OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Iluze převodu - 1. kapitola

29.07.2016 (11:00) • Henley • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1262×

Bylo krásné pozdější odpoledne, když vysokou kovanou bránou projel černý kabriolet. Ta se před ním se skřípěním neochotně otevřela a dlouhovlasá dívka ji musela zase zavřít se stejným zaskřípěním. Dál jel vůz po prašné cestě lesem, až se cesta změnila na upravenou, to když z lesa vjeli do rozlehlé zahrady před domem a objeli kamennou fontánku, ze které již dávno netekla žádná voda. Z míst řidiče i spolujezdce vystoupily stejné dívky, se stejně ladným krokem, až byste získali dojem, že vidíte dvojmo.

Samotný dům před nimi nebyl zrovna zázrak moderního stavitelství. Vlastně asi ani moderní kultury. Veranda, na kterou vedlo pár starých rozpraskaných dřevěných schodů, nepůsobila zrovna nerozbitným dojmem, a stejně tak dveře s mosazným zdobeným klepadlem. Celkově byl dům velký, ale působil, díky všudypřítomnému starému dřevu, dost křehce. A hořlavě.

Dívky vystoupaly těch pár schodů, které loudily prapodivné melodie, a zaklepaly těžkým kovem na dveřích, které měly místo kliky kouli s vyobrazením lví hlavy. To asi aby si samotné dveře připadaly více bytelné, když k tomu přidáte ono klepadlo zavěšené v tlamě tygra.

Dívky se při čekání na nějakou odpověď nebo osobu rozhlížely po verandě, která byla stíněna střechou nad nimi, a hlavami se jim honily stejné myšlenky. Staré ztrouchnivělé dřevo. Zanedbané zahrady a dům jakbysmet. Jak tady mohou bydlet naši příbuzní?

Dívky se nemohly více mýlit. Pravda ovšem je, na jejich obhajobu, že své příbuzné snad ani neznaly. Samy byly dost překvapené, když jim před týdnem přišel dopis, ve kterém je teta Anastasie a strýc Leon zvali, aby s nimi strávily nějakou dobu v Greyvill, v rodinném sídle. Do té doby netušily, že jejich rodina vlastně nějaké má. Ale teď byly tady a nemohly uvěřit vlastním očím. Protože jak to bylo na jednu stranu děsivé, tolik to na stranu druhou bylo nádherné a vzrušující.

„Je otevřeno,“ ozvalo se zevnitř domu a obě leknutím nadskočily. Nakonec se odvážná Anabel rozhodla vstoupit do domu jako první, aby Isabel v případě potřeby stihla třeba ujet. Sice neměla řidičák moc dlouho, a vždycky řídila Anabel, ale třeba by to v případě nouze zvládla dobře.

Obě se tedy vydaly do domu, přičemž si u dveří musely nejprve zvyknout na šero, které v chodbě za nimi panovalo. Z přímého slunce do tmy. To nikdy nebyl úplně dobrý nápad. Jakmile ale jejich oči přivykly šeru, naskytl se jim pohled na dlouhou chodbu s perským kobercem a obrazy po stěnách, všechno vypadalo dost uklizeně, žádné pavučiny, žádní na první pohled zřejmí roztoči. I tak tenhle dojem trochu kazilo ze všech koutů dýchající stáří.

Dřevěná podlaha na chodbě naštěstí nevrzala, jak záhy zjistily, když se jí vydaly směrem do dveří, odkud slyšely hluk. Naskytl se jim pohled na prostornou jídelnu s velkým kulatým stolem z tmavého, asi mahagonového dřeva, na kterém bylo připraveno k svačině. V anglických zemích se tomu říká čaj o páté. Jak tomu říkají iluzionisté, to nemám zdání, asi čaj o páté. A opravdu, velké hodiny v rohu místnosti zrovna odbily pět, když se z kuchyně vedle vynořila starší dáma se zdobenou porcelánovou konvicí, ze které se ještě kouřilo.

Nejdříve položila tác s konvicí a hrníčky ve stejném stylu na stůl, až pak se podívala na příchozí.

„Leone, děvčata jsou tady,“ oznámila manželovi nadšeně a ještě v zástěře se vydala k nim. „Moc vás tady vítám, holky.“ Objala je obě dvě a usmála se, jako by je znala odjakživa. Zjevně o nich věděla víc, než ony o ní.

„No hurá, tak jste k nám našli cestu,“ prohlásil vysoký pán v obleku. I ten vypadal starší, nicméně nebyl mu vidět jediný šedivý vlas. Působil trochu profesionálněji než jeho žena, ale ve tváři byl milý a usměvavý. „Stasie, neumačkej je hned,“ napomínal s úsměvem svou rusovlasou ženu. Dívky těkaly pohledem mezi oběma, a když se pak podívaly jedna na druhou, němě se shodly, že to nebudou sérioví vrazi, nicméně jen mile vypadající a trochu podivní příbuzní.

„Ehem, já, můžu se zeptat, vy nás znáte? Jak jste nás našli?“ ujala se slova Anabel, protože byla ta méně introvertní ze sester. Isabel raději zůstávala v očekávání všeho, co se bude dít, tak jako vždycky.

„Jistě, jistě. Pojďte, posaďte se a dejte si čaj. Všechno si hezky povíme,“ vyzvala je tetička a dala se do rozlévání horké tekutiny, načež každému podala hrníček. Dívky se jich až bály dotknout, jak působily křehce a starožitně. Nicméně nakonec začali všichni usrkávat ze svých pohárků.

„Víte, to si už asi nepamatujete, byly jste ještě hodně malé, ale jezdily jste sem. S celou rodinou,“ dala se do vyprávění teta. To byla trochu temná část jejich minulosti, jelikož před nějakým časem holky o oba rodiče přišly. Za dost podivných okolností na jejich auto spadl strom, jedné bouřkové noci, když se vraceli domů kdo ví odkud.

„Tak nás napadlo, jestli byste tu nechtěli nějaký čas pobýt. Je tu klid, prostor a pro nás dva je celé sídlo asi až příliš velké,“ pokračoval strýc Leon, který věděl, že poslední dobou dívky procházejí jistým přerodem svých sil. Bylo to tak u všech iluzionistů. Jejich síly se umocňují, rozšiřují a nabývají na síle. To není jednoduchá záležitost a ne každý to musí zvládnout, kor ne sám.

„To je od vás moc milé,“ poděkovala Isabel a bylo to to první, co za dnešek řekla. Dál už čaj probíhal klidně, vyprávěli se historky z dětství, popisovalo se, kde všude už holky byly a co všechno viděly. Vlastně působili všichni, jak tak seděli u stolu, jako naprosto normální rodinka.

„Tak šup pro kufry a do pokojů!“ zavelela nakonec teta Anastasie a působilo to velmi roztomile, protože byla menší než obě dívky, a s jejími rusými vlasy k tomu ji nikdo nemohl brát moc vážně. I tak ale dívky poslechly a vydaly se zpět ven k autu, kde naopak musely opět přivyknout slunci, které se už chystalo zapadnout za horizont a po obloze rozlévalo růžovo nachové a červené barvy, které pomalu přecházely do oranžova.

Teta jim nechala pokoje hned v prvním patře, aby to neměly moc vysoko. Na rozdíl od zbytku domu mohutné schodiště, které vedlo napříč patry, rozhodně nepůsobilo nijak staře nebo rozpadajícně. Každá měla pokoj z jedné strany schodů. Anabel si vzala ten nalevo, Isabel se spokojila s tím vpravo. A každá se s tím měla vypořádat po svém.

Pokoje si byly dost podobné, větší postel, starý stůl, zašedlé záclony na oknech, díky kterým do pokojů pronikala jen malá část světla a stejně tlumené osvětlení.

Isabel se spokojila s tím, že roztáhla záclony, ustlala, a všude po pokoji během chvilky utřela prach, stejně tak i v šatníku, takže jí stačily drobné kosmetické úpravy. Zato Anabel měla o svém budoucím bydlení trochu jinou představu. Co si pamatovala, byla ze sester ta schopnější, takže sotva položila kufr ke dveřím, zavřela a dala se do díla.

Začala stěnami. Staré tapety nebyly zrovna její šálek kávy, takže pomocí svých schopností vyčarovala novou barvu a vymalovala stěny do sněhově bíla. Na podlahu položila měkký fialový koberec a i postel trochu zpříjemnila. Zlaté sloupky držely bílé nebe s hedvábnými poloprůhlednými závěsy a na posteli ležela hromada čistě bílých a fialových polštářů s měkkou bílou přikrývkou jako pro princeznu. Záclony na oknech se proměnily v pouhé závěsy v bílé a fialové barvě. Jediný psací stůl zůstal ve své lesklé mahagonové podobě, a tak na sebe přitahoval pozornost. Přibyl ještě jeden bílý s velkým zrcadlem, kosmetický.

Šatníku se dostalo jen pár menších úprav. Vyčištění světlých poliček a zorganizování více věšáků na šaty a koberečků na boty. A jelikož z tak rozsáhlého čarování byla opravdu unavená, nezbývalo jí nic jiného než vzít kufr a celý ho ručně vybalit, což jí trvalo snad ještě delší dobu, i přes fakt, že nijak moc věcí neměla. Vymyslet, na kterou poličku si dát kterou fotku, a jestli knihy srovnat v knihovně abecedně nebo podle velikosti, to dá prostě zabrat. Takže byla velmi nadšená, když mohla jako poslední věc položit svůj notebook na pracovní stůl.

Velmi očekávaně strávila zbytek odpoledne v pohodlném křesle u okna, které si tam zřídila jako koutek na čtení, až dokud je nezavolala jejich znovu objevená teta na večeři. V ten moment se převlékla do pohodlných kraťasů a tílka šedé barvy, svázala si vlasy do drdolu a vydala se po schodech dolů zpět do jídelny, kde už ji čekala rodina i s Isabel, také převlečenou do tepláků a trička.

K večeři bylo kuře na paprice s knedlíkem, a i když byl dnešní den snad až příliš dlouhý, stihli ještě pár kol karetních her, než se dívky vydaly vyspat časový posun, který musely při své cestě do Greyvill absolvovat.

Tak je tu první kapitola, doufám, že vás moc nezklamala, nebo vás povídka zatím nenudí, a já budu moc ráda, pokud mi tu necháte nějaký komentář. :-) Magii zdar! 

Autor: Henley (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Iluze převodu - 1. kapitola: