jít? Vím, že Louis za to nemůže. Počkat, vím? Nic nevím. Jsem naštvaná hlavně na Star. To jo. A hodně, ale zlobím se i na něj? Vytáčím jeho číslo. Zvedá to po chvíli. Slyším hukot auta.

„Kde jsi?" ptá se mile. Svírá se mi žaludek. Koukám na zastávku. 

 

„Bulvar Street. Zastávka osm," pokládám to. Klesám do čupu. Rychle si svírám hlavu do rukou.

Do křižovatky zatáčí malý stříbrný citroen. Zastavuje u krajnice naproti. Zvedám se do stoje a koukám před sebe. Budu se mu vůbec líbit? Určitě mi všude tečou šminky. A to oblečení. Vypadám jak tlustá laň. Pohodí klíčky od auta, rozhlédne se a přechází za mnou. Beze slov vystupuje přede mě. Nemůžu si pomoct a vrhám se mu kolem krku. Chvíli je úlekem trochu zaskočen, ale pak už si mě k sobě tiskne. Opírám hlavu o jeho rameno. Musím stát mírně na špičkách. Na to si nikdy nezvyknu. Cítím jeho teplý dech na krku. Nežně mě tam políbí. Pak si mě odtahuje. Ne! křičím vduchu. Nechci!

 

„Jsi strašně mokrá," konstatuje a sundává si koženou bundu. Sundává mi tašku z ramene. „Natáhni ruce." Mlčky dělám, co po mně chce. Stahuje mi mikinu a rychle mi podává jeho bundu. Natahuju si ji a on mi ji zapíná. Je tak teplá. Hned ucítím brnění a to teplo. Vůni. Jeho vůně. Zavírám oči a pořádně se nadechuju. „Dal bych cokoliv za to vědět, co si teď myslíš." Otevřu oči.

„Potřebuju sprchu," špitnu a poslouchám samu sebe, jak mi přeskakuje hlas.

 

„Tak pojď," cukne hlavou k autu.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Impossible Little Things 32:

No přečetla jsem jednu knížku, takže to asi bude tím

Tý jo, tak teď to bylo vážně zajímavý... Mám takový pocit, že jsi změnila styl psaní, ne?
Jinak jsem z toho pořádně mimo, co se tam teď děje. Jsem vážně zvědavá, co máš v plánu dál. Takže jako obvykle: Těším se na další díl. Kdy bude?

Přidat komentář:

Nick:

Text: