OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ilja - 18. kapitola

28.11.2016 (09:00) • Vasanti • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1250×

Od pádu mi pomohla tráva a Jakub, se kterým jsem prošukala ty poslední pochmurný dny. A že to byl hodně oživující sex.

„Vypadáš mnohem líp,“ řekne Kryštof, když mě uvidí. 

„Tak to jsem ráda.“

„Není to sabotáž, že ne?“ zeptá se mě, když jsme v kuchyňce.

„Ne, není. Neboj. A navíc, i kdyby byla, tobě přece nic neuteče, ne? Poznal bys to na mně.“

„Taky pravda.“

Rozhodneme se, že zajdeme do ZOO. Nebyla jsem tam už hrozně let. Naposledy se základní školou. Pane jo, čas hrozně letí.

„Já dovnitř nejdu,“ zastaví se před pavilonem opic.

„Kryštofe, neblbni, nemůže se tam nic stát.“

„Je to tam otevřený. Skočí na mě opice, vím to.“ To mě rozesměje a nejsem sama, kdo se jeho výrokem baví.

„Kryštofe,“ směju se dál a nemůžu se nadechnout. „Tak tu na mě počkej,“ usmívám se.

„Fajn. Sednu si támhle na tu lavičku a nehnu se, dokud nepřijdeš.“

„Dobře,“ pokývám hlavou. Sáhnu do kabelky a vytáhnu lízátko. Jahodový. „Tumáš, aby ses nenudil a čas ti rychle utíkal. Kdybych se dlouho nevracela, volej policii a řekni, že mě jako rukojmí drží velkej orangutan,“ neodpustím si.  A opět se baví i okolí. Vytrhne mi lízátko z ruky a jde si uraženě sednout. Když se posadí a podívá se mým směrem, pošlu mu vzdušný polibek a zamávám mu. Vyplázne na mě jazyk.

Pomalu jdu pavilonem a svlíkám ze sebe džínovou bundičku. Upravím si ramínka na šatech, a když se podívám před sebe, uvidím někoho, koho jsem tu vůbec, ale vůbec nečekala. Čekala bych tu Vladimíra, jeho matku, Terezu nebo kohokoli jiného kromě něho. Je tu s dětmi. Robert. Zaregistruje mě a pošle děti na druhou stranu. Vydá se ke mně. V první chvíli chci utéct, ale pak se vzchopím. Nemám přece proč utíkat.

„Ahoj, lištičko,“ zavrní a prohlíží si mě. „Tebe jsem tu nečekal. Moc rád tě vidím. Vidíš mě taky ráda?“

„Ani ne. Kdybych tě nepotkala, můj den by byl slunnější,“ odfrknu nehraně.

„No to se na to podívejme, tobě ale narostl hezkej hřebínek. Nesrazíme ho?“ sáhne mi na zadek. „Ty si hezky klekneš na všechny čtyři, abych měl přístup k týhle prdelce, a vzlítnem do ráje, hm?“ Stiskne ho.

„Nechtěj, abych ti tady udělala scénu. Ještě jednou na mě šáhneš nebo na mě promluvíš a přísahám, že ti vykopu z huby všechny zuby. Jasný?“ Stisknu jeho koule tak, až vyjekne. Pak ho pustím a jdu v klidu dál.

„Tak můžem.“ Přijdu ke Kryštofovi. Ten se culí jako sluníčko. „Copak?“

„Čekat venku na svoji hubatou podřízenou a kamarádku v jednom má určitý výhody,“ culí se dál.

„Ale, ale,“ obejmu ho kolem ramen, když si přisednu. „Tak se pochlub,“ usměju se.

„Dostal jsem číslo. Od támhle toho pána a ne že se tam hned budeš…" odmlčí se, protože to přesně udělám. „Bože, bože, to bylo trapný.“

„Ani ne,“ usměju se na „cizince“. „Je hezkej.“ Je to jeden z těch, kterej se smál našemu divadýlku a Kryštofovu prohlášení, že na něj skočí opice.

„Jo, to je. Pracuje v jedný právnický firmě a v pátek jdeme na večeři. To je, co?“ usmívá se.

„No to teda koukám,“ prohrábnu si vlasy. „Chvilku tě nehlídám a hned se seznamuješ. Paráda!“ raduju se s ním.

„ZOO byl tvůj nápad. Super nápad!“

„A to jsi původně vůbec nechtěl jít!“ připomenu mu.

„Jaký štěstí, že jsi mi to rozmluvila.“

„Co opice?“ zeptá se, když se vydáme dál. „Únos se nekonal?“

„Ne, nekonal. Prej si počkaj na tebe.“

„Jsi nějaká jiná,“ prohlíží si mě.

„Jakože do pavilonu vešla Ilja, ale z pavilonu vyšel někdo jinej?“

„Nevím, máš takovej dravej výraz,“ snaží se to pojmenovat. Možná je to tak, že když ženská chytí chlapa za koule a pověsí ho za ně do průvanu, stává se z ní dračice. Nebo taky bestie. Ale jak už někdo někde řekl, nebo napsal; Bestií se žena nerodí, bestií se stává.

„Dravá Ilja,“ zasměju se. „To nezní tak špatně.“

¤¤¤

„Jsi fakt dobrá,“ vydechne hned po tom, co mu ho dokouřím.

„Jo, to už jsi říkal.“

„Možná bych taky měl předvést svoje dovednosti,“ zasměje se a svlíká mi kalhotky a já nevím, proč si vzpomenu na to, jakým způsobem to dělal Vladimír. Jak moc mě ten jeho pohyb, nejdřív zaháknutí palců za jejich lem a pak následný pomalý stažení a jeho spalující pohled dokázaly povznést a zároveň mi to umožnilo spadnout do tý nejhlubší propasti chtíče.

Ne, s Jakubem to není ani za mák takový, ale přesto to určitou podobu náplasti má. A ta mi stačí. Aspoň prozatím.

„Ty se moc ráda nemazlíš a tak, co?“ vytáhne skutečnost o tom, jak moc jsem v tomhle odtažitá.

„Ne,“ odpovím. „Ale vzhledem k tomu, že ani ty nejsi nijak zvlášť extra mazlivej, ti to nevadí, ne?“ podotknu.

„Nejsem mazlivej, protože nejsi ty. Jinak mě to hodně baví.“

„Tak to si budeš muset na mazlení najít někoho jinýho.“

„A proč to vlastně nemáš ráda?“

„Nevím, proč nemáš rád plísňovej sýr, ale hermelín jíš?“ zeptám se ho.

„Oukej, prostě to nemáš ráda.“

„Přesně tak.“

„Nikdy jsi to neměla ráda?“

„Ne,“ odpovím stroze a hledám ponožku.

„Od samýho začátku, co jsi se sexem začala?“

„Když říkám nikdy, tak nikdy. Prostě nejsem ten typ,“ vyjedu lehce.

„Oukej, fajn. Prostě to nemáš ráda,“ zopakuje.

„A jak to bude dál?“ zeptá se mě.

„Co jako?“ zapínám si knoflíčky bílý halenky.

„My dva,“ upřesní.

„Já ti ale neslibovala, že by to mohlo přerůst v něco jako vztah. Říkala jsem ti od začátku, jaká je moje potřeba.“

„Jo, to vím,“ nespouští ze mě oči. „Vím, žes to říkala. Já jen, jestli se třeba něco nezměnilo,“ pokrčí rameny.

„Ne, nezměnilo.“

„Fajn.“

„Musím jít. Tak čau,“ loučím se. Přitáhne mě k sobě a políbí.

„Měj fajn den,“ usměje se na mě. Přikývnu.

Za poslední měsíc se to všechno nějak sere. V práci díkybohu ne, ale jinak je na všech frontách nasráno. A nejvíc se to paradoxně sere tam, kde to nejmíň potřebuju. A to je u Jakuba. Nechápu, co se stalo, nechápu, co se zvrtlo, ale poslední dobou to nefunguje tak, jak by mělo, nebo aspoň tak jako na začátku. Mám takový neblahý tušení, že by to chtěl posunout někam dál, ale to je se mnou prakticky nemožný. Nejsem ready na nic, co se jen vztahu podobá. To celý byla přece náplast na Vladimíra a on to od začátku věděl, protože jsem jednala na rovinu. Jestli se tohle posere, bude to průser. Budu si muset najít jinou cestu, jinýho kluka na sex.

¤¤¤

Zvoní mi mobil a nemůžu ho najít. Vysypu kabelku, a když ho konečně držím v ruce, zírám na display jako na zjevení. Hovor ale přijmu. Překvapivě.

„Ahoj, Iljo,“ slyším jeho hlas.

„Ahoj,“ odvětím a snažím se nepropadat tomu pocitu, kterej mi svírá vnitřnosti.

„Volám kvůli Leně,“ vysvětlí mi důvod a mě píchne na hrudi. Jinak by nevolal. Volá jen kvůli Leně. „Je tady a nevypadá to s ní dobře. Poprosila mě, abych se tě zeptal, jestli za ní přijdeš. Stojí o to. Začíná znova a potřebuje oporu.“

A když jsem její oporu potřebovala já, kde byla? Tuhle poznámku spolknu. Já vím, kde byla. On to ví taky a sama Lena to ví nejlíp. Lena tu pro mě prostě nebyla.

„Jo, přijedu.“

„Dobře.“

„Tak se měj,“ vyjde ze mě. A gratuluju ke svatbě. Zase to spolknu.

Telefon je hluchej. A já prázdná. Ale co jinýho jsem asi tak mohla čekat? Ozvala jsem se mu snad já? Ukončil to snad on? No, v podstatě možná jo, ale definitivní ne jsem nakonec řekla stejně já.

Přijíždím k léčebně a parkuju. Slibovala jsem si přece, že se tady už neukážu. Tak sakra, jak to, že jsem tady? Všechno se ve mně svírá a všechno ve mně pracuje. Je to spíš reflex než touha, ale vzhlédnu k oknu, kde má kancelář. Pak si vezmu kabelku, tašku s lízátkama a jinýma sladkostma a vylezu. Vejdu do budovy. Adéla na mě zamává a jde mi vstříc. Je natolik taktní, že se k minulým událostem nevrací a zachovává si pořád stejnou tvář. Profesionálka.

„Iljo, tak tě tu vítám. Jdeš za ní?“ zeptá se mě a zkontroluje mi jak kabelku, tak tašku. A zvlášť kabelku mi prohrabává důkladně. Nemůžu se na ni pro to zlobit. Vím, že je to její práce a je to důležitý. Nejde o to, že by mi snad nevěřila. Jde o to, že to prostě udělat musí. Běžná rutina.

„Jdu,“ přikývnu.

Vejdu do pokoje, kde jsem kdysi byla i já. Má dokonce i stejnou postel, jako jsem měla já. Sedí na ní a zírá z okna. Když si před ni stoupnu, snažím se na sobě nedat znát, jak moc mě její vzhled šokoval. Bledá, kruhy pod očima, vyhublá, popraskaný rty, hnízdo na hlavě. I takhle může vypadat někdo, kdo se ocitnul na samým dně. Tentokrát je to Lena, příště to můžu bejt klidně já.

„Mlč, vim, že vypadám hrozně,“ řekne.

„A on tady někdo někdy vypadal dobře, jo?“ pousměju se a hodím jí na postel tašku se sladkostma.

„Dík,“ rozbalí si hned lízátko. „Přesně tohle potřebuju.“

„Jo, to já taky. Ještě pořád.“

„Všechno jsem posrala.“ Zahodí papírek na zem.

„To je možný. Když se ocitneš tady, vždycky je to známka toho, že jsi něco posrala, ne?“

„Jo,“ zamumlá a položí se na záda.

„Pervitin?“ tipuju.

„Ha,“ vyjde z ní. „Už se vyznáš.“

„Ani ne. Nakonec si je všechno dost podobný. Po všem člověk vypadá hrozně.“

„Mrzí mě, že jsem se chovala jako píča, když jsi tenkrát potřebovala pomoct.“

„Jo, stane se,“ mávnu rukou. Kolikrát jsem byla píča já? Nedokážu to ani spočítat.

„Jsem ráda, že jsi přišla.“

„To já taky,“ kývnu.

„Ve všem měl pravdu,“ řekne a já vím, že mluví o Vladimírovi. Vzpomenu si na ten podvečer, kdy se to mezi námi pokazilo. Kdy jí Vladimír řekl pravdu o tom, co je Mirek zač. „Navezla jsem se do toho s ním. Nakonec jsem šlapala, abych měla na dávku. Klesla jsem tak hluboko, jak jenom špína může klesnout.“

Nevím co říct, a tak jsem zticha.

„Dělala jsem hrozný věci, jen abych měla pár stovek. Pro pár tisícovek jsem byla schopná vojet a vykouřit celej fotbalovej fanklub. Můžu bejt ráda, že jsem nechytla AIDS nebo jiný zkurveniny.“

„Jo, za to můžeš děkovat každej den,“ přitakám. Je to pravda. Zvlášť v dnešní době.

Sedím před Vladimírovou kanceláří a čekám, až mě přijme. Má nějakej důležitej telefonát,a tak sedím a čekám a čekám a sedím. A i když se tomu fakt usilovně bráním, vybavím si, jak to bylo tehdy, kdy jsem tu byla naposled. Skoro se oklepu. Znova už ne, prosím. 

„Ahoj, tak pojď,“ ozve se. Vstanu a vejdu. Zavře za námi a posadí se do křesla za stolem. Po chvilce přemlouvání se posadím proti němu. A ještě po delší chvilce se přemluvím k tomu, abych se na něj podívala. Je pořád stejně hezkej. Pořád hezky voní a jeho oči jsou pořád jako dvě černý díry, který mě neskutečně přitahujou.

„Ahoj,“ prorvu skrze hrdlo.

„Je fajn, že jsi přišla. Potřebuje teď jakoukoli, i sebemenší podporu. Jak jsi sama viděla, není na tom nejlíp.“

„Nešlo to přehlídnout,“ přitakám. „Nedělá mi problém za ní zajet.“

„To jsem rád.“

„Dobře. Asi už půjdu,“ zvedám se pomalu.

„Jak se máš?“ jeho otázka mě usadí zpátky do křesla.

„Různě. Občas to jde a občas moc ne,“ prohrábnu si vlasy. „A ty?“ podívám se mu do očí.

„Jde to,“ odpoví a můj pohled sklouzne na jeho ruce. Nevidím na levej prsteníček.

„To je fajn,“ semknu rty. „Slyšela jsem, že proběhla veselka.“

„Jo, proběhla velkolepě, řekl bych. Ujala se toho máti.“

„Ještě aby se neujala. Celá zářila, když to zmínila v kadeřnictví. Byla pyšná na to, že je ruka v tom správným rukávě.“

„Nevím, jestli úplně ve správným. Podle mě to byla nutnost.“

„Až tak?“ vydechnu.

„Dítě by mělo mít ucelenou rodinu, nemyslíš?“ sleduje mě.

„Pokud se jeho rodiče milujou,“ uvědomuju si, že jsem se dostala na hranici toho, kdy se můj hlas podobá šepotu. „To dítě si to určitě zaslouží,“ dodám o poznání hlasitěji. Možná zbytečně moc hlasitě. Mám chuť se plácnout do čela, ale odpustím si to. Aspoň pro teď.

„To určitě.“

„Vladimíre, já,“ odmlčím se. „Tenkrát,“ vydechnu a postavím se. Potřebuju trochu odstup. Popojdu k oknu a pak se na něj otočím. „Asi bych měla jít. Určitě máš spoustu práce,“ vyjde ze mě nakonec. „Nechci tě zdržovat.“

Seberu si svoje věci a rychlostí kulovýho blesku opustím jeho kancelář. Téměř proběhnu halou, kde stačím mávnout Adéle na rozloučenou a na parkovišti už skoro běžím ke svýmu autu. Těžce dosednu na sedačku, a když zavírám dveře, přivřu si do nich dlouhé šaty. Ale je mi to jedno. Unaveně si opřu hlavu o volant. Další čárka na seznamu mých velkolepých útěků. 

Autor: Vasanti (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ilja - 18. kapitola :