Ilja - 17. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Zdravím! Omlouvám se, že nepřispívám tak často, ale jsem už skoro dva měsíce v pustině, kde není internet. Teď jsem na skok doma, a tak vám sem hodím hned dvě kapitolky jako malý bolestný. :) Ilja pojede na dovču, přidáte se? :) Třeba se jí tam rozleží pár věcí a bude tam moci přemýšlet. A nebo naopak konečně přemýšlet nebude... Užijte si kapitolku. :)

27.11.2016 (09:00) • Vasanti • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 895×

A jedeme! Jedeme na dovolenou! Kryštof, Marie a já. Od rána se usmívám jako sluníčko. Čekám před domem s velkou, hnědou, koženou cestovní taškou a vyhlížím Kryštofa. Auto poznám bezpečně. Černé BMW X6, jedno z nejhezčích, které kdy opustilo brány výrobní linky. Už! Už je tady!

„Průšvih,“ informuje mě hned, jak vyleze z auta a pomáhá mi s taškou, kterou hodí do kufru.

„Jak to? Co se stalo? Kde je Marie?“ zeptám se, když se usazujeme, zapínáme pásy a vyjíždíme.

„Jedeme do nemocnice. Marie si dneska ráno zlomila nohu.“

„Sranduješ?“ podívám se na něj.

„Ani trochu. Stalo se to, když si šla do sklepa pro kufr,“ vysvětluje. „Uklouzla po vytřených schodech.“

„Sakra,“ zakleju.

„Volala mi a říkala, ať jedeme, ale chci se za ní nejdřív podívat. Byla na rentgenu a budou ji sádrovat. Odvezeme ji domů, než vyrazíme,“ sdělí mi svůj plán.

„Jasně,“ souhlasím.

Marie nevypadá dobře. Je vidět, že ji to bolí, ale i tak se na nás usmívá, nebo se o to aspoň snaží. Přeje nám šťastnou cestu a slibuje, že na nás bude myslet. A taky nás prosí, abychom jí o sobě dávali pravidelně vědět, a neměla tak o nás starost. Myslím, že v tý chvíli jsme jí ochotní slíbit cokoli, jen aby se cítila líp.

„Tak náš trip nezačal zrovna dvakrát nejlíp, ale jedeme,“ pronese po chvilce Kryštof, když vyjíždíme z Prahy. „Konečně vypadneme z toho víru.“

„Je fakt, že mě ani ve snu nenapadlo, že si Marie zlomí nohu v den odjezdu. Ale jsem ráda, že jedeme. Ráda nechám tohle místo chvilku za zády.“

¤¤¤

„Nejsi vůbec špatnej řidič,“ řekne, když jsme na místě u penzionu a taháme ven z kufru naše věci.

„Tys o mně pochyboval, jo?“ podívám se na něj překvapeně. „A tos mi s klidem půjčil auto?“

„Kdo říká, že s klidem?“ ozve se s naprosto kamennou tváří, ale i tak je jasný, že to nemyslí vážně. Teda, doufám.

Když večer sedíme u moře a popíjíme virgin mojito, přemýšlíme každý o svých věcech. Do mojí mysli se vetřel opět Vladimír a do jeho? Těžko říct. Možná i v jeho životě existuje nějaký „Vladimír trýznitel“.

„Nad čím přemýšlíš?“ vyfoukne mi otázku. Přísahám, měla jsem ji na jazyku.

„Zrovna jsem se tě na to chtěla zeptat,“ přiznám. „Nad ním,“ odpovím a napiju se.

„Chybí ti?“

„Lhala bych, kdybych řekla, že ne. Ale má svůj život a já do něj prostě nepatřím. Nikdy jsem nepatřila. Na chvilku jsem zapomněla, že holce jako já a klukovi jako on není přáno mít společnou budoucnost. Ale už jsem se našla.“

„A kde ses našla?“ zajímá se.

„Není to jedno?“ mávnu rukou.

„Ne, není.“

„Je pro mě až moc dokonalej, chápeš? Jeho rodina je totální opak tý mojí. Zatímco jeho rodiče se o něj zajímaj, po mně neštěkne ani pes. Svoji matku jsem naposledy viděla před rokem a něco. Nechybí mi. A nechybím ani já jí. Nechybím nikomu.“

„Nenalháváš si ten nezájem ostatních o tvoji osobu?“

„Přála bych si, aby jo, ale realita je tvrdší.“

„Co když to bylo všechno jinak?“ začne zase tu ohranou písničku. Ale můžu já se na něj zlobit? Vždyť se sama sebe na tohle ptám každý ráno a večer.

„Možná, že bylo. Možná, že nebylo,“ pokrčím rameny.

„Byl za tebou po tom, co se tohle všechno stalo?“

„Jo, byl. Krom toho, že za mnou byl dvakrát, z toho jednou mě donutil vyzvracet skoro půl flašky vodky, stál před kadeřnictvím pokaždé, co jsem končila, asi tak dva měsíce.“

„Jaká vodka, proboha?“

„Po tom, co se to stalo, jsem byla fakt na dně. Potkala jsem ho i s tou holkou v Tescu. Nějak jsem ten pohled na dokonalej páreček nezvládla.“

„Takže jsi pila?“

„Jo, takže jsem přímo chlastala, ale překazil mi to, když přišel. Byl hrozně nasranej, vylil zbytek vodky do odpadu a zůstal se mnou až do rána.“

„Pane jo, to muselo bejt těžký,“ hvízdne.

„Ne, nebyla jsem ráda, že tam přišel, a ne, nebylo jednoduchý se na něj dívat a vědět, že už ho má jiná.“

„To jsem úplně nemyslel. Spíš to patřilo jemu.“

„Jak jako jemu?“ nechápu jeho myšlení.

„Říkala jsi mi, že on sám v tom lítal. Myslím v alkoholu a tom všem ostatním. Přijít, vidět svoji holku namol potom, co se léčila pod mým dohledem a vylejt flašku chlastu, když jsem sám byl alkoholik,“ odmlčí se, „bezpochyby poslouchat to, jakej jsem hajzl a podobně,“ odmlčí se znova. „Asi bych se musel hodně ovládat, abych ti nenafackoval, nebo z tebe nevytřásl duši, aby ses konečně probrala.“

„Takhle jsem nad tím neuvažovala,“ přiznám a ponořím se do ticha. „Myslíš, že jsem udělala chybu, viď?“ řeknu po hodně dlouhý chvíli ticha.

„Myslím, že ses příliš nechala unést svým strachem ze své nedostatečnosti. Když jsem vás viděl spolu, poznal ho, a když zároveň vím, jaká je jeho matka,“ nadechne se, „ten kluk tě musel milovat. Měl to v očích. Měl to napsaný na čele. Postavil se mámě, která na tebe kydala špínu, a byl připravenej se s ní zase rozhádat kvůli tobě. Takovej kluk s tebou přece nechodí z nudy, ne?“

„Tohle jsem vůbec slyšet nechtěla,“ vydechnu ztrápeně. „Má to bejt dovolená.“

„Já vím,“ pousměje se. „Ale i na dovolený můžeš přemýšlet a měnit svoje stanoviska, ne?“

„Svědomí zpytuju víc jak pět měsíců, jestli chceš vědět tohle.“

Jsme na malém náměstíčku a už pátým dnem ochutnáváme u místního zmrzlináře všechny druhy jeho božských výtvorů.

„A co ty, Kryštofe?“

„Někoho jsem potkal, ale nevyšlo to. Bylo to předem určený ke zkáze.“

„Ty mi tak povídej o tom, že to vidím černě,“ zakroutím hlavou. „Mrzí mě, že ti to nevyšlo,“ dodám.

„Tobě to i věřím,“ pousměje se. „Pojď, uděláme si selfíčko a já to mrsknu na fejsbuk. Máš účet? Označím tě.“

„Tohle jde mimo mě,“ zasměju se.

„Ty nemáš fejsbuk?“ diví se. Zavrtím hlavou. „A chceš ho?“ zeptá se.

„Nevím. Snad ani ne, nebudu to obhospodařovat. Nejsem ten typ.“

„Ale dát nás tam spolu můžu, ne?“

„Jo, můžeš.“

„A taky to pošli Marii,“ navrhnu.

„Dobrej nápad.“

¤¤¤

„Takže jsi od tý doby neměla sex?“ zeptá se mě jeden večer, kdy se zase bavíme o tom, co bylo. Jak u mě, tak u něj.

„Sex mám pravidelně.“

„S tím klukem, kterýho neměl rád?“ tipuje. A tipuje správně, takže jenom přikývnu. „Víš, že je to na jednu stranu hrozně svinský?“

„Jo, to mi nemusíš říkat. Vím to dost dobře i bez toho.“

„Jako bys ten most mezi váma už definitivně spálila.“

„Věř mi, není potřeba ho pálit, chátrá dost rychle a dost dobře sám. Je odsouzenej k zániku.“

„My jsme teda dost depresivní dvojka, jak tak pozoruju,“ zasměje se.

„To mi povídej.“

„Pomáhá ti ten sex?“

„Pomáhá mi nemyslet na to, jak jsem šukala s Vladimírem.“

„Bylo to tak dobrý?“

„Byla to cesta k Nirváně, která neměla vlastně nikdy konec. Blaženost bez konce. S jedním jeho dotykem jsem zapomněla na všechny sračky. Každej jeho polibek mě léčil a každá vteřina našeho spojení byl ráj na zemi,“ zasním se. Jenom když si na to vzpomenu, přebíhá mi mráz po zádech a rozechvívá mě.

„Zní to božsky,“ přitaká.

„Bylo to božský.“

¤¤¤

„Téda, ty seš opálená a já furt nic. Moc vám to slušelo na tý fotce,“ usmívá se na mě v práci Petra.

„Za chvilku budeš taky. Jo? Tak fajn.“

„Ty nemáš účet?“ zeptá se mě. Zavrtím hlavou. „Páni, tak to jsi z mýho okolí jediná. To je skoro vzácnost.“

„Spíš je to nechuť si ho založit. Leželo by mi to tam ladem, neměla bych čas ani náladu to udržovat a psát nějaký statusy a tak. Nejsem prostě ten typ.“

„Já tomu hrozně propadla. A internet v mobilu tomu moc nepomáhá. Visím na tom každou volnou chvilku,“ přizná se a upije kafe.

„Ty jo, to je otročina,“ zasměju se. Přikývne.

„A viděla jsi ty komentáře?“ vytáhne mobil. Zavrtím hlavou. „Ukážu ti je. To si musíš přečíst. Máte přes sto lajků,“ zní nadšeně.

„Pane jo, to lajkovala drtivá klientela, ne?“ pronesu ironicky.

„Hele, já to slyšel,“ ozve se za mnou Kryštof.

„Mlčím,“ směju se. „Kolik máš přátel?“ zeptám se ho.

„Kolem dvou set.“

„Tak to ses tý půlce líbil.“

„Ty ses jim líbila. Pějou ódy na tebe, ne na mě. Já jsem jenom přívěsek.“

„Kdybys nekecal.“ Strčím do něj a on se bolestivě chytí na hrudi. Herec.

„Tak koukej, čti,“ podává mi Petra mobil.

Převážně se dočítám, že ta holka je kus, nebo zajímavá. Popřípadě se pánský osazenstvo ptá na to, jestli u Kryštofa pracuju, a jestli jo, že přijdou. Pár z nich si ho dobírá tím, že přesedlal na dobrej vkus a podobně. Pro mě snůška keců.

Jestlipak má Vladimír fejsbuk?

„Kryštofe, půjčíš mi mobil, prosím tě?“ zeptám se ho, když zůstaneme sami.

„Chceš se podívat, jestli nemá profil, co?“ ušklíbne se a podává mi mobil.

„Jo,“ zamumlám. A vážně ho tam najdu, jenže se mi na jeho profilu nic moc nezobrazí. Ale jeho přátelé mi tam vyjedou. A je tam i Tereza. Podívám se na ni. Dokonalá fotka. Jasně.

„Chceš vidět dokonalost?“ zeptám se Kryštofa. Nakoukne do mobilu.

„To je ta holka?“ zeptá se a prohlíží si ji. Přikývnu. Pak si všimnu, že je zadaná. No, to šlo rychle. Vrátím se na Vladimíra, ale není tam nic.

„Má to všechno uzavřený,“ konstatuju a podávám Kryštofovi zpět mobil.

„Jdi za ním. Fakt.“

Jeden schod, druhý, třetí, čtvrtý. Měla bych za ním vážně zajít? Vážně? Stoupnu si za recepci a třídím poštu. A taky zvedám telefony a zapisuju objednávky. Jen periferně si všimnu, že se otevírají dveře. Když zavěsím, stojí přede mnou jeho matka. Zrovna dneska? No jo, je čas na barvu a střih. Zase. Chvilku na ni koukám.

„Dobrý den,“ pozdraví mě jako první.

„Dobrý den, paní Vágnerová,“ odpovím. „Kryštof se vám bude hned věnovat, můžu vám nabídnout něco k pití? Vodu, čaj, kávu?“

„Vodu,“ odvětí a posadí se. Vezme si do ruky časopis a listuje v něm.

„Tak prosím,“ položím před ni malý tácek se sklenicí, balenou vodou a citronem, který se líně povaluje na malém talířku.

„Jak se vám daří, slečno Iljo?“ zeptá se z ničeho nic. Její otázka mě zaskočí. Čekala bych cokoli, jen ne tohle.

„Jsou lepší dny a horší,“ odpovím a sklopím zrak k desce stolu.

„Víte, překvapila jste mě,“ přijde ke mně. Podívám se na ni. „I když vlastně ani moc ne.“

„Já dokážu překvapit málokoho,“ semknu rty. V tu chvíli přichází Kryštof a bere si ji na křeslo. Letmo se na mě podívá a já se pousměju na znamení, že je všechno v naprostém pořádku. A je mi jasný, že mi to nežere.

Budu tady moct pracovat? Vždyť sem chodí matka mýho ex, která se mě několikrát pokoušela srazit na kolena, a nakonec jsem v jejích očích stále tou poraženou, která utekla. Zvládnu to? Zvládnu tomu čelit?

„Tak já se stavím příští týden hned ráno, ano?“ slyším ji říkat.

„Bez problémů, zapíšu si vás,“ usmívá se Kryštof.

„Nechci nic extravagantního, prostě jen lehký účes na událost, jako je svatba,“ zdůrazní a podívá se na mě. A já dělám, že mám na práci hrozně důležitý věci a že nevnímám to, co říkala.

„Nemějte strach, paní Vágnerová, vytvoříme něco, co se bude skvěle hodit na tuhle slavnostní a radostnou událost.“

„Vždyť já vám věřím, Kryštofe. V tom, co děláte, jste jednička,“ září. Rozloučí se a ona jde zaplatit.

„Tak,“ položí si kabelku a prohlíží si mě. „Příští týden se uvidíme zase.“ Podává mi kartu. „To víte, když je svatba v rodině, je to radost, ale i starost.“

„To věřím.“

„Těší mě, že konečně našel tu pravou,“ nepřestává mě trýznit.

„Nepochybně,“ donutím se k úsměvu.

Hned po tom, co odejde, se mi zatočí hlava. Ale vzpamatuju se překvapivě brzo.

„Svatba,“ pronesu v kuchyňce. „Radostná událost. Konečně našel tu pravou.“

„Iljo, třeba to není ani jeho svatba,“ snaží se mě konejšit Kryštof.

„Třeba ne a třeba jo. Je mi to jedno.“

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Vasanti (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování