OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Iluze převodu - 2. kapitola

01.08.2016 (11:00) • Henley • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1248×

Jediné štěstí dvojčat bylo, že následujícího dne byla neděle. Sice to znamenalo, že potom přijde pondělí, ale zatím byla neděle. A to znamenalo žádná škola. Takže se není čemu divit, že vstávala až kolem deváté, když už je slunce opravdu tahalo z postele.

„Ach jó,“ povzdechla si Anabel, než otevřela oči a posadila se. Nebyla žádné ranní ptáče, od toho měla sestru. Ta většinou vstávala a dělala snídani, ještě než se Anabel vzbudila. Teď ale musela z postele vylézt sama. Nakonec se jí to po zhruba deseti minutách povedlo, takže ve své lehké noční košilce přešla měkký koberec a vyhlédla ven z okna, přičemž si musela rukou zakrýt obličej, aby jí slunce nesvítilo do očí.

Když zhodnotila teplotu venku, přešla do menší šatny. Vytáhla pohodlné kraťasy s kapsami, sportovní podprsenku a tílko. Obula si běžecké boty a vlasy si svázala do culíku. Měla jasný posnídaňový plán, takže vzala telefon se sluchátky a vydala se do přízemí na snídani. Ani ji nepřekvapovalo, že Isabel již seděla u stolu a pochutnávala si na čerstvě upečeném perníku.

„Dobré ráno,“ pozdravila, když si sedala ke stolu.

„Dobré,“ pozdravila ji vesele tetička Anastasie a podala jí talíř s perníkem posypaným vrstvou moučkového cukru a jahodami okolo.

„Jů, vypadá to dobře,“ pochválila Anabel a rovnou se do kousku buchty zakousla. Její následující výraz dával jasně najevo, že jídlo chutná ještě lépe, než vypadá.

„Tak co se chystáte dělat, holky?“ zeptal se jich strýc Leon, když, sám ještě v županu, dorazil do jídelny.

„To netuším,“ přiznala Isabel a usrkla si zelený čaj z porcelánového šálku.

„Já si půjdu zaběhat, trochu prozkoumat pozemky,“ sdělila svůj plán Anabela. „Můžeš se přidat, jestli chceš,“ navrhla sestře.

„No, já si spíš někde najdu místečko na čtení,“ opáčila Isabel, protože nebyla zrovna sportovní typ. Samotnou ji to nebavilo a týmové aktivity jí nešly. Raději si někam zalezla a věnovala se jiným vesmírům a realitám.

Anabel nad jejím plánem jen pokrčila rameny. „Jak myslíš,“ ona by nezvládla celý den někde sedět a nic nedělat, ale Isabel to doslova sedělo.

„Tak se hlavně nezapomeňte vrátit na oběd,“ pronesla se smíchem paní domu a nechala je, ať dojedí a jdou si po svém.

Jen co Anabel odnesla talíř, vydala se chodbou ven. Až ji překvapilo, jak venku svítilo slunce, zapomněla by, jak je v domě oproti exteriéru šero. Míjela obrazy na chodbě a nevěnovala jim žádnou velkou pozornost. Jen co otevřela dveře, seběhla z dřevěné verandy a vydala se zpět na cestu, kudy přijeli. Jakmile se dostala do lesa, odbočila první jakž takž vyšlapanou cestičkou doufajíc, že se nikde v okolí neztratí.

…

Oproti tomu Isabel se vrátila do pokoje pro knihu a mp3 přehrávač. Doufala, že někde poblíž bude pěkné stinné místečko na čtení. Vyšla na verandu a obešla dům, čímž se dostala do zahrady. Ale nebyla to žádná neposečená louka, nebo tak něco. Opravdu to byla krásná upravená zahrada s květinami okolo a fontánkou. Až ji to samotnou překvapilo. Jenže to nebylo úplně místo, které by hledala, takže se vydala k okraji lesa, který se táhl kolem celého pozemku.

Po chvíli narazila na altánek s lavičkami pokrytými polštáři a další funkční fontánou. Byl tu pěkný stín a ticho, místo přesně pro ni. Posadila se tedy na jednu z laviček a otevřela dobrodružnou knihu, ze které vyndala zdobenou záložku. 

…

Anabel proběhla většinu pozemku. V lesíku nebylo nic k vidění, snad kromě pár divokých veverek. A ponořena do jednotvárné činnosti a hudby ze sluchátek si ani nevšimla podivného zvuku utíkajících krků, který nepatřil jí. Jakési nezvané návštěvy si všimla až ve chvíli, kdy se velmi nečekaně srazila s vysokým klukem.

„Jéžiši, nemůžeš se dívat na cestu?“ pronesl mladík sedící na zemi proti ní.

„No dovol?“ bylo jediné, co Anabel zvládla říct v šoku ze srážky, když se zvedala spolu s telefonem, který jí vypadl z kapsy, ze země.

„Nedovolím. Taková pometla, jako ty, by si měla dávat pozor na cestu,“ opáčil modrooký blonďák naštvaně.

„Já pozor na cestu dávám. A ty jsi smetl mě,“ prohlížela si Anabel vysokého kluka. Nevypadal vůbec špatně, vlastně, kdyby nebyl tak drzí, byl by snad i hezký. Vždycky se jí líbili kluci s tmavě modrýma očima. Možná proto, že jich moc nebylo. „Takže by ses možná měl omluvit,“ navrhla mu.

„Já? To určitě. Kdo si vůbec myslíš, že jsi?“ opáčil blonďák.

„No kdo asi? Majitelka tohohle pozemku,“ uzemnila mladíka.

„Tak v tom případě se vám omlouvám, madam, že jsem zkřížil vaši cestu. Nebudu vás již více zdržovat…“ řekl sarkasticky nevítaný návštěvník a jak rychle se objevil, tak rychle zase odběhl.

„A-ale…“ neměla Anabel slov. „To je podivné,“ potřásla dívka hlavou a vydala se opět na cestu. Nebrala toto setkání nijak významně, a vlastně jí za celou dobu nedošlo, že někdo jiný, než její rodina, tu nemá vůbec co dělat.

…

Nakonec pozemek oběhla až na nějaký z konců zahrady, kde objevila velký bazén s lehátky a barem.

„Co já tady dneska ještě nenajdu,“ pokrčila si pro sebe rameny, a jelikož začínalo být opravdu vedro, když nebyla ve stínu lesa, vydala se kolem zahrady do parčíku, kde narazila na Isabel. „Hej, ahoj,“ šťouchla do sestry, aby ji probrala ze zamyšlení. Stávalo se jí totiž, že když se začetla, nevnímala čas ani prostor.

„Ahoj,“ oplatila jí pozdrav Isabel, když založila knihu a položila ji na stolek.

„Nebudeš mi věřit, co jsem našla,“ oznámila jí sestra.

„Co?“ byla Isabel přirozeně zvědavá.

„Bazén. Na zahradě. Musíme tam někdy jít. Je obrovský a nádherný,“ svěřila Anabel dvojčeti.

„To je super, já zase narazila na fontánu a tenhle parčík. Myslíš, že je tu schované ještě nějaké zákoutí, o kterém nevíme?“ přemýšlela Isabel nahlas.

„To nevím, ale určitě bychom to měly jít někdy zjistit. Prozkoumat celý pozemek.“

„Třeba ještě dneska,“ byla Isabel nadšená, přesně jak Anabel čekala. Izy milovala záhady. Jako v knihách.

„Ještě dneska,“ slíbila Ana sestře.

„Holky, oběd!“ zaslechly tetino volání od domu.

„Konečně. Mám hroznej hlad,“ zajásala Isabel a dvojčata se jednohlasně rozesmála po cestě zpět do domu.

Vyšly praskající schody na verandu a otevřely dveře starého domu. Na chodbě to úžasně vonělo. Nemohly se dočkat, až uvidí, co teta nachystala.

„Připravte příbory, holky,“ poprosila teta Anastasie, jakmile vešly do jídelny, a schovala se v kuchyni, aby přichystala jídlo k donesení na stůl.

„Ale ne, podívejte se na ten nečas,“ postěžoval si strýc Leon, jakmile zasedli ke stolu, protože začalo pěkně pršet. Dvojčata se na sebe zklamaně podívala, pohledem si říkajíc, že dneska už zjevně nic objevovat nepůjdou.

Po chutném obědě se všichni odebrali po svém. Strýček zasedl ke klavíru v salonku a hrál nejrůznější známé melodie.

„Naučíš mě to?“ požádala Anabel. Klavíry se jí vždycky líbily.

„Jistě, posaď se,“ souhlasil muž u křídla. „Je to jednoduché. Budeš prostě pokládat prsty na klávesy, dívej.“

Anabel dávala prsty jeden za druhým a hudební nástroj vyluzoval podobné tóny, jako při hře jejího příbuzného.

„Vidíš, jde ti to,“ chválil dívku.

Konec dne se vyvíjel v tomto duchu, Anabel se snažila hrát a Isabel si při tom četla. Až k večeru přišla teta, aby je obeznámila s plánem do budoucna.

„Holky, zítra nastupujete do školy. Začínáte v osm,“ řekla jim, když odcházely od večeře, a nechala je, ať si to přeberou, jak chtějí. Když tu měly žít, musely sem alespoň trochu zapadnout. Dokud mají možnost.

Autor: Henley (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Iluze převodu - 2. kapitola: